Když jsem na začátku letošního roku narazil na zprávu, že se má po šesti letech hibernace probudit Hip Hop Kemp, kdysi největší evropský festival svého druhu, pomyslel jsem si, že to dává smysl – rap je v současnosti u mladé generace jednoznačně nejoblíbenějším žánrem. Konečný line­-up ale působil, jako by někdo omylem zveřejnil program z doby před patnácti lety. Což o to, sázka na nostalgii často zabírá, ale spoléhat na to, že čtyřicátníci až padesátníci kvůli hvězdám svého mládí vyrazí pod stan, je jako předpokládat, že většina z nich stále nosí kšiltovku a baggy jeans.

Jak známo, Hip Hop Kemp byl zrušen den před začátkem – ve chvíli, kdy už bylo zhruba pět set návštěvníků na místě. Tato skutečnost hravě předčí všechny průsery, které jsme kolem velkých koncertů zažili v minulosti, zvlášť když se ještě 48 hodin před začátkem prodávaly vstupenky a pořadatel ujišťoval, že „Kemp je ready“. Že má ředitel Hip Hop Kempu Radek „Babs“ Maliník smysl pro nezamýšlenou ironii, to se projevilo i následující den, kdy stručnou zprávu, že se akce ruší, uvedl poněkud nepochopitelným titulkem „It was all a dream“, odkazujícím ke slavnému hitu zavražděného rappera Biggieho Smallse. Talent pro pseudofilosofické blábolení ve stylu Paula Coelha si zachoval i v očekávaném delším vyjádření, jež odstartoval sdělením, že „Slunce vychází znovu každé ráno a po každé bouři. Bouře přešla a my jsme se probudili do nového dne“, aby nakonec bohorovně oznámil: „Veškeré výnosy z předprodeje vstupenek již byly investovány přímo do festivalu. Je mi to nesmírně líto. Tato situace mě motivuje více než cokoli jiného.“ Každý holt bere motivaci někde jinde.

Takřka dvěma a půl tisícům lidí, kteří si na Hip Hop Kemp koupili lístek, nezbylo než pátrat v paměti po motivačním rapu, který by jim alespoň částečně narovnal hladinu serotoninu. A pořadatel by zas měl doufat, že si lidé kolem místní hiphopové subkultury tak jako v minulosti na gangstery stále jen hrají.