„Největším trikem, jaký kdy ďábel provedl, bylo přesvědčit svět, že neexistuje.“ Myšlenka připisovaná Charlesi Baudelairovi a po­užitá též v thrilleru Obvyklí podezřelí (Usual Suspects, 1995) může sloužit jako metafora pro fungování ideologie v pozdním kapitalismu. Vztáhnout ji lze i na politický rozměr tvorby Christophera Nolana. Když je britský režisér tázán na ideologické podloží svých snímků, zaštiťuje se nestranností. Jeho filmy prý nejsou politikum, nýbrž zábava fungující jako Rorschachův test – diváci napříč spektrem si v nich najdou to své. Nolan zdůrazňuje, že jeho cílem je vyprávět příběhy a posouvat možnosti média, ne poučovat.

Řád jako ideologie

Deklarovaná neutralita a trvání na „čisté formě“ jsou ovšem z jiného úhlu pohledu klasickým projevem ideologie, která se maskuje jako nepřítomnost ideologie. Političnost Nolanových filmů je vepsaná do struktury vyprávění, do způsobu, jakým nahlížejí na uspořádání světa a vymezují mantinely lidského poznání a jednání. Jeho filmografie je posedlá řádem, systémem a kontrolou, ale přitom si všímá, že žádný systém nedokáže realitu beze zbytku obsáhnout. Nolanovi hrdinové se snaží chaos strukturovat intelektem, technologiemi a pravidly, jen aby zjistili, že tyto nástroje vytvářejí nový zmatek. Jeho filmy jsou sněním o organizovaném světě i skeptickými studiemi toho,…