Britský spisovatel China Miéville bývá považován za středobod literárního proudu v rámci fantastiky, pro který se vžil název new ­weird. Je dokonce otázka, zda by bez něj tato nálepka vůbec existovala. Zároveň ale platí, že nám tvorba dalších autorek a autorů new weird pomáhá lépe určit pozici Miévillova díla – a to nejen v rámci scifistického fandomu, ale ještě spíš na hraně fantastiky a mainstreamové literatury, které se vůči sobě tradičně vymezovaly.

Mainstream, obzvlášť takzvaná ­umělecká literatura, měla tendenci definovat se na základě určitým způsobem chápaného realismu a považovat fantaskní náměty za něco podřadného. Fantastika zase byla dlouho spjatá s časopisy a dalšími publikacemi určenými primárně pro mládež (především pro chlapce). Tyto tiskoviny se navíc zpravidla specia­lizovaly na určité subžánry, tedy science fiction, fantasy nebo horor, spojené s fanouškovskými komunitami, které samy sebe chápaly jako subkultury se specifickým, menšinovým vkusem.

Zároveň ale v druhé polovině 20. století existovala řada autorů či trendů pokoušejících se tuto subkulturní zapouzdřenost překonat. Generace new weird, spjatá především s přelomem tisíciletí, přišla už v době, kdy se autoři a autorky hlavního proudu často pouštěli do zápletek inspirovaných tradicí sci­-fi, fantasy či hororu, ale i naopak: byla zde i řada pokusů nabízet subkulturnímu čtenářstvu fantastických žánrů texty ovlivněné realismem či modernistickými směry.

Stopa vede k Weird Tales

Okruh tvůrců řazených k new weird asi nejvýrazněji navazoval na teze, které ve svých esejích představila spisovatelka Ursula K. Le Gui­­nová. Ta chápala sci­-fi, fantasy a horor 20. sto­­­letí jako pokračovatele velmi široce chápané tradice fantaskní literatury, která sahá až k mýtům a hrdinským eposům. Autoři jako China Miéville, Jeff VanderMeer nebo K. J. Bi­­shopová měli načtené subkulturní tvůrce typu Michae­la Moorcocka, M. Johna Harrisona či Cliva Barkera, ale stejně tak odkazovali na Franze Kafku, Lewise Carrolla či magický realismus. Ostatně jejich vůbec nejčastěji zmiňovaným inspiračním zdrojem je britský spisovatel Mervyn Peake, tvůrce proslulé groteskně gotické série Gormenghast ze čtyřicátých let, kterou si přivlastňuje jak fantastická subkultura, tak „vysoká“ literatura.

S tím souvisí i název new weird. Slovo „­weird“ tu totiž odkazuje na takzvanou weird fiction, spojenou s časopisem Weird Tales, který začal vycházet ve dvacátých letech 20. století a přispívali do něj klasikové fantastiky jako H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, C. L. Mooreová a řada dalších. K tomuto období se nová generace vracela proto, že předcházelo éře, kdy se z fantastiky stala subkulturní záležitost. Je to éra, kdy ještě nebyly ostře vymezené základní subžánry sci­-fi, fantasy a horor. Mnoho z Lovecraftových hororových povídek používá rekvizity science fiction a obdobně sword and sorcery v podání Howarda či Mooreové je nasáklé hororem. Především se ale všechny tyto texty potkávaly v témže médiu, které bylo sice klasifikováno jako „šestáková“ dobrodružná četba, ale nijak se nevydělovalo z celku populární literatury.

Téma pro kritiku

Tendence žánrové škatulky spíše překonávat než vytvářet nové se ostatně projevila i v tom, že mnoho z čelných osobností new weird toto označení – a vůbec příslušnost k nějakému generačnímu hnutí – odmítalo. New ­weird nevyprodukovalo žádný manifest a dobové texty často za toto označení píší otazník, jako to vidíme v eseji spisovatele Michaela Cisca s názvem Myslím, že jsme Scéna, zahrnutém v antologii The New Weird (2008, česky 2008), již uspořádali Ann a Jeff VanderMeerovi. Podle Cisca je žánrové označení „téma pro kritiku, ne pro spisovatele a spisovatelky“. Na new weird pohlíží jako na oddenek imaginativní literatury, která se z dobrých důvodů zdráhá být žánrem.

Epicentrem myšlenky, že něco jako new ­weird vůbec existuje, byl Miévillův román Nádraží Perdido (2000, česky 2003). K němu se pak přidružují další, relativně různorodí autoři jako Iain R. MacLeod, Steph Swainstonová nebo Hal Duncan. Jejich prózy, podobně jako ty Miévillovy, se vyznačují budováním komplexních alternativních časoprostorů, v nichž se prolínají prvky technologií, magie i monstrozity. V něčem to připomíná postmodernismus, ale bez příměsi sebeironie. Spíš jde o heroické pokusy ušít novou mytologii z pestré směsi nesourodých látek posbíraných v celé historii fantastiky.

VanderMeerův Veniss Underground (2003, česky 2006) staví své prostředí na základě technologie genetických modifikací, ale jeho vyprávění o výpravě do futuristického pekla plného zmutovaných monster stojí na paralelách s mýtem o Orfeovi a Dantovým Peklem. Vryté město (2003, česky 2006) Kirsten J. Bi­shopové se odehrává v neukotvené, surreál­ně působící alternativě 19. století a je plné metafyzických úvah. MacLeodův Světlověk (2003, česky 2005) je v jádru dickensovským příběhem, ovšem zasazeným do steampunkově laděné verze viktoriánského Londýna, jehož průmysl se točí kolem magické látky zvané éter.

Žánrová revoluce

Z dnešního pohledu je rozhodně užitečné chápat všechny vyjmenované knihy (spolu s řadou dalších textů stejného autorského okruhu) jako určité jednotné hnutí. Jednotlivá díla se sice v řadě ohledů liší, ale sdílejí společnou představu o tom, jak by fantastika v dané fázi své historie měla vypadat, z čeho by měla čerpat a k jakým ideálům se blížit. Mnoho aspektů Miévillovy tvorby, zejména jeho série ze světa Bas­-Lagu, vychází z podobného rozpoložení, z touhy otevřít stavidla dosud oddělených subžánrů a subkultur a nechat rozdílné vody slévat se do jednoho proudu. Není náhoda, že žádný z románů new weird není komorní. Vesměs jde naopak o epické texty srovnatelné s monumentálními klasikami typu Tolkienova Pána prstenů nebo Herbertovy Duny. Jejich záběr je široký, protože tvůrci se v nich snaží vytvořit nové žánrové „bible“, které do sebe pojmou několik různých tradic imaginativní literatury naráz.

Dějiny populární fantastiky se od té doby posunuly dál a v současnosti sledujeme například boom environmentalistické fikce, junkpunku či renesanci klasického lovecraftovského hororu. Sám Miéville nás ve svých novějších textech zavádí do mnohem specifičtěji vymezených univerz, než byl bezbřehý svět Bas­-Lagu. Jeho dílo je nicméně stále výrazně poznamenané gestem nejen společenské, ale také žánrové revoluce – touhou svrhnout zavedené a svazující nakladatelské i fanouškovské mantinely.

Autor je publicista.