Trend ukazovat život žen v současné společnosti jako noční můru začal v kinemato­grafii nejpozději Polanského Hnusem (Repulsion, 1965). Nový snímek režisérky Mary Bron­­­­­stein Kdybych měla nohy, tak ti nakopu se pohybuje na hraně mezi psychologickým dramatem a hororem stejně jako třeba Vidiny (Images, 1972) Roberta Altmana nebo Hrátky komtesy Dolingen de Gratz (Les Jeux de la Comtesse Dolingen de Gratz, 1980) Catherine Binet. Mění se ovšem téma, od něhož se odvíjejí hrůzné fantazie protagonistek. Zatímco Roman Polanski líčil hrdinčin děs z predátorských mužů, Altman zkoumal partnerské vztahy a Binet se zaměřila na dospívání, Bronstein se zabývá pozoruhodným a nejednoznačným tématem péče a pečovatelství.

Zjitřené dojmy

Hrdinkou jejího druhého celovečerního snímku je Linda, která se stará o malou dceru, trpící poruchou příjmu potravy. Zatímco její muž odjíždí za prací mimo město, ona je v důsledku vytopení bytu nucena přestěhovat se do hotelu. Svůj čas dělí mezi krmení dcery vyživovací sondou, docházení do zdravotního střediska, které stále více tlačí na to, aby dítě dosáhlo váhových norem, práci psychoterapeutky (jež sama chodí na sezení ke svému kolegovi) a noční útěky k vínu a lehkým drogám. Snímek je expresivním portrétem Lindina prohlubujícího se psychického kolapsu. Při…