Organizace pro hospodářskou spolupráci a roz­voj v září zveřejnila výsledky mezinárodního šetření PISA, které probíhá každé tři roky mezi patnáctiletými žáky. Vyplývá z nich, že máme celosvětově problém s porozuměním psanému textu. Česko nepředstavuje výjimku. Čtení a čtenářství se u nás staly předmětem diskusí, ačkoli výsledky PISA byly asi jen jedním z jejích impulsů.

Ladislav Nagy ve svém komentáři pro Info.cz píše, že „pokud se nebudeme moci vztahovat k textům, které čteme společně, nebudeme mít o čem diskutovat, ztratíme vlastní kulturu a tím i sebe. I proto se stát nesmí zříkat odpovědnosti tento společný kulturní základ (zdaleka se to netýká jen literatury) nějak definovat a určit alespoň minimum kulturního vzdělání.“ Jeho příspěvek byl hojně diskutován v učitelských facebookových skupinách, a to především poté, co jej přesdílela Aliance pro rodinu. Nagy podle této organizace „výborně pojmenovává, proč české školství selhává. Problém není v tom, že by děti nečetly. Čtou možná víc než kdy dřív, jenže hlavně krátké a povrchní texty z displejů. Chybí jim společný základ, ke kterému by se mohly vztahovat.“

Osobně si vůbec nejsem jistá, jestli české školství selhává, a pokud ano, zda za to může právě absence společné četby, ani jestli to Nagy myslel právě takhle. Společný kulturní základ totiž není záruka porozumění textu. Definice, s níž pracuje PISA, chápe čtenářskou gramotnost jako „schopnost rozumět textům, přemýšlet o nich, posuzovat je a aktivně s nimi pracovat za účelem dosažení vlastních cílů, rozvoje svých vědomostí a potenciálu a účasti na chodu společnosti“. A rozumí se tím různé texty, nejenom ty umělecké. I Nagy ostatně píše, že „čtenářská gramotnost je jedna věc, kulturní vzdělání druhá“. Stejně tak mám pochybnosti o tom, zda může sdílená znalost Babičky, Odysseje nebo Fausta zajistit společenskou kohezi. Aktuální situace ve Francii či Německu, které společnou četbu zavedenou mají, tomu příliš nenasvědčuje.