Hudba americké umělkyně Liz Harris alias Grouper se mi pojí s introverzí a introspekcí. Kdykoli ji slyším, jako by na pozadí dozníval zvuk větru, který mě provázel na osamělých toulkách kolem hodonínských rybníků. Podvečerní šero, prázdné cesty, mírně se vlnící vodní hladiny… To vše melancholický mix folku a ambientu zvýrazňoval. A taky mě nasměroval do vnitřního světa. Asi jako když člověk plave pod vodou a má pocit, že je v tom chladném prostoru jen sám se sebou. Před koncertem Grouper v kostele sv. Šimona a Judy jsem se bál, nakolik bude možné ponořit se do éterických melodií ve společnosti dalších lidí. Není však právě kostel, ač odsvěcený, ideálním místem pro pnutí mezi bytím v kolektivu a pohroužením se do vlastního nitra (zvlášť když bylo zakázáno dovnitř vnášet předražené pivo i nejdražší krev Kristovu)? Vystoupení Grouper předcházel půlhodinový set britské hudebnice Alpha Maid. Nejpůsobivější byla jeho první polovina, postavená na variování téhož rozvláčného kytarového riffu. Doteď mi zní v uších – a rozhodně se nezlobím. Grouper naproti tomu začala nenápadně – terénní nahrávkou a polohlasnou recitací. Tím také skončila, což byla škoda. Její set totiž doprovázela sugestivní zadní projekce připomínající experimentální filmy Stana Brakhage, přičemž v hudebně nejvypjatější části došlo k prudké syntéze všech promítaných obrazů. Následný návrat k nenápadnosti tedy působil jako antiklimax. A introverzi navzdory mi tento dojem potvrdilo několik dalších přítomných.

Grouper, Alpha Maid. Alternativa, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 30. 10. 2026