Na kolektivní výstavu ANDROS v Centru současného umění DOX přicházím s tepajícím očekáváním. Událost s podtitulem Mužské tělo v současném středoevropském umění slibuje ponor do hájemství maskulinity optikou několika desítek umělců a umělkyň z Česka, Polska, Německa, Rakouska, Slovenska a Maďarska. Výstava pokrývá období od roku 1988 až po současnost, výrazně však převažují díla mladších tvůrců z posledního desetiletí (ze starší umělecké generace lze jmenovat třeba Mirosława Bałku nebo Jiřího Petrboka, který je zastoupen hned několika díly). Jak ANDROS pracuje s konstrukcí mužské identity? Co vypovídá o těle žíhaném diskursy a významy? A na základě kterých faktorů utváří vztah k mužskému tělu?

Splétání cesty krajinou těla

ANDROS mužské tělo prezentuje různorodě. Úvodní text upozorňuje na jeho historické postavení v kánonu západního umění. Člověku v tomto kontextu v hlavě vytane Leonardův Vitruviánský muž, tedy tělesně zdatný Evropan, jenž v sobě snoubí privilegia a domnělou univerzalitu, k níž měl přístup výhradně (západní) muž na úkor jiných skupin (ženy, muži jiné než bílé barvy pleti, queer těla, handicapovaná těla). Jak uvádí filosofka Rosi Braidotti, člověk „nikdy nebyl univerzálním ani neutrálním pojmem. Spíše jde o normativní kategorii, která ukazuje na přístup k výsadám a nárokům“. Privilegia i samotná škatulka lidství byly výlučně určeny…