Chodí Šulík okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho Šulík zbouchne. Ať je to ten, nebo ten, praští ho Šulík románem. „Radikálně intimní, jazykově vynalézavý a sexuálně explicitní text, v němž se autor vrací ke svému jedenáctiletému mimomanželskému vztahu.“ Tak uvádí Ondřej Nezbeda v podcastu Kverulanti knihu Stará postel (2026) Ludvíka Vaculíka, jež letos posmrtně vyšla. Sexuálně explicitní je převelice – otevřená kniha připomíná dokořán roztažený ženský klín a „myslet penisem“ v ní nabírá nový rozměr. O její jazykové vynalézavosti a radikálnosti však lze polemizovat.

První věty Staré postele se zrodily roku 1978, kdy Ludvík Vaculík začal zpětně zaznamenávat svůj nemanželský vztah se Zdenou Erteltovou Philipsovou (ta v knize vystupuje jako Eva, snad jako symbolická biblická pokušitelka) – nebo lépe řečeno „zvětšeninu desetinky jejich bytí a spolupráce“ (rozumějte sex). Jednotlivé fragmenty sepisoval v řádu deseti let a poslední záznam dokončil na přelomu roku 1998 a 1999. Ke knize se však opakovaně vracel, texty přeskládával a jejich pořadí zfinalizoval až v roce 2008. Ačkoliv se odvážným obsahem, který ho „usvědčuje“ z dlouhodobé nevěry, snaží zjevně provokovat, vydat Starou postel za života už takovou odvahu neměl a rozhodnutí, zda ji někdy nakladatel rozestele před světem,…