„Co to bude za příběh? Co z toho všeho vznikne? Jak člověk sám sebe rozebere na částečky? Jaká krása by se dala vytvořit z téhle nahodilosti?“ ptá se Sheila Heti na stránkách svého deníku. Co říct o knize, jež pozbyla příběhu a zároveň v sobě skrývá nespočet mikropříběhů? A jak psát o textu rozebraném na nahodilé kousky, které Heti poslepovala zpět v jeden uspořádaný chaos? Na to se ptám sebe samé, když opakovaně listuji autorčinými zápisky. Abecední deníky (Alphabetical Diaries, 2024) podněcují nespočet otázek. Třeba tu, kolik experimentu dokáže (autobiografická) literatura unést. Nebo kolik smyslu lze nalézt ve zdánlivém nesmyslu.

Kanadská spisovatelka a esejistka Sheila Heti má na kontě už devět knih, české čtenářstvo se s ní však setkalo teprve nedávno prostřednictvím žánrově proměnlivého Mateřství (2018, česky 2023; viz A2 č. 7/2024). Text, v němž vypravěčka z různých perspektiv zvažuje, zda mít, či nemít dítě, a přitom si pomáhá věšteckými mincemi, zpytováním vlastní touhy i rodinné historie, ale také návštěvami kartářky, může posloužit jako vzorek charakterizující spisovatelčinu tvorbu, v níž se stírají hranice mezi literaturou a konceptuál­ním uměním, fikcí a autobiografií, mezi žánry a formami. V Abecedních denících však autorka zašla v experimentování ještě o krok dál: sleduje, co vyklíčí z půdy organizovaného chaosu.

Excelová tabulka na život

Abecední deníky vznikaly přes deset let, začaly však deníkovými poznámkami, které si spisovatelka pravidelně psala. K jejich výsledné podobě vedl dva roky trvající proces pečlivého filtrování, škrtání, editování a sešívání jednotlivých vět dohromady. Když Heti poprvé listovala rozsáhlým textovým dokumentem, zvažovala více možných forem, jak ho uspořádat, od románu přes konceptuální umělecký projekt až po twitterový účet, kterým by člověk mohl scrollovat. Nakonec se rozhodla nahrát roky zápisků do excelové tabulky, abecedně je seřadit a postupně kurátorsky vybírat, jaké věty v knize použije, aby z nich zkonstruovala drobné příběhy, ale třeba i vtip. Navzdory prvnímu zdání se tedy nesetkáváme s nahodilou změtí vět, jejíž strukturu udává pouze abeceda. Vnitřní provázanost je mnohem promyšlenější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Onu provázanost musely ctít i překladatelka Anna Kudrnová a editorka Helena Černohorská, které při převodu z angličtiny do češtiny postupovaly podobně jako autorka – text musely rozpárat a znovu ho (intuitivně) sešít dohromady. A dát si přitom pozor, aby se z jednotlivých stehů nevytratil specifický rytmus, vtip ani nečekaná pointa. Právě v tom totiž Sheila Heti vyniká. Kromě spisovatelského talentu v knize uplatnila i svůj editorský um. Editování, které v jednom z rozhovorů popsala jako mnohem vědomější a přímočařejší akt než psaní, je totiž v případě Abecedních deníků zcela klíčové. Představuje specifický způsob hledání souvislostí i vidění světa, které se však – paradoxně – s každým překladem proměňuje. Jako by konkrétní jazyk podmiňoval prožívání reality a ohýbal ji podle svého.

Koncentrované obrazy

V češtině tak čteme trochu jinou knihu než v angličtině; přesto se překladu podařilo zachovat autorčin osobitý rukopis. Banální výroky se přetavují v existenciální hloubání, dříve nesouvisející věty na sebe sarkasticky pomrkávají, sebeironie a glosování přecházejí do intimní konfese. Heti odkazuje ke svým knihám i dílům jiných spisovatelek a spisovatelů, hovoří o sobě i společnosti, o vztazích, mužích, přátelích, psaní, své matce, trapnosti, sexu i lásce – chtělo by se říct, že zcela autenticky, nicméně i autenticita podléhá jejímu kurátorování. Čtení je to místy zábavné, místy hůře uchopitelné nebo i nudné, někdy avšak intenzivně strhující. Třeba v oddílu P, který je z velké části věnovaný autorčinu vztahu s partnerem Pavlem a zaznamenává různé polohy vnímání druhého: „Pavel je teď s tou kočkou moc roztomilý a laskavý, jak s ní mluví. Pavel je úplně rozložený, nemůže se z toho vyhrabat, a teď do toho zatáhl i mě. Pavel je zaseklý. Pavel kouří cigarety a kašle. Pavel mě chce zpátky, domnívá se, že mě k tomu může přemluvit. Pavel mě nakazil nějakou pohlavně přenosnou nemocí nebo možná kvasinkovou infekcí. Pavel mě nemohl šukat, ale to nevadilo. Pavel mě překvapil; ukazuje se, že má větší hloubku, než jsem si myslela. Pavel mě zatáhl zpátky pod schody a já trochu plakala a řekla, jsem slabá…“

Dostáváme tak nejen barevné klubko autorčina života, které umožňuje chytat se do všech stran trčících nití a klidně během čtení nahodile přeskakovat mezi jednotlivými oddíly, ale i koncentrované obrazy lásky a portréty různých lidí – podobně jako v Barthesově Deníku smutku (2009, česky 2023; viz A2 č. 3/2024), kde vyvstává fragmentární obraz zesnulé matky a s ní spojené asociace.

Kniha jako hra

Někdy stránky knihy připomínají vyhledávací okno v chatu, do nějž člověk zadal jedno konkrétní slovo (např. „možná“, „Pavel“, „proč“), a zpřítomnil tak roky zpráv, jindy roztěkanou mysl člověka s ADHD, přeskakující od myšlenky k myšlence. Sheila Heti rozkládá obsah vědomí v jeho protichůdnosti i nevyzpytatelnosti a zároveň rozrušuje chronologii času. Vše se náhle odehrává naráz, setkávají se různé verze autorského subjektu z různých životních období, vpíjejí se jedna do druhé a propojují se i cesty lidí, kteří by se jinak nesetkali. Prostřednictvím napětí mezi různými časovými úseky i protiřečícími si větami autorka zaznamenává, nakolik se člověk dokáže či nedokáže změnit. Jako by vytvářela vlastní „blokový vesmír“ a naplňovala Einsteinovo tvrzení, že rozlišování mezi minulostí, přítomností a budoucností je jen iluze.

V bloku K se píše o knize, která je jako hra nebo obchoďák s ohromným výběrem – a přesně tak by se daly charakterizovat Abecední deníky. Nejzábavnější jsou na nich nakonec možnosti autorské i čtenářské hry a svoboda, již tato hra nabízí; můžeme se přizpůsobit proměňujícímu se tempu, nechat věty se o sebe třít a vzájemně do sebe narážet, pozorovat tenzi nebo zaostřit na spisovatelčina zamyšlení, která nečekaně vystupují ze zdánlivého nesmyslu a na čtenáře působí jako náhlá katarze. „Když usedám k psaní, nikdy nevím, kam lidé jdou nebo co dělají,“ tvrdí Heti. A když člověk usedá k její knize, neví, kam ho zavede. Možná právě to se snaží autorka sdělit: že přes všechny snahy život zorganizovat a utřídit je nakonec nejlepší nechat se jím unášet a nevědět, co se stane.

Autorka je publicistka.