Pokud nejste teen weeb, japonská „idol culture“ pro vás zřejmě bude přinejmenším těžko uchopitelná. Z hudebního hlediska bývá tato scéna považována za „weird slop“ a hudební publicistika ji často ignoruje. Ne nutně právem. Modelka, herečka, zpěvačka a televizní persona Šimizu Ajano vystupující pod jménem ano si však pozornost zaslouží, a to i od posluchačstva, jež netrpí posedlostí japonskou popkulturou. I v J­-popu totiž najdete okrajové proudy, které zvláštním způsobem zpochybňují či rozvíjejí představu idolu. A ano je divná i na japonské poměry. Například se identifikuje se zájmenem „boku“, které je vnímáno jako chlapecké, a v dialozích nepoužívá zažité zdvořilostní fráze. Její nespoutaný eklektický přístup k produkci i vokálnímu projevu, který se pohybuje od kawaii tonality až po grindcorové hrdelní skřeky, pak můžeme chápat jako krycí strategii: vytvořila si avatara, skrze nějž může ventilovat své životní prožitky, ať už jde o zkušenost oběti školní šikany, extrémní sociální izolaci (tzv. hikikomori), nebo opakované selhávání při pokusech zapojit se do společnosti. Loňská, v pořadí druhá deska Bone Born Bomb připomíná explozi roztodivných motivů, jež jsou často podezřele povědomé a zároveň odtažitě cizí (a podobně zní i nový singl Picaresque Hero, který vyšel letos v lednu). V našem kontextu by pak ano mohla zarezonovat svou subverzivní nekonvenčností podobně jako třeba kdysi Die Antwoord. Pokud vás už nebaví prohrabovat se donekonečna škatulkami svých oblíbených žánrů, můžete si zkusit desku poslechnout.

ano: Bone Born Bomb. CD, Toy’s Factory 2025