Mezi lety 2024 a 2025 nahrál hudební publicista Pavel Klusák pro Český rozhlas Vltava dvě série pořadu Ženská práce, v němž se zaobíral osudy, dílem a vlivem třinácti hudebnic a jednoho feministického hnutí. Všechny vybrané umělkyně nepochybně patří do kánonu anglofonní populární hudby, Klusákovi se ovšem nejednalo o sestavení seznamu popových ikon, nýbrž o rozbor jejich tvorby a o to, jak se v ní odráží dobový kulturní i společenský kontext spojený s genderově podmíněnými očekáváními nahrávacího průmyslu, ale i patriarchálními stereotypy. Na sklonku loňského roku se tento – na tuzemské poměry jedinečný – projekt dočkal knižního zpracování.

Ženy versus byznys

Klusák se nakonec rozhodl do knihy zahrnout portréty všech osobností, jimž věnoval samostatné díly, případně dvojepizody svého rozhlasového cyklu. Jsou to Billie Holiday, Carole King, Nina Simone, Yoko Ono, Patti Smith, Kate Bush, Laurie Anderson, PJ Harvey a subkulturní hnutí Riot Grrrl. Na umělkyně stručně zmíněné v dovětku k první řadě seriálu – tedy na Wendy Carlos, Betty Davis, Grace Jones nebo Diamandu Galás – se v publikaci nedostalo, zato jsou v ní zastoupeny Joni Mitchell, Suzanne Vega a Björk. Dle svých slov chtěl Klusák psát o ženách, které si „přály být autorkami a už tím vnášely do starých pořádků změnu“ a jejichž život a práce se „s tímto emancipačním příběhem zásadně protínají“. Uznává přitom, že nepřichází se „souvislou historií“, ale spíše sbírkou ženských perspektiv.

S podobným narativem autor koneckonců operoval i ve svých předchozích biografiích Gott. Československý příběh (2021; viz A2č. 13/2022) a Suchý & Šlitr. Semafor ­1959–1969 (2024; viz A2 č. 10/2025), v nichž skrze specifickou zkušenost načrtl všudypřítomný institucionální a sociální nátlak, s nímž se zmínění protagonisté (různými způsoby) vypořádávali. Tentokrát ovšem nepopisuje konflikt mezi „velkými muži“ a soukolím reálného socialismu, nýbrž zápas „velkých žen“ s patriarchálními a rasistickými strukturami kulturního průmyslu a společnosti vůbec. Od Billie Holiday, kterou šoubyznys a opresivní systém bílé nadřazenosti uštvaly k smrti, přes Carole King, Patti Smith a Kate Bush, jež si musely vydobýt status autorek tváří v tvář mužské dominanci, se dopracovává k otázce, jakým způsobem Riot Grrrl, Björk a další hudebnice redefinovaly pohled na ženství a obecně gender.

Téma konfliktu mezi jednotlivými tvůrčími osobnostmi a institucemi prochází celou publikací. Klusák vykresluje, jak se tvůrkyně potýkaly se sexistickým tiskem, machistickým prostředím hudebního průmyslu i patriarchální společností jako takovou – ať už jako autorky a populární ikony, nebo třeba v roli partnerek či matek. Zároveň nastiňuje, jak byla práce žen v kultuře podhodnocována, mnohdy dokonce zpochybňována, a naznačuje, že ač jsme se od první půle 20. století výrazně posunuli, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Vzhledem k současnému politickému vývoji bychom výdobytky ženské emancipace rozhodně neměli považovat za samozřejmé.

Nekonzistence

Zatímco v tradiční (tj. patriarchálně podané) historii populární hudby se některé z uvedených žen ocitly v poznámkách pod čarou, Klusák v Ženské práci naopak „pod čáru“ umisťuje muže, kteří se přichomýtli k aktivitám originálních umělkyň. Vzhledem k emancipačnímu étosu publikace se takový přístup zdá příhodný. Naopak za ne úplně šťastné se dá považovat umístění jmen jednotlivých hudebnic, vyvedených v graficky rozmanitých autorských písmech, na předěl stránek u hřbetu knihy, která má navíc lepenou vazbu, takže se při čtení nejednou přistihnete, že vás mezi stránkami, kam téměř není vidět, otravuje jakési zapadlé smetí. Asi to nebyl záměr, i tak ale působí podivně, že právě publikace věnovaná emancipaci nechává jména žen mizet mezi listy, takže v podstatě nejsou vidět.

A lehce matoucí jsou i jiné, ­podstatnější nekonzistence. Autorovým úmyslem jistě nebylo životy zahrnutých umělkyň bulvarizovat, takový přístup naopak odsuzuje, i tak se ale poměr mezi rozborem jejich osudů a tvorby občas zdá poněkud nevyvážený. Příčinou mohou být rozdílně obsáhlé diskografie, stejně by ale mělo platit, že například kapitola věnovaná Billie Holiday bude napsaná se stejným respektem jako ta o Yoko Ono. V okamžiku, kdy Klusák to, co sama Holiday ve své autobiografii Lady Sings the Blues (1956) charakterizuje jako opakovaná znásilnění, označuje eufemisticky za „atletické výkony“, nezbývá než se ptát, zda jsou podobná zlehčení vhodná.

Na druhou stranu se ale můžeme pozastavit i nad tím, jak benevolentně autor nahlíží na různá rasistická škobrtnutí probíraných tvůrkyň. Přestože různící se názory na skladbu Woman Is the Nigger of the World od Yoko Ono a Johna Lennona shrnuje v zásadě objektivně, Joni Mitchell za „troufalé“ užívání blackface skoro obdivuje a nechvalně proslulou píseň Rock’n’Roll Nigger od Patti Smith zase omlouvá s tím, že holt byla jiná doba. Pokud ovšem kritizujeme dobový šovinismus s ohledem na gender, neexistuje důvod, proč bychom neměli činit totéž s ohledem na rasu.

Určitého ústrku vůči Afroameričanům se Klusák mimoděk dopouští i tehdy, když o Laurie Anderson tvrdí, že zakomponovala „rovný ,techno‘ rytmus“ do své písně O Superman z roku 1981 „dekádu před nástupem techna“. I když je pravda, že na počátku osmdesátých let se tento žánr svým zvukem ani oblibou neblížil standardu pozdějších období, první nahrávka průkopníků detroitského techna Belleville Three vyšla v témže roce jako slavný singl Laurie Anderson.

Číst, nebo poslouchat?

Zřetelnější nedostatky se týkají formální stránky textu. Skutečnost, že dílo původně vznikalo jako rozhlasový pořad, se totiž podepsala na vyznění některých kapitol, jež připomínají transkripty původních epizod. To by samo o sobě nemuselo vadit, jenže co funguje v rozhlasovém vysílání, nemusí stejně suverénně působit na papíře. Místy text až příliš překypuje řečnickými konstrukcemi, při jejichž četbě se vnucuje otázka, zda by nebylo lepší pustit si raději původní, mluvenou verzi. Části psané přímo pro knihu těmito stylistickými neduhy netrpí, což ukazuje, že některým pasážím by zkrátka prospělo větší redaktorské úsilí. A totéž se týká i textů písní, které jsou někdy uváděny dvojjazyčně, jindy pouze v češtině a tu a tam narazíme na podivné hybridy mísící cizí a domácí výrazy, jako by se autor snažil přiblížit mluvě generace Z.

Přes veškeré výtky se nicméně jedná o čtivý a důsledně rešeršovaný text zkušeného publicisty, jehož přehled a autorské zkušenosti jsou jasně patrné. Cíl seznámit českou veřejnost s genderovou tematikou v angloamerické populární kultuře Ženská práce bezpochyby plní a spolu s knihou Miloše Hrocha Šeptej nahlas (viz A2 č. 16–17/2025) patří k nejlepším loňským tuzemským knihám o hudbě.

Autor je překladatel.