close search

Mezi mlhou, chtíčem a prázdnem

O příliš krotkých citech v dramatu Bouřlivé výšiny

Nová adaptace klasického románu Emily Brontë lákala na modernější interpretaci i vizuálně opojnou erotickou fantazii. Namísto toho se jedná o kostrbatou, relativně konvenčně vyprávěnou romanci.

Pokud snímek něčím vyniká, je to jeho maximalistická forma. Foto Vertical Entertainment

Britská herečka a režisérka Emerald Fennell si román Na Větrné hůrce přečetla poprvé ve svých čtrnácti letech. Kniha na ni dle jejích slov udělala nesmírně silný dojem. Právě tyto mladistvé pocity, spíše než samotný příběh nebo jeho motivy, se pokusila přenést do nového snímku Bouřlivé výšiny. Knihou se ve své adaptaci inspirovala méně než volně. Fennell si z literárního díla, které Brontë vydala pod mužským pseudonymem roku 1847, půjčuje pouze místo, čas, jména postav a základní rodinné konstelace.

V původním románu i ve filmovém dramatu tak sledujeme, jak pan Earnshaw přivádí z Liverpoolu opuštěného chlapce Heathclif­fa, kterého seznámí se svou dcerou Cathe­rine. Mezi stejně starými dětmi vzniká zvláštní, obtížně uchopitelný vztah, který balancuje na hraně obsesivního majetnictví, nenávisti a náznakem i vřelého citu. Rovněž v nové adaptaci se Catherine později vdává za bohatšího a lépe společensky postaveného Edgara, ačkoliv se od Heathcliffa nedokáže zcela odpoutat. Fennell do románového příběhu zanáší hned několik změn: některé slouží srozumitelnosti filmové podoby, jiné především tomu, aby měl ústřední pár na plátně co nejvíce prostoru.

Ze snímku tak například mizí postava vypravěče i Catherinina bratra. Stejně tak ale režisérka z dramatu vypouští prakticky veškerou rasovou či třídní…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image