Krajní pravice měla ve vztahu ke klimatu dlouho pověst popíračů a konspirátorů. Třebaže to nikdy neplatilo zcela, zvláště v poslední dekádě se vztah především evropské krajní pravice ke klimatu a „zelené agendě“ proměňuje společně s tím, jak se mění i postoje jejího elektorátu. Výsledkem je podstatně nuancovanější přístup než jednoznačný „klimaskepticismus“. Například dnes už je tradiční boj krajní pravice proti Zelené dohodě pro Evropu součástí její širší antiunijní agendy, ačkoliv na domácí půdě může prosazovat některé prvky environmentální a klimatické politiky. Zároveň platí – jakkoliv se to na první pohled může zdát kontraintuitivní –, že krajní pravice na jednu stranu může programově pečovat o krajinu a životní prostředí, a zároveň často odmítat klimatickou politiku: tu totiž vnímá jako cosi evropského, nadnárodního a progresivistického, a tedy jako součást nepřátelského tábora.

Například když byl řecký Zlatý úsvit ještě součástí evropské politiky, propagoval otevřený ekofašismus, který tvořil nedílnou součást jeho politické ideologie. Hlasování pro ekologickou legislativu bylo pro řecké fašisty stejně samozřejmé jako odmítání imigrace, rasismus, islamofobie nebo vypjatý nacionalismus. Ani v prostředí mimoparlamentní ultrapravice není ekofašistické myšlení ničím mimořádným. Jak upozorňuje environmentální sociolog Balša Lubarda ve své knize Far­-Right Ecologism (Krajně pravicový ekologismus, 2023), zvláště v některých východoevropských zemích rozvíjejí ultrapravicové spolky svou vlastní interpretaci nacionálního environmentalismu: xenofobní a rasistické myšlení se zde snoubí s péčí o krajinu, kterou vnímají jako exkluzivní teritorium, bytostně spojené s místním etnikem.

Krajní pravice evropských rozměrů

Krajní pravice se ale – paradoxně – čím dál více evropeizuje, tzn. klade stále větší důraz na evropský rozměr svých politických ambicí. Je to především důsledek jisté rezignace na silný euroskepticismus, jehož smyslem mělo být demontovat Evropskou unii jako transnacionální politický subjekt zpět na suverénní národní státy. Místo toho se krajní pravice soustředí na získání většího vlivu v Evropském parlamentu (což se jí zvláště po posledních eurovolbách daří) a prosazování reformy unijních institucí. Na to ale potřebuje i „intelektuální infrastrukturu“ – síť podpůrných institucí a think­-tanků, které jí dodávají (pseudo)expertní analýzy, jež upevňují nacionalistické a xenofobní narativy.

Jedním z takových klíčových uzlů ­evropské pravice je maďarský soukromý institut Ma­­thias Corvinus Collegium (MCC). Vzdělávací projekt, který původně vznikl v roce 1996, se s nástupem Viktora Orbána k moci postupně stal centrem krajně pravicových intelektuálních a politických elit. V roce 2020 MCC od Orbánovy vlády inkasoval sumu v přepo­čtu bezmála jeden a půl miliardy eur (zhruba 35 miliard korun), a to včetně desetiprocentního podílu ve státním fosilním gigantu MOL (který stále importuje do Maďarska ruskou ropu kvůli obcházení sankcí) nebo farmaceutické firmě Gedeon Richter. Spíše než vzdělávací institucí je ale MCC konzervativní líhní pravicových polických a intelektuálních elit. Podobně jako třeba český CEVRO Institut rozvíjí liberálně­-konzervativní teorii i praxi v úzkém napojení na ODS, MCC je ideologicky ukotven jako národně­-konzervativní opozice „liberalismu, progresivismu a evropské integrace“ s přímými vazbami na Orbánův Fidesz.

Od roku 2022 má MCC svou pobočku i v Bruselu. Jejím smyslem je být think­-tankem pro euroskeptické, národovecké síly v Evropském parlamentu, tlačit národně­-konzervativní perspektivu do evropských debat, a posouvat tak hranici akceptovatelného. Slovy jejího ředitele MCC Brussels usiluje o vytvoření „alternativní intelektuální elity a alternativní politické kultury, zpochybňující dominantní, centristický pohled na veřejnou debatu“. V praxi to znamená, že je MCC Brussels hlásnou troubou Orbánovy iliberální ideologie a slouží jako klíčový bod intelektuální infrastruktury evropské krajní pravice.

Americký tlak na Evropu

Křížové tažení proti evropské klimatické politice ale nepřichází jen zevnitř unijních států. Společně s druhým nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu chytil druhý dech i fosilní lobbing amerických korporací a spřízněných ideologických aparátů. Například americký Heartland Institute označil evropskou „směrnici o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti“ za „největší hrozbu pro americkou suverenitu od pádu Sovětského svazu“. Heartland Institute má dlouholetou pověst popíračského think­-tanku napojeného na fosilní zájmy a ultrakonzervativní ideologie. V neposlední řadě se podílel na tvorbě Trumpovy antiklimatické agendy.

A je to právě Trumpova administrativa, která od počátku a systematicky cílí na Evropu ve snaze deregulovat její trh ve prospěch amerických firem. Na povrchu je Trump typickým reakcionářem, který vede válku s progresivismem – s „woke“ politikou, diverzitou a inkluzí, stejně jako s environmentálními ohledy a klimatickou politikou. V pozadí jsou ale často jen pragmatické a cynické zájmy s ním spřízněných byznysmenů, kterým evropské regulace házejí klacky pod nohy.

Problém je ale v tom, že Trumpův tlak na evropské lídry funguje. Evropa, která v posledních letech znovu prožívá posun doprava, začíná své trhy znovu deregulovat a významně zmírňuje i své environmentální směrnice. Oficiálně samozřejmě ve jménu konkurenceschopnosti, reálně se ale jedná především o podlehání diplomatickému a lobbistickému tlaku USA.

Podobně naladěnou vlivovou sítí je i Atlas Network, sponzorovaný mimo jiné i miliardářskými bratry Kochovými, kteří dlouhodobě finančně podporují antiklimatické kampaně a think­-tanky. Zvláště v posledních letech se pozornost této sítě zaměřuje na Evropu, kterou vnímá jako globální centrum environmentálních regulací a „klimatického šílenství“. Atlas Network každopádně představuje síť amerických libertariánských a ultrakonzervativních think­-tanků, napojených na politické představitele v USA, ve Spojeném království, ale třeba i v Argentině, kde napomohla vítězství libertariánského prezidenta Javiera Mileie. Součástí této sítě je také zmíněný Heartland Institute, ale ke známým jménům patří i Heritage Foundation nebo Cato Institute.

Mezi sponzory této sítě se nachází dlouhá řada pravicových miliardářů, fosilní korporace nebo třeba tabákové firmy a farmaceutický průmysl. Jejich sdílenou ideologií je fúze libertariánské opozice proti všem tržním regulacím (včetně sociálních a environmentálních) společně s ultrakonzervativní agendou namířenou proti potratům, migrantům a menšinám. Vlivová síť sponzorovaná korporacemi jako Pfizer, ExxonMobil, Michelin nebo Philip Morris má již prsty v politických vítězstvích Margaret Thatcher, Jaira Bolsonara, brexitu, stejně jako v americké protipotratové a antiklimatické politice nebo ovlivňování hlasování o nové chilské ústavě.

V Evropě patří mezi partnery této sítě libertariánské a konzervativní think­-tanky, které se zaměřují na tržní deregulaci a boj s klimatickou politikou. Jedním z hlavních je i evropská odnož původně amerického Consumer Choice Center, které se oficiálně vydává za hnutí zdola organizovaných zájmů zemědělských komunit, reálně je ale lobbistickou organizací velkého agrobyznysu v USA i Evropě, který je silně kritický k environmentální legislativě. Lobbuje mimo jiné i za tabákový průmysl a deregulaci vapingu.

Proti (technologickému) pokroku

Atlas Network je tak jedním z vůbec nejvýraznějších příkladů „internacionalismu kapitálu“, který se dokáže organizovat na obhajobu společných zájmů, ať už ryze ekonomických, nebo ideologických. Kromě čistě ekonomických politik ale krajní pravici ve vztahu ke klimatu a životnímu prostředí často charakterizuje i tradicionalistický odpor k technologiím a technologickému pokroku vůbec (v čemž si rozumí například se zájmy fosilního průmyslu).

Technologický skepticismus je nicméně ta­­ké rozšířenou součástí mainstreamového ekologického myšlení a v závislosti na politické orientaci se mění i vstřícnost politických subjektů k inovacím a jejich potenciálu řešit ekologickou a klimatickou krizi. Zatímco například obnovitelné zdroje energie a technologie dekarbonizace v dopravě nebo průmyslu se těší relativně širokému přijetí, čím dál více skloňované intervence do přírodních systémů a klimatu – geoinženýrství – se naopak setkávají s odporem. A platí to kupodivu i o části krajní pravice, jakkoliv z důvodů poněkud exotických. Především v americkém MAGA hnutí a reakcionářských kruzích je stále patrnější paranoia z geoinženýrských technologií, která je součástí dlouhé tradice, již americká ekoložka Holly Jean Buck označuje jako „paraenvironmentalismus“.

Geoinženýrství tu neznamená technologické intervence do klimatického systému za účelem ochlazení planety (například vypouštěním aerosolů ve stratosféře). Paraenvironmentální pravice však naopak tvrdí, že extrémní počasí a přírodní katastrofy nejsou dopady probíhající změny klimatu, ale jsou uměle vyvolávány právě geoinženýrskými technologiemi, aby vytvářely dojem probíhající klimatické krize, která má sloužit jako záminka pro kontrolu populace. Krajně pravicová antitechnologická debata tu vychází z pseudovědeckých spekulací, alternativních faktů a konspiračních teorií o chemtrails a technologické manipulaci počasí.

Jakkoliv bizarní a okrajové se to může zdát, v rámci americké Republikánské strany se jedná o významný trend disponující reálnou mocí. V současnosti usiluje o zákaz geoinženýrských experimentů a manipulace počasím na svém území celkem osm amerických států, a to legislativou de facto namířenou proti chemtrails. Iniciativa se zároveň těší silné politické podpoře i z nejvyšších pater Trumpovy administrativy a Kongresu. Mi­­nistr zdravotnictví Robert F. Kennedy na adresu chemtrails prohlásil, že se jedná o „zločin“, který je potřeba zastavit. Podobně se i svého času zastupitelka státu Georgia Marjorie Taylor Greene vyjádřila o hurikánu Milton: „Ano, dokážou manipulovat počasí. Je směšné, když někdo lže a tvrdí, že to není možné.“

Jedná se tak o další kreativní variantu krajně pravicových reakcí na měnící se klima. Od klimatického popíračství, které odmítá a napadá vědecký konsenzus, přes klimatické zdržování, které vědecký konsenzus sice oficiálně akceptuje, ale aktivně sabotuje klimatickou politiku, až po paraenvironmentalismus, jenž tvrdí, že klimatická změna je uměle vytvořený fenomén, za nímž stojí spiknutí globalistů. Bez ohledu na neukotvenost v realitě mají ale všechny tyto strategie reálný vliv.

Nová verze Blut und Boden

Přesto je velmi pravděpodobné, že většina těchto tendencí příští dekády nepřežije. Spolu s tím, jak se symptomy klimatické krize budou zhoršovat, bude se měnit i vztah krajní pravice k ní, včetně pokusů o vytvoření „krajně pravicových ekologismů“. Vystihuje to, jak komplexní je vlastně vztah krajní pravice k ekologii, environmentálním tématům a klimatické krizi. Tato část politického spektra bude nakonec vytvářet vlastní koherentní ekologickou vizi – novou verzi Blut und Boden, tedy spjatosti etnicky a kulturně definovaného národa s vlastní krajinou a přírodním teritoriem.

Právě střední a středovýchodní Evropa by mohla být ideální laboratoří pro experimentování s novými formami ekofašismu a národně konzervativních environmentálních programů, například v Orbánově Maďarsku. Za­­­­tímco v levicových proudech je politická ekologie postavena na rovnostářství, inkluzi, antirasismu a antikapitalismu, krajně pravicový ekologismus bude naopak usilovat o návrat k „přirozené“ hierarchii – třídní, patriarchální, koloniální, kulturní i rasové. Kritika industriální civilizace tu slouží jako kritika modernity samotné, včetně ideje pokroku, lidských práv nebo rovnosti.

Zvláště v posledních letech zájem krajní pravice o zelená témata narůstá i vlivem toho, že se snaží oslovit mladší generace voličů. Průzkumy nejen v Evropě totiž přesvědčivě ukazují, že ty se radikalizují, a to na obě strany, rozdělené po genderové ose: zatímco mladé ženy inklinují k radikální levici a zelené politice, mladí muži tíhnou ke krajní pravici a fosilní identitě. To je ostatně smyslem sázky na Jordana Bardellu, teprve třicetiletého předsedu francouzského Národního sdružení, který na této pozici v roce 2022 vystřídal Marine Le Pen. Pro někoho možná překvapivé rozhodnutí vycházelo z přesvědčení strany, že tradiční lídryně už nedokáže oslovit širší voličskou základnu.

A Bardellovi se právě tohle nadmíru daří. Historický volební zisk Národního sdružení v roce 2024 jeho pozici upevnil, a nadto mu vynesl post předsedy evropské frakce Patrio­ti pro Evropu, která sdružuje národovecké strany a momentálně je třetí nejsilnější frakcí Evropského parlamentu. Uprostřed vládní krize a obav z předčasných voleb ve Francii se Národní sdružení v průzkumech stabilně drží na prvním místě s více než třiceti procenty.

Environmentální a klimatické postoje, které Bardella za Národní sdružení artikuluje, jsou zároveň dobrou ilustrací toho, jak se vztah krajní pravice a zelených témat proměňuje. Namísto tradičního a překonaného popírání klimatické krize uchopuje toto téma prizmatem „zeleného nacionalismu“, který hlásá nutnost ochrany hranic proti imigraci jako nejlepšího spojence ochrany přírody. Zároveň je proti „nařizující a omezující“ ekologické politice Zelené dohody pro Evropu ve prospěch „racionálního“ a národně ukotveného pragmatického environmentalismu.

To je ostatně přístup blízký i frakci Evropských konzervativců a reformistů, která sdružuje národně konzervativní síly, včetně české ODS. Její spolupředseda Alexandr Vondra patří mezi vůbec nejlepší příklady toho, jak se pravice z původního popíračství přesunula k taktikám zdržování ekologických a klimatických politik až k tvorbě vlastního konzervativního environmentalismu. Nová modrá ekologie, kterou Vondra prezentoval například ve sborníku Musí být ekologie alarmistická? (2020), se profiluje jako neideologická, očesaná o levicový, progresivistický alarmismus ve prospěch deklarovaně pragmatické a racionální zelené politiky. Její neideologičnost je ale falešná: nevychází z aktuální klimatické situace, reálných vědeckých poznatků o klimatu a potřebném tempu dekarbonizace, nýbrž z ideologie volného trhu a zachovávání statu quo – od spalovacích motorů až po fosilní jadernou energetiku a odmítání Zelené dohody.

Čínská Nemesis

Je zároveň ironií osudu, že jedním z oblíbených Vondrových argumentů proti klimatické politice Evropy bylo donedávna i přesměrování zodpovědnosti: není to Evropa, kdo má snižovat emise, ale především Čína, která je dnes podstatně významnějším emitentem skleníkových plynů. Jak ale praví staré přísloví: Dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to totiž splnit. V případě dekarbonizace Číny to platí bezezbytku: v kontrastu s USA, které v čele s Trumpem usilují o návrat ztracené fosilní identity, a s Evropskou unií, jejíž environmentální leadership se zadrhl a přešlapuje na místě, se z Číny stává „elektrostát“ dominující na světovém trhu s technologiemi dekarbonizace.

Dnes už je historickým paradoxem, že zatímco Komunistická strana Číny se ve vztahu k zelené transformaci dokáže chovat pragmaticky a racionálně a rychle se tak stává elektrostátem budoucnosti, západní liberální demokracie se utápějí v ideologických sporech o to, jak na změnu klimatu vůbec reagovat a pokud možno jednat především pomalu a rozvážně.

Výsledkem je ale čínská dominance v produkci solárních panelů, větrných turbín a čím dál tím více i v elektromobilitě. Zvláště čínské elektromobily jsou Evropě trnem v oku: jakkoliv se evropský kontinent snaží chránit své automobilky vysokými cly na levné čínské produkty, Čína mezitím exportuje na další trhy, především do Afriky a Latinské Ameriky. Výsledkem tak je poněkud bizarní situace, že zatímco v Bogotě už je možné se běžně svézt elektrotaxíkem čínské BYD, v Česku chce nastupující vláda s účastí Motoristů házet elektromobilům klacky pod nohy.

Jak ale chápat čínský vztah ke klimatu? Autoři knihy Climate Leviathan (Klimatický levia­than, 2018) Geoff Mann a Joel Wainwright tento přístup označují jako „klimatický maois­mus“, tedy státní, shora dirigovanou zelenou transformaci. Jistě se nejedná o centralizovaný ekosocialismus: čínský model je hybridem tržní ekonomiky a silné role centralizovaného, autoritářského státu, který nepotřebuje demokratickou legitimitu, a nemusí se tudíž příliš ohlížet na preference svých občanů.

Prozatím se však ukazuje, že jak evropský liberálně­-demokratický regulacionismus, tak i americký liberálně­-konzervativní model ve stylu „jeden krok vpřed, dva kroky zpět“ nedokážou zelené čínské geopolitice vzdorovat. Západ už patrně nemůže Čínu v zelené ekonomice „dohnat a předehnat“, zbývá spíše „damage control“ a zamezení tomu, aby se nůžky mezi rozvojem zelených technologií Číny a Západu nerozevřely až příliš. Toho lze ale dosáhnout pouze za předpokladu, že Západ dokáže najít adekvátní odpověď na hrozbu krajní pravice, která nás oddalováním zelené transformace přibližuje jak k rozvratu klimatu, tak nakonec i evropské ekonomiky.

Autor je publicista.

Text vznikl s finanční podporou nadace Journalismfund Europe a je publikován v rámci projektu New Forms of Climate Disinformation of the European Far­-Right, na němž spolupracovali Michele Bertelli, Bart Grugeon Plana, Barnabé Binctin a Julia Seegers.