„Běž už do prdele s tou černou Ostravou,“ pronáší hrdina Románu pro pitomce Johanes Vrána v rozhovoru s přáteli svého otce, spisovatele Martina Vrány, pány Jarým a Bujarým, nad panákem kontušovky a sklenicí piva. Tato Johanesova věta jako by na malé ploše vystihovala pocit, který ve čtenáři Balabánova debutu rezonuje od první kapitoly – že se totiž jedná o velké románové účtování. S legendami o černé Ostravě prosáklé „uhlím, špínou a bolestí“, s generací otců, s rozvrácenými mezilidskými vztahy, alkoholem a pokřivenou protestantskou morálkou. Účtování, které se nebojí někdy nutné, až téměř očistně působící expresivity, otevírání ran a traumat z vypravěčova dětství a mládí, stejně jako četných odboček k obecnějším společenským, ekologickým a etickým problémům současného světa.

Zplanělý domov

Román pro pitomce je tedy – možná trochu paradoxně, jelikož se jedná o debut – dílem do jisté míry bilancujícím. O co však v tomto bilancování jde? Zajisté to není nějaké vypravěčské nostalgické ohlížení za uplynulým životem, mnohem spíše tu jde o zachycení procesu vnitřního sebeosvobozování z určitých schémat – životních i literárních (možná proto ono nezvyklé pojmenování žánru přímo v názvu, které ovšem ve světle svého určení, totiž „pro pitomce“, nabývá docela jiných významů). Osvobodit se od mytologizace vlastní rodiny, od mytologizace „spisovatelství“…