Ve staročeské dialogické básni, nazývané konvenčně podle hovořících osob Václav, Havel a Tábor, se ve vypáleném kostele uprostřed husitských válek scházejí tři muži. Tábor má být táborita, radikální husita. Báseň vznikla na katolické straně, a tak není divu, že Tábor má podobu bestie. Křičí, hrozí, i barvu má nezdravou. Václav je katolík, asi kněz, pro autora postava veskrze kladná. Havel hraje roli „vrtocha“; vrtí se mezi těmito dvěma póly, naslouchá, když Václav s Táborem probírají obvyklá punkta sporů mezi stranou pod jednou a stranou pod obojí, klade otázky. O jeho mínění se tu hraje.

Zvláštní povahu tohoto dialogu nedávno prozkoumal Martin Šorm v monografii Podkoní, žák a smrt (2023), kde ukazuje, že staročeské veršované dialogy jsou obvykle nedořečené a otevřené. Zvou publikum k tomu, aby kriticky zkoumalo všechny jejich aktéry, i ty, kteří stojí na první pohled na jeho straně – tak jako zaujímá v dané básni pozici předpokládaného katolického publika Václav. Všichni lidští mluvčí, i ti zdánlivě kladní, mají nějaké chyby, ode všech je třeba se více či méně distancovat a snažit se podobným chybám vyhnout. Pro další informace si dovolím čtenářstvo poslat do oné monografie. Mně jde v tuto chvíli spíš o to, jak…