Třetího dubna oslavíme 150. výročí narození Tomáše Bati. Asi nikdo – bez ohledu na to, zda jej nahlíží pozitivně, či hledá na jeho podnikatelském projektu šmouhy – nepochybuje o tom, že šlo o pozoruhodnou postavu. To ostatně dlouhodobě dosvědčují i domácí průzkumy veřejného mínění. Obliby Karla IV., TGM nebo Karla Gotta sice Baťa stabilně nedosahuje, ale již v anketě Největší Čech, kterou v roce 2005 organizovala Česká televize, se umístil na solidním jednadvacátém místě. Ani v pozdějších výzkumech, organizovaných především Centrem pro výzkum veřejného mínění, na tom nebyl zrovna špatně, byť se do první desítky nikdy nedostal. Člověk z podnikatelského sektoru v těchto žebříčcích nicméně působí jako solitér, protože místa zde zásadně obsazují osobnosti z oblasti politiky, kultury a sportu. V české paměti tedy zůstává postavou mimořádnou a stěží budeme mezi rodilými Čechy hledat někoho, kdo jeho jméno nikdy nezaslechl a komu okamžitě nenaskočí spojitost s podnikáním a obuví.

Jen krůček k neúspěchu

Baťův příběh není o lineárním vzestupu a úspěchu. O jeho vizionářství, houževnatosti a cílevědomosti není třeba pochybovat. Přinejmenším dvakrát během své podnikatelské kariéry se ovšem ocitl jen krůček od krachu. Co způsobilo, že nakonec obstál, a jakou roli v tom sehrála náhoda a štěstí, nebo spíše důslednost, nikdy nebudeme schopni posoudit. Ostatně rozhodují výsledky. Obě kolizní situace dokázal nejen překonat, ale ještě je obrátil ve svůj prospěch.

Temnou dobu zažil nejprve v letech 1906 až 1908. Tehdy již měl za sebou cestu do Ameriky, kde se utvrdil v názoru, že cesta vpřed vede skrze masivní zvýšení produktivity práce. Pokuty za nekvalitní výrobky spolu s dalšími disciplinačními postupy pochopitelně zvyšovaly napětí mezi podnikovým vedením a zaměstnanci. Když propukl spor mezi Baťou a obuvnickými odbory o propuštění jednoho zaměstnance podrývajícího odborářskou solidaritu, kterého se podnikatel zastal, organizovaní dělníci vstoupili do stávky. Odbory měly v rukou trumfy. Ovládaly zapracované dělnictvo a v okolí byl dostatek obuvnických podniků, které by po něm v případě neúspěchu sáhly. Paličatý Baťa však odmítl vyjednávat. A dokonce odmítl vzít zpět dělníky, kteří se do stávky zapojili. Stávka trvala čtyři měsíce, a když měli všichni zúčastnění nové zaměstnání jinde, byla v tichosti ukončena. Baťa byl nucen najmout vesničany z okolí, kteří postrádali zkušenosti, takže firma dočasně utrpěla, pokud jde o kvalitu, produktivitu i zisk. Trvalo celý rok, než začala hospodářská čísla naznačovat zlepšení. Továrník si ovšem ze stávky odnesl klíčové poučení, že odbory nemají v podniku co dělat. A u tohoto přesvědčení zůstal po zbytek svého života.

V té době se na něj již valily další dvě potenciální katastrofy. Ve zlém se rozešel se svým dlouholetým společníkem Františkem Štěpánkem, kterého nakonec musel štědře vyplatit, což stálo firmu zhruba šestinu jejího jmění. A do třetice všeho zlého pak v červnu 1908 zemřel na tuberkulózu Baťův starší bratr Antonín, který byl původně držitelem výrobní koncese a jako starší ze sourozenců zpočátku v jejich podnikání i dominoval.

Odpovědný kapitalismus?

Podruhé se – tehdy již mocné – Baťovo impérium otřáslo v základech v roce 1922. Deflační politika vlády tlačila dolů poptávku a s ní i ceny. Ve skladech zůstávalo neprodané zboží a v republice rychle rostla nezaměstnanost. Přitom obživa téměř půlky obyvatel Zlína již závisela na Baťovi. Tehdy se odhodlal k potenciálně sebevražednému kroku. V září 1922 snížil ceny na polovinu a doprovodil to masivní reklamou: plakáty s nápisem Baťa a mohutnou pěstí, která drtí drahotu. Prodej se rozběhl a tato akce vstoupila do dějin marketingových úspěchů.

Historici, kteří usilují o nestranný výklad namísto hagiografických legend, přiznávají, že Baťův úspěch měl i své stinné stránky. Například Ondřej Ševeček v roce 2023 konstatoval, že „vedení nejednalo vždy v rukavičkách, zejména pokud se firemním záměrům něco postavilo do cesty“. Stačí si prolistovat dobové zprávy z kontrol živnostenských inspektorů o nedostatcích bezpečnosti práce z počátku dvacátých let: „věnuje se ochraně dělnictva ze strany technické správy závodu příliš malá, ba v některých politováníhodných případech téměř žádná péče“.

V dlouhodobé perspektivě ovšem odírání zaměstnanců nebylo intencí baťovského managementu. Ten byl veden fordovskou ideologií: vysoká masová produkce, vysoké mzdy, vysoká masová spotřeba. V literatuře se někdy v souvislosti s tímto způsobem řízení, které Baťa zformoval během dvacátých let, objevuje pojem „odpovědný kapitalismus“. Nikoli neprávem se Baťa v roce 1931 holedbal, že ochotně a rád plní úkoly sociální, které by jinak měl zastávat stát či územní samospráva, protože chce „zvýšiti a zajistiti co nejvíce prosperitu kraje, v němž pracujeme – země, z níž čerpáme své síly, a státu, který jest základnou našeho podnikání“. Za taková slova nelze sklidit nic než pochvalu. A přesto v nich lze najít problém. Problém, který navíc s Baťou ani přímo nesouvisí. A je zásadní, protože se týká nás všech. Tehdy úplně stejně jako dnes.

Svůdný lesk dobrého pána

Osvícená diktatura by pravděpodobně mohla být nejefektivnějším systémem vládnutí. Dobrý pastýř stáda myslící na blaho celku se nemusí zdržovat vyjednáváním se zájmovými skupinami, nemusí brát ohled na veřejné mínění a může konat pro dobro obce. Problém ovšem spočívá v tom, že každá moc korumpuje a moc absolutní korumpuje absolutně, jak již dávno pravil baron John Acton. Navíc v pluralistické moderní společnosti se obecný zájem hledá čím dál nesnadněji. A v neposlední řadě i dobromyslný osvícený vladař je smrtelný a zajistit stejně osvíceného nástupce bývá skutečný oříšek. Proto se spolehlivěji jeví systém brzd a protiváh a těžkopádné utváření vůle skrze procedurální demokracii.

Obraz Tomáše Bati svádí k podobnému snění o dobrém pastýři. Jaké mohlo být meziválečné Československo, kdyby nejen Zlín, ale každé okresní město mělo svého Baťu? Podstatné je, že nemělo. A možná to není taková škoda, jak by se na první pohled mohlo zdát. V osobnostech tohoto druhu se totiž pro společnost skrývá i značné riziko. Baťa nejenže vytvořil obří nadnárodní kolos, ale po vítězství v obecních volbách 1923 ovládl radnici a na dlouhou dobu se stal i svrchovaným pánem Zlína, aby se nemusel potýkat s případným odporem samosprávy. Pak už snadno Zlín přizpůsobil své vizi moderního města organizovaného kolem jeho továrního srdce. Podnikem byl organizován i život jeho zaměstnanců, a to nejen v pracovní době, ale také po ní. Možná, že kdyby Baťovi bylo dopřáno více času, vžilo by se pořekadlo: Co je dobré pro Baťu, je dobré i pro Československo (viz slavný – a překroucený – výrok Charlese E. Wilsona, generálního ředitele General Motors, z padesátých let).

A právě v tom tkví historické varování. Pokud společenský systém umožňuje koncentrovat takovou moc v rukou člověku dobrému, nepochybně to umožní i člověku zlému. Proto by jubilea významných velikánů neměla být jen oslavou jejich činů, nýbrž i zamyšlením nad rizikovými nedostatky systému, jenž je nechal vyrůst.

Před deseti, možná patnácti lety jsem kdesi na sociálních sítích zahlédl povzdech, jaké máme štěstí, že šéfové největších technologických gigantů jsou v podstatě hodní a k systému loajální kluci. A jak by nám mohlo být zle, kdyby takoví nebyli. Pousmál jsem se a zasunul informaci kamsi hluboko do nevědomí jako nepotřebnou. Zůstala tam až do chvíle, kdy jsem při loňské inauguraci současného amerického prezidenta jednoho z nich spatřil s ostentativně zdviženou pravicí – aby to každý viděl a nikdo nepochyboval.

Autor je historik.