Václav Benda byl výraznou, v mnoha ohledech kontroverzní osobností československého disentu a polistopadové politiky. V devadesátých letech byl představitelem rázného antikomunismu žádajícího důsledné „vyrovnávání s minulostí“. Pro část jeho politických kolegů i někdejších disidentských souputníků byla nepřijatelná Bendova vyjádření sympatií k chilskému diktátoru Augustu Pinochetovi. Jiní zakladateli nepříliš úspěšné Křesťanskodemokratické strany vyčítají podporu Václava Klause po jeho odstavení z premiérské funkce v důsledku sponzorské aféry ODS z roku 1997. A v nejširší veřejnosti utkvěl obraz Václava Bendy jako zoufale neobratného řečníka, jehož zparodoval Petr Čtvrtníček v jednom z dílů České sody.

Novinářka Alice Horáčková, autorka knižního životopisu básnířky Vladimíry Čerepkové, psala rozsáhlou biografii Václav a Kamila Bendovi na popud jejich potomstva. Kromě archivních zdrojů proto vydatně využívala také osobní svědectví. Knize nelze upřít žurnalistickou zručnost, zároveň je však především Bendovým „pomníkem“, reflektujícím zejména jeho disidentská léta. Zůstává také otázkou, proč se autorka jen okrajově dotkla jednoho z Bendových klíčových zájmů, totiž morální a politické filosofie.

Konverze

Ačkoliv Horáčková původně měla v úmyslu zachytit pouze životní příběh Václava Bendy, nakonec se její záběr rozšířil i na jeho manželku, matematičku a logičku Kamilu Bendovou. Dlužno však dodat, že její osudy zachytila autorka pouze do konce devadesátých let, tedy do Bendovy smrti, a tak její postava zůstává v pozadí manželova osudu. Příběh ovšem začíná u rodin obou protagonistů. Zatímco Kamila vyrůstala v katolickém prostředí v rodině uznávaného meziválečného právníka Zdeňka Neubauera, Václav pocházel z komunistického milieu. Jeho pozdější příklon ke katolicismu a konzervatismu tedy představoval konverzi, jejíž předpoklady zřejmě ležely i v jeho nonkonformní povaze. Překvapivé je, že na střední škole Benda krátkou dobu vedl svazáckou organizaci. Po studiích na pražské Filozofické a Matematicko­-fyzikální fakultě pak – už po srpnu 1968 – pracoval jako programátor ve výzkumném ústavu.

Jádrem knihy je činnost Bendových v disentu, jehož součástí se stali v době, kdy se formovalo společenství Charty 77. Horáčková zachycuje různé zápletky pozdní normalizace, v nichž Benda často sehrával organizátorskou roli: spoluvydával časopis Informace o Chartě a výrazně se podílel na činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Podrobně autorka líčí Bendovu vězeňskou zkušenost, její dopady na stále početnější rodinu i atmosféru policejních výslechů, soudních jednání a donašečství. Pokud jde o poměry uvnitř rodiny, vládl v ní patriarchální model, který se odrážel i v Bendově komunikaci s nejstarším synem Markem, kterého v době své nepřítomnosti pověřoval jejím „vedením“.

Svět paralelní polis

Dějiny Charty dosud čekají na podrobné zpracování a Horáčková do nich přispívá spíše jednotlivými výjevy. Mnoho se tak nedovíme o různorodosti názorových frakcí, které v chartistickém společenství vznikaly. Benda například úzce spolupracoval s Petrem Uhlem, ačkoliv stáli na zcela rozdílných politických pozicích. Autorka se však příliš nevěnuje ani Bendovu přemítání o československé společnosti, ani ideovým různicím uvnitř disentu. Zmíněn je v podstatě pouze Bendův nejznámější text Paralelní polis z roku 1978, proklamující vytvoření alternativních struktur (včetně školství, kultury i ekonomiky). Nereflektována zůstává i povaha Bendova katolicismu. Například vztah mezi Bendou a filosofem Jiřím Němcem autorka povšechně shrnuje tak, že „oba katolíci milovali filosofii a nenáviděli komunisty“, a rezignuje na srovnání jejich přístupů ke katolicismu či k reformním impulsům Druhého vatikánského koncilu. Zatímco Němec stál politicky více nalevo, Benda marxisticko­-křesťanskému dialogu nefandil a marxismus pro něj představoval nebezpečnou utopii.

Horáčkové také unikly některé paradoxní rozměry Bendovy osobnosti. Píše sice o jeho zprvu nepříliš přátelském vztahu se švagrem, filosofem Zdeňkem Neubauerem, jejich korespondenci z šedesátých let však moc nerozebírá. Z ní je přitom patrné, že Benda se ke koncilním reformám a některým ekumenickým konceptům stavěl zdrženlivě a jeho pohled na svět zůstával zakotven v kategoriích tradiční tomistické filosofie. I když ale zastával nesouhlasný postoj k antikoncepci či rozvodům, odmítal představu „katolického státu“, který by tyto oblasti reglementoval. Zároveň se vymezoval vůči kompromisnictví katolické církve za normalizace a jejímu zavírání očí před nespravedlností vládnoucího řádu.

Čas divokých lustrací

Období devadesátých let autorka zpracovala jen okrajově. Bendu líčí jako zásadového politika, který se kvůli nápravě minulých křivd neváhal pustit do konfliktů s někdejšími souputníky (příkladem je aféra Havlova neudělení státního vyznamenání někdejšímu vídeňskému starostovi Helmutu Zilkovi, podezřelému ze spolupráce s StB). V souvislosti s Bendovým veřejným pozváním Pinocheta na oběd je pozoruhodné svědectví Kamily Bendové, která manžela omlouvá neinformovaností a jeho nekonvenční osobností, z čehož vyplývá, že jeho čin nepovažuje za šťastný.

Kriticky se autorka nestaví ani k Bendovu prosazování rozšíření lustračního zákona, jež vedlo k ostrým sporům mezi někdejšími chartisty. Petr Uhl se tehdy vůči Bendovi vymezil s tvrzením, že plošné lustrace povedou k narušení právního státu, k němuž patří presumpce neviny a princip individuální právní zodpovědnosti. Podobné námitky zaznívaly i z úst filosofa Jana Sokola. V dalších letech se ostatně ukazovalo, že lustrační zákon vedl k zákulisnímu boji a někdy i politickému vydírání, aniž by efektivně postihoval skutečné původce represí z doby státního socialismu.

Alice Horáčková ve své biografii přináší cenný materiál, který může nasvítit jednotlivé detaily dějin disentu a být užitečný pro další bádání. Samotný Václav Benda však stále čeká na politickou biografii, která by byla kritickým zhodnocením nejen jeho politického a filosofického myšlení.

Autor je historik.