Současné loutkové a objektové divadlo může posouvat diváckou perspektivu mimo jiné i tím, že zpochybňuje běžnou představu o člověku jako aktérovi, který stojí v centru dění. Příkladem takového posunu jsou čtyři inscenace z posledních let, které se zaměřují na více-než-lidské činitele.

Předměty nalezené v hlubinách tělesné schránky evokují kosmos. Foto Martin Špelda
Při důkladném pohledu na české loutkové a objektové divadlo pro dospělé se ukazuje, jak blízko mají mnohá zdejší díla k některým proudům současné ekologicky orientované filosofie. Například Vinciane Despret, Donna Haraway nebo Timothy Morton přistupují ke světu spekulativně a jejich myšlení leckdy prostupuje hranice umělecké tvorby. Nejde přitom jen o tematickou blízkost, ale o způsob uvažování. Zmíněné osobnosti současné teorie podobně jako některé divadelní inscenace narušují antropocentrické vnímání světa, když přisuzují aktérství i tomu, co běžně považujeme za neživé, a rozvíjejí imaginaci zakotvenou v tělesné zkušenosti.
Takto orientované divadelní projekty bývají experimentální a kladou na publikum značné nároky. Vedle figurativních loutek se v nich objevují i neantropomorfní aktéři – například krajina, živočichové, jejichž tělesná existence se výrazně liší od té lidské, nebo třeba mrtvé lidské tělo, jehož osud už neurčuje vlastní vůle.
Pojem loutkového a objektového divadla lze chápat poměrně široce a zahrnout se pod něj dají i některé formy pohybového divadla. Důležité je, že zde hlavní úlohu mají objekty, které účinkující animují nebo s nimi manipulují. Spojitost těchto scénických děl se spekulativními přístupy v současné environmentálně zaměřené filosofii se přitom ukazuje spíš zpětně – inscenace se k nim obvykle (ani v rámci své propagace) nehlásí. Odkazuje k nim…Článek je přístupný předplatitelům*kám.