Podobně jako následujících osmnáct knih Olgy Tokarcukové, z nichž většinu jsme již měli možnost číst v češtině, i Cesta lidí Knihy (Podróż ludzi Księgi, 1993) se odehrává v minulosti a pohrává si s různými společenskými kontexty. Počátkem devadesátých let, kdy vyšla, v Polsku probíhala společenská transformace, autorka tehdy měla malé dítě a působila v psychiatrické léčebně. Také děj její prózy,za niž coby debutantka získala cenu Polského svazu knižních nakladatelů, se odehrává v přelomové době – byť charakterizované naopak přechodem od svobody a tolerance k diktatuře. Román se odehrává ve Francii roku 1685. Ludvík XIV., řečený Král Slunce, ruší Nantský edikt, zavádí katolicismus jako výhradní náboženství své říše a pronásledovaní hugenoti hledají útočiště v zahraničí. Na scéně se ovšem objeví ještě „Bratrstvo“, kvazireligiózní osvícenská skupina pohybující se mimo všechny tehdy známé konfese, jejíž příslušníci věří, že „na počátku Bůh stvořil svět ze zlomeného písmene. Z prasklého slova vyteklo tělo jako krev. Tělo je tedy nedokonalé slovo. Bůh je dokonalý (…) proto stvořil Adama, dal mu tělo a slovo, aby mohl skrz jeho nedokonalost a konečnost hledět na sebe sama. A aby Adam nezapomněl na slovo a sílu, dal mu Bůh Knihu, do níž zaznamenal svou dokonalost, svou nepočátečnost a svou nekonečnost (…)…