Podobně jako následujících osmnáct knih Olgy Tokarcukové, z nichž většinu jsme již měli možnost číst v češtině, i Cesta lidí Knihy (Podróż ludzi Księgi, 1993) se odehrává v minulosti a pohrává si s různými společenskými kontexty. Počátkem devadesátých let, kdy vyšla, v Polsku probíhala společenská transformace, autorka tehdy měla malé dítě a působila v psychiatrické léčebně. Také děj její prózy,za niž coby debutantka získala cenu Polského svazu knižních nakladatelů, se odehrává v přelomové době – byť charakterizované naopak přechodem od svobody a tolerance k diktatuře. Román se odehrává ve Francii roku 1685. Ludvík XIV., řečený Král Slunce, ruší Nantský edikt, zavádí katolicismus jako výhradní náboženství své říše a pronásledovaní hugenoti hledají útočiště v zahraničí. Na scéně se ovšem objeví ještě „Bratrstvo“, kvazireligiózní osvícenská skupina pohybující se mimo všechny tehdy známé konfese, jejíž příslušníci věří, že „na počátku Bůh stvořil svět ze zlomeného písmene. Z prasklého slova vyteklo tělo jako krev. Tělo je tedy nedokonalé slovo. Bůh je dokonalý (…) proto stvořil Adama, dal mu tělo a slovo, aby mohl skrz jeho nedokonalost a konečnost hledět na sebe sama. A aby Adam nezapomněl na slovo a sílu, dal mu Bůh Knihu, do níž zaznamenal svou dokonalost, svou nepočátečnost a svou nekonečnost (…) Svatá kniha navždy zmizela. Bůh však Chanochovi slíbil, že ji lidem vrátí, až přijde čas.“

Čas jako ulita

Hlavními hrdiny Cesty jsou účastníci neobvyklé výpravy za titulní tajemnou Knihou, obsahující veškerou moudrost lidstva a ukrytou kdesi v Pyrenejích. Na cestu se vydali kurtizána Veronika, alchymista Markýz, bankéř a filantrop de Berle a němý kočí – sirotek Gauche, jenž je vylíčen následovně: „Rychle pochopil podstatu tohoto času, takže neměl potřebu pachtit se vpřed jako ostatní lidé. Uvízl ve svém čase jako v bezpečné ulitě.“ Vypravěčka o kočím sice hned na úvod sdělí, že v příběhu „není vůbec důležitý“, možná právě proto bychom ale měli zpozornět. Podobně jako otázka moci, již mají slova nad věcmi, patří totiž k výrazným tématům knih Tokarczukové právě čas a prostor. Ve své prvotině mimo jiné upozorňuje na protiklad mezi chaotičnostíčasu, který v sobě nosí „běžní lidé“, a jeho uspořádaností, typickou například pro řeholnice.

Obrazotvornost vyprávění stojí do velké mí­­ry na tělesnosti, k níž se autorka vztahuje s podobnou posedlostí jako v Pravěku a jiných časech (1996, česky 2024) nebo v Běgunech (2007, česky 2008), knize, která spisovatelce (navzdory negativní kritice v Polsku) vynesla Man Bookerovu cenu. Slabinou Cesty však je, že příliš často sklouzává k tezovitosti a vršení stereotypních obrazů (což je nicméně pro Tokarczukovou v určité míře typické). Leckdy tak můžeme být poněkud nesví ze (záměrně) schematického způsobu, jímž vyprávění zprostředkovává určitou perspektivu: „Když se narodí chlapec, je to jako neděle. Holčičky, kterým se narodí bratříček, vyrůstají s přesvědčením, že ony samy jsou jen úvodem, předehrou k jiné, důležitější existenci (…) Rodiče jsou na něj pyšní (…) a když tahá starší sestru za červené copánky, říkají tomu popichování, odvaha a nakonec mužnost (…) za tichého souhlasu světa.“

Za podstatou věcí

Podobně tezovitě Tokarczuková líčí i cestu za kýženou Knihou poznání. Jak se dočítáme, pro všechny ostatní knihy světa platí, že jsou jejím pouhým odrazem či odleskem, a byť všechny menší i větší události lidských životů jistě stojí za popsání, tato mravenčí práce – skládání nekonečné mozaiky – nemůže sama o sobě odhalit univerzální smysl života. Bohužel v těchto esejistických pasážích Tokarczuková sklouzává k banalitě: „Na začátku cesty není ani tak důležitý cíl, ale samotné přesouvání se v prostoru a čase (…) Svět pozorovaný z pohybujícího se bodu vypadá harmoničtěji a tvarově komplexněji (…) Lidé, kteří cestují, se stávají moudřejšími nejen tím, že neustále vidí a prožívají něco nového, ale i tím, že se sami stávají míjenou krajinou.“

Připomeňme, proč se zmíněná čtyřčlenná skupinka vůbec vydala na cestu: markýz kvůli magii a touze být zasvěcen do poznání, Veronika kvůli lásce, Gauche pro „Slovo samotné“ a de Berle ze zájmu o blíže nepopsanou „podstatu věcí“. Učené debatování pánských účastníků výpravy v některých momentech připomene autorčin „přírodně­-léčivý horor“ Empusion (2022, česky 2023; viz A2 č. 4/2024). V tomto díle Tokarczuková vytvořila hororový feministický narativ – ovšem bez jediné ženské postavy – na téma mizogynie: o ženách v něm totiž hovoří výhradně muži. Cestu můžeme číst jako podobenství o lidské touze po poznání, ale též jako alegorii, v níž je konfrontováno „stvoření“ světa s uměleckou tvorbou, která je vůči kosmogonii vždy druhořadá.

Překračování hranic

Cesta lidí Knihy u nás vyšla s více než třicetiletým zpožděním oproti originálu. Mezitím dvorní překladatel Olgy Tokarczukové a přední polonista Petr Vidlák českému čtenářstvu systematicky představoval další autorčina díla. „Byl jsem svědkem jejího obrovského tvůrčího rozvoje. Na počátku psala velice upřímně a jednoznačně, reflektovala navíc svou původní psychologickou praxi,“ podotkl překladatel v souvislosti s loňskou návštěvou Tokarczukové v Praze. Spisovatelka ve svém díle zůstává konzistentní. Hluboká témata a společenské fenomény jen suše nepopisuje, ale zkoumá jejich příčiny – což jistě souvisí i s jejím zájmem o historii, do jejíchž kulis příběhy zasazuje. Nejvýrazněji se tato její metoda projevila u bezmála devítisetstránkových Knih Jakubových (2014, česky 2016).

Celosvětově Tokarczuková proslula – i zásluhou udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 2019 – svými jasně formulovanými názory na rovnoprávnost žen, práva zvířat a také odporem vůči autoritářským tendencím. Konflikty, do nichž se jako angažovaná umělkyně dostává, přitom nikterak nevyhrocuje, i když byla za vlády Kaczyńského Práva a spravedlnosti terčem útoků a dosud je mnohými považována za „nenárodní“ autorku. Tokarczukovou ostatně pojí letité přátelství s další polskou umělkyní v podobné pozici – režisérkou Agnieszkou Holland, která zfilmovala její prózu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009, česky 2010), mimo to ale natočila třeba také snímek Hranice (Zielona granica, 2023), zachycující, jak ostudně přistupovala minulá polská vláda k uprchlíkům zadrženým na hranicích s Běloruskem. Právě putování a překračování hranic – jak geografických, tak mentálních – hraje v textech Tokarczukové už od debutové Cesty stěžejní roli. A nezáleží na tom, jestli se nacházíme v polském pohraničí, nebo na druhém konci světa.

Autorka je publicistka a studentka komparatistiky.