Zhruba od počátku minulé dekády můžeme na tuzemské divadelní scéně pozorovat zvýšený zájem o zakládání loutkářských souborů. Po letech, kdy se studentské a absolventské práce zaměřovaly na širší pole objektového a výtvarného divadla, se loutka znovu stává vědomou volbou, nikoli jen jedním z prostředků. Tato „nová vlna“ přitom nevzniká v izolaci: tvůrci a tvůrkyně loutkových inscenací přirozeně oscilují mezi tvorbou pro děti, která zůstává základním zdrojem obživy, a ambicí oslovit publikum dospělé.

Právě zde se však nachází kámen úrazu. Zkušenost s loutkovým divadlem si totiž většina diváků nese z dětství – a ne vždy v podobě, k níž by se chtěla vracet. Esteticky pokleslé produkce, které přežívají díky nízkým nárokům i institucionální toleranci, vytvořily poměrně odolný a rozšířený obraz loutky jako něčeho druhořadého, infantilního či vyloženě pokleslého. Jménem všech loutkářů se za toto estetické utrpení všem postiženým omlouvám a přimlouvám se, aby dali loutkovému divadlu ještě šanci.

Současní tvůrci a tvůrkyně na zmíněnou nemilou situaci reagují dvojím – zdánlivě protikladným – způsobem. Na jedné straně sledujeme tendenci zvětšovat měřítko: především zřizovaná divadla využívají hlavové či kostýmní loutky, případně od používání loutek jako takových upouštějí, ovšem zachovávají některé principy loutkového divadla. Na straně druhé vznikají projekty často…