Zhruba od počátku minulé dekády můžeme na tuzemské divadelní scéně pozorovat zvýšený zájem o zakládání loutkářských souborů. Po letech, kdy se studentské a absolventské práce zaměřovaly na širší pole objektového a výtvarného divadla, se loutka znovu stává vědomou volbou, nikoli jen jedním z prostředků. Tato „nová vlna“ přitom nevzniká v izolaci: tvůrci a tvůrkyně loutkových inscenací přirozeně oscilují mezi tvorbou pro děti, která zůstává základním zdrojem obživy, a ambicí oslovit publikum dospělé.

Právě zde se však nachází kámen úrazu. Zkušenost s loutkovým divadlem si totiž většina diváků nese z dětství – a ne vždy v podobě, k níž by se chtěla vracet. Esteticky pokleslé produkce, které přežívají díky nízkým nárokům i institucionální toleranci, vytvořily poměrně odolný a rozšířený obraz loutky jako něčeho druhořadého, infantilního či vyloženě pokleslého. Jménem všech loutkářů se za toto estetické utrpení všem postiženým omlouvám a přimlouvám se, aby dali loutkovému divadlu ještě šanci.

Současní tvůrci a tvůrkyně na zmíněnou nemilou situaci reagují dvojím – zdánlivě protikladným – způsobem. Na jedné straně sledujeme tendenci zvětšovat měřítko: především zřizovaná divadla využívají hlavové či kostýmní loutky, případně od používání loutek jako takových upouštějí, ovšem zachovávají některé principy loutkového divadla. Na straně druhé vznikají projekty často určené pro několik málo diváků a pracující s miniaturou a intimitou. V obou případech nicméně dochází k opuštění tradiční loutky.

Není to nutně projev jejího vyčerpání. Spíše se ukazuje, že loutka dnes funguje jako jeden z prvků širšího divadelního jazyka, nikoli jako jeho základní jednotka. Ostatně už v devadesátých letech otevřely soubory jako Buchty a loutky cestu k vědomému porušování konvencí a k estetice, která si z loutkářské tradice vybírá jen to, co potřebuje. Současná generace na tuto zkušenost navazuje, ale zároveň ji posouvá do bodu, kdy je otázka „Co je ještě loutkové divadlo?“ čím dál méně jednoznačná.

Z pozice pedagoga i dramaturga festivalu Loutex, který se od roku 2020 pokouší systematicky představovat loutkové divadlo pro dospělé jako svébytnou autorskou platformu, tuto proměnu sleduji zblízka. Jedním z opakujících se témat diskusí mezi tvůrci je přitom otázka, zda by si tento typ divadla měl hledat širší publikum. A pokud ano, za jakou cenu. V této souvislosti se nabízí srovnání s komiksem. Ten byl ještě poměrně nedávno vnímán jako médium určené především dětem a dospívajícím, dnes je však běžnou součástí literatury i výtvarného umění a jeho „dospělá“ podoba nepotřebuje žádnou obhajobu. Nejde jen o počet čtenářů, ale o proměnu symbolického statusu: komiks se stal něčím, čemu stojí za to věnovat pozornost – a do jisté míry i něčím, co je „cool“.

Loutkové divadlo se podobné proměně zatím vyhýbá. Ne snad kvůli tomu, že by postrádalo silné tvůrce nebo výrazné projekty, ale spíš proto, že jeho rozvoj naráží na své limity. Jakmile totiž začne usilovat o větší srozumitelnost a popularitu, má tendenci přecházet do jiných forem – koncertu, nového cirkusu nebo velké vizuální podívané, jak to dlouhodobě ukazují například projekty Divadla bratří Formanů. V tu chvíli ale zároveň přestává být tím, co loutkářskou scénu definuje zevnitř.

Otázka tak možná nestojí, jak loutkové divadlo pro dospělé „zpopularizovat“, ale zda autoři a autorky o něco takového vlastně stojí. Debaty mezi tvůrci se opakovaně vracejí k témuž bodu: každé rozšíření publika předpokládá určitou míru ústupků, ať už formálních, nebo obsahových. A právě k těm se většina loutkářské scény staví zdrženlivě. Ne nutně z potřeby chránit si nějaký uzavřený prostor, ale spíš z přesvědčení, že hodnota tohoto typu divadla spočívá právě v jeho omezenosti, v jisté míře spiklenectví a insiderství.

„Nová vlna“ tak možná není příslibem průlomu, ale spíše potvrzením této ambivalence. Loutkové divadlo pro dospělé se dnes rozvíjí, hledá nové formy i publika, ale zároveň vnímá hranici, po jejímž překročení by se muselo stát něčím jiným. A právě proto tuto hranici zatím – zdá se – překračovat nechce.

Autor je divadelník a pedagog na DAMU.