V posledních letech se v populární kultuře stále častěji vracejí obrazy, které působí překvapivě staromódně. Upíři, duchové a viktoriánské domy zahalené mlhou se znovu objevují ve filmech, seriálech i na módních přehlídkách. Gotická imaginace, která byla dlouho spojována především s 19. stoletím, se stává jedním z dominantních estetických jazyků současnosti. Tyto návraty lze snadno vysvětlit nostalgií nebo cyklickým návratem starých trendů. Existuje však i jiný způsob, jak tento fenomén číst – hauntologie. Tento filosofický koncept umožňuje chápat současnou fascinaci viktoriánskou gotikou jako symptom širší historické situace, v níž přítomnost není oddělena od minulosti, ale zůstává formována jejími ne­uzavřenými konflikty a nenaplněnými představami o budoucnosti.

Marxova strašidla

Pojem hauntologie zavedl francouzský filosof Jacques Derrida v knize Specters of Marx (Marxova strašidla, 1993). Termínem označuje stav, kdy bytí není plně přítomné, protože je neustále narušováno stopami minulosti a představami budoucnosti, které se vracejí jako přízraky. Text vznikl v období geopolitické transformace po roce 1989. Rozpad sovětského bloku byl v tehdejších západních diskursech často interpretován jako konečné vítězství liberální demokracie a tržního kapitalismu, kdežto marxismus byl prezentován jako ideologie, která definitivně patří k minulosti. Derrida tuto představu zpochybňuje. Tvrdí, že ideologické projekty nezanikají ve chvíli, kdy ztratí svou institucionální podobu. Politické konflikty, nenaplněné představy či historické přísliby nadále přetrvávají jako „přízraky“, které přímo ovlivňují přítomnost. Hauntologie tedy označuje zkušenost, kdy je současnost formována tím, co se zdá již překonáno. Přítomnost není určitý časový bod oddělený od minulosti, ale spíše prostor, v němž se setkávají neuzavřené dějiny s očekávanými budoucnostmi. Derrida tím narušuje lineární představu historického vývoje. Dějiny se podle něj nevyvíjejí jako sled uzavřených etap. Spíše se vracejí v podobách otisků a fragmentů, které nelze definitivně uzavřít.

Na Derridovu koncepci o jednadvacet let později navázal britský kulturní teoretik Mark Fisher. V knize Duchové mého života (2014, česky 2025) přesouvá hauntologii z oblasti filosofie do analýzy populární kultury. Tvrdí, že současná společnost postupně ztratila schopnost představovat si radikálně odlišnou budoucnost. Zatímco druhou polovinu 20. století charakterizovala víra v technologický a kulturní pokrok, současná kultura je výrazně orientovaná na minulost. Fisher tento posun popisuje prostřednictvím konceptu „ztracených budoucností“. Modernita byla dlouho spojena s představami radikální změny: futuristická architektura, experimentální hudba nebo science fiction vytvářely obrazy světa, který se měl zásadně lišit od přítomnosti. Mnohé z těchto budoucností se však nenaplnily. Současná kultura proto stále častěji pracuje s fragmenty minulých estetických forem, jež se vracejí jako stopy těchto nenaplněných očekávání.

Fisher upozorňuje, že nejde pouze o nostalgii. Nostalgie totiž předpokládá časovou distanci mezi minulostí a přítomností. Hauntologická kultura naopak tuto hranici narušuje. Minulé estetické formy se nevracejí jako historická rekonstrukce, ale jako fragmenty vytržené ze svého původního kontextu, které se znovu objevují v aktuálním mediálním prostředí. Přítomnost je tak zaplněna nejen obrazy minulosti, ale také stopami budoucností, které byly kdysi očekávány, ale nikdy se neuskutečnily.

Technologické změny

Jedním z nejviditelnějších příkladů tohoto kulturního pohybu je dnešní návrat gotické imaginace. Historicky gotická literatura zobrazovala návrat potlačeného, úzkost z neznáma a narušení společenského řádu, tedy obavy, které provázely rychlé změny spojené s industrializací, urbanizací a vědeckým pokrokem. Romány jako Dracula nebo Frankenstein pracují s monstry a nadpřirozenými bytostmi, které reprezentují obavy své doby. Jack Halberstam v knize Skin Shows (1995) ukazuje, že monstra v gotické tradici nefungují pouze jako fantastické postavy, ale jako kulturní technologie, prostřednictvím nichž společnost definuje hranice normality a odlišnosti. Monstrózní těla zviditelňují to, co je dominantně potlačováno nebo marginalizováno. Podobně Luise White v knize Speaking with Vampires (2000) ukazuje, jak se v koloniální Africe šířily pověsti o upírech, které symbolizovaly obavy spojené s vykořisťováním a násilím koloniální moci. A zároveň upír plnil funkci prostředku, jímž lze zpochybnit hranice mezi faktem, fikcí a historickou evidencí.

Mnohé z těchto obav mají paralely v současnosti. Viktoriánská společnost zažívala radikální technologické změny. Elektrifikace, železnice, vynález fotografie a nové komunikační technologie zásadně proměňovaly každodenní život a zároveň vyvolávaly otázky, zda technologický pokrok nepřekračuje etické hranice. Podobné debaty dnes provázejí umělou inteligenci, genetické inženýrství nebo biotechnologie. Proto současná kulturní imaginace často pracuje s figurami hybridních nebo posthumánních bytostí zpochybňujících stabilitu lidské identity.

Estetika rozkladu

Další paralela se týká sociální struktury a nerovností. Viktoriánská města se vyznačovala dramatickými rozdíly mezi chudobou a bohatstvím, anonymitou velkoměstského života a rychlou migrací obyvatel. Tyto podmínky vytvářely prostředí, v němž se rodily městské legendy a konspirační příběhy. Postava upíra v románu Dracula například ztělesňuje obavy z migrace a narušení společenského řádu. Podobné motivy dnes rezonují v debatách o globalizaci, migraci nebo kulturní identitě.
Viktoriánská kultura byla zároveň posedlá tématy smrti, duchů a posmrtného života. Spiritismus, seance a duchařská fotografie patřily mezi populární formy zábavy i pseudovědeckého chápání světa. Tento zájem souvisel s rychlou modernizací společnosti a s pocitem, že tradiční náboženské a morální jistoty se začínají rozpadat. Současná digitální kultura vykazuje podobnou fascinaci „přízraky“. Internetové fenomény jako backrooms, „The Serbian Dancing Lady“ nebo konspirační teorie o klonu Jima Carreyho pracují s motivem neviditelné přítomnosti, která narušuje běžnou realitu. Filmy a seriály znovuoživují viktoriánské motivy a monstrózní postavy, které symbolizují obavy z moderní společnosti, technologického pokroku, ztráty identity a nerovnosti. V posledních pár letech vzniklo množství reinterpretací významných gotických textů, které ukazuje, že nejde o izolované příklady, ale o širší kulturní trend. Na instagramu nebo TikToku vznikají celé subžánry memů, které pracují s estetikou rozkladu, nostalgie a „přízračné“ minulosti. Právě v těchto digitálních estetikách lze pozorovat hauntologickou logiku v její nejčistší podobě. Minulost se zde nevrací jako historická rekonstrukce, ale jako fragmentární obraz, který se objevuje v novém mediálním kontextu a vyvolává pocit zvláštní časové nejednoznačnosti.

V pastelových barvách

Nostalgie po estetice devadesátých let a přelomu tisíciletí se v poslední době prolíná s obnoveným zájmem o motivy viktoriánské gotiky, zejména o tělesnost, okultismus a patologii. Tento posun je patrný i ve vizuálním umění. Například v tvorbě slovenské umělkyně Tiny Hrevušové, která ve svých objektech a performancích pracuje s fantaskními bytostmi stylizovanými do polohy hyperbolizované roztomilosti. Její práce systematicky artikulují napětí mezi roztomilostí a monstruozitou, přičemž těla těchto bytostí jsou narušována, otevírána a vystavována pohledu diváka. Motivy vnitřností a tělesné fragmentace jsou zpracovány v měkké, pastelové a perleťové barevnosti, která je v ostrém kontrastu s násilným obsahem. Právě tato kombinace jemné barevné palety a explicitní tělesnosti je příznačná pro současné vizuální mikroestetiky. Oproti tradiční gotické škále černé a temně červené dochází k posunu ke světlejším, syntetickým tónům, jaké se objevují například i v posthumanistických kovových konstrukcích Ivany Bašić nebo ve fragmentárních organicko­-strojových strukturách Natálie Sýkorové.

Současnou společnost formuje digitalizace i proměna vztahu k materiálním objektům. Kulturní artefakty se stále častěji mění ve služby, data a virtuální obrazy. Právě tato dematerializace ale může posilovat přitažlivost estetik, které naopak zdůrazňují materialitu, historickou kontinuitu a symbolickou hloubku. Gotické motivy, staré architektonické formy či dekadentní vizualita tak fungují jako protipól digitální současnosti. Jejich návrat přitom není jen stylistickým revivalem, ale symptomem kultury, která se pohybuje mezi neuzavřenou minulostí a budoucností, jež ztratila přesvědčivost. Minulost se proto vrací jako estetický přízrak, jenž nadále utváří naši představu o přítomnosti i o tom, co má přijít.

Autorka je vizuální umělkyně a kurátorka.