Má 1736 stran a prohne se pod ní leckterá nekvalitní polička. „Pomník velkého ega!“ mohli by zvolat mnozí Vachkovi odpůrci. Karel Vachek, jako každý radikální umělec, jich měl víc než dost. Přitom sama tato kniha, nazvaná prostě Vachek, je svědectvím o jeho otevřenosti.

V závěru publikace, v malé fotoreportáži z Vachkova pohřbu, vidíme shromáždění jeho přátel, příznivců a žáků – a také dokumentaristu Martina Řezníčka, který stojí nad jeho hrobem nikoli s hlavou skloněnou, ale s kamerou na rameni. Vachkova smrt byla zásadním mezníkem jednoho z nejzajímavějších proudů české kinematografie.

V éře nové vlny se Vachek obtížně probojovával na světlo svými ostrými, demaskujícími filmy Moravská Hellas (1963) a Spřízněni volbou (1968), během normalizace pak byl úplně odsunut a naplno se prosadil teprve po roce 1989 svými nonkonformními rozsáhlými dokumentárními eseji, ve kterých polemicky analyzoval českou společnost. Nejznámějšími z nich jsou Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996) či jeho poslední monumentální dílo Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019). Paralelně s touto tvorbou, nebo spíše v jejích nucených odmlkách, však vznikala druhá, literární větev Vachkova díla – zprvu jako tvůrčí poznámky, náměty či zárodky scénářů prostupující se s osobitými básnickými texty. Tato „skrytá část ledovce“ zaujme nejen svým rozsahem, svébytnými literárními kvalitami a výrazovou silou, ale i provázaností s Vachkovými filmy.

Soubor obsahuje rané scénáře, úvahy a básnické texty, z nichž nejzajímavější je bezesporu jakýsi „básnický deník“ z let 1963 až 1966, a také dvě verze scénáře filmového projektu Talíře ve vzduchu. Zvláštní kapitolu tvoří obsáhlé výpisky z literatury národního obrození, shromážděné pro projekt Bohemia docta, které však s pozdějším stejnojmenným filmem souvisí pouze okrajově. Je to fascinující mozaika nejrůznějších, často směšných či absurdních epizod, z nichž se nově skládá příběh o znovuzrození národa. Dále zde najdeme Vachkovu docentskou a profesorskou přednášku: autor, působící na Katedře dokumentární tvorby FAMU, zde rozvíjí svou tezi o podstatě „vnitřního smíchu“. Následují textové podklady filmových projektů z let 1990 až 2019. Kromě toho v publikaci, editorsky připravené Milošem Kameníkem, nechybí množství cenných fotografií či reprodukce pověstného výtvarného díla „rodinného klanu“ Vachků.

Součástí svazku jsou ale i texty pocházející z okruhu Vachkovy rodiny: odmítaná fyzikální Teorie hmoty jeho tchána Karla Urbánka, próza Ego: Kuchařská kniha jeho sestry Ludmily Drhové­-Vachkové a část diplomové práce jeho manželky Dagmar Vachkové Předjaří Nové vlny, věnované filmu Vladislava Vančury Marijka nevěrnice (1934). Zařazen byl i text Vratislava Effenbergera Nová vlna v českém filmu a Karel Vachek z roku 1969. Ve čtenáři méně obeznámeném s Vachkovým dílem bude tato část knihy asi budit pochyby. Nicméně právě ona ukazuje, že se tvůrce považovaný často za výsostného solitéra cítil být součástí širšího celku blízkých osobností a ve své tvorbě na ně často odkazoval. Jde o jeho osobní „spříznění volbou“, o onu „houbu ponořenou do vody“, která nasává a přetváří okolní skutečnost a sama je jí přetvářena – viz Vachkova předmluva k filmovému projektu Česká regurgitace (1969).

Nebyla to však jen kulturní a společenská sféra, ze které Vachek čerpal. Trochu jiného Vachka nám poodhalí jeho básnické texty, mnohdy evidentně vytvořené metodou automatického psaní, jež dávají nahlédnout do méně vědomé a racionální části jeho osobnosti. Ostatně, Vachek byl přes zdánlivý konceptualismus svých filmů tvůrcem velmi emotivním a intuitivním.

Jako filmař Vachek ve svých na první pohled „ukecaných“ snímcích nebývalým způsobem zrovnoprávňuje slovo s obrazem, překvapivě je spojuje, rozpojuje a prolíná, aby z tohoto vztahu těžil nové souvislosti a myšlenky, mnohdy paradoxní a polemické. Nyní máme možnost ponořit se naopak do textů evokujících obrazy a poznávat autora jako literáta. Proniknout do filmového díla Karla Vachka není úplně snadné – a paralelní četbou jeho textů si to ještě zkomplikujete. Ale stojí to za to.

Autor je filmový historik.