Vyrůstáme obklopeni krajinou, vrozeni do krajiny. Mnohdy ani nejsme schopni ji vidět. Splývá nám v pozadí. Krajina pro nás není uchopitelná jako celek, a jelikož nemá centrum – střed – otevírá se na všechny strany. Vnímavosti ke krajině a jejím proměnám je třeba se učit, neustále ji prohlubovat a zdokonalovat. Teprve pak můžeme zahlédnout něco z její podstaty a zahlédnou její odraz v nás, v naší kultuře.

Výtvarník Jan Jedlička ztratil krajinu svého mládí. Politické poměry po roce 1968 ho přiměly k emigraci. Usadil se ve Švýcarsku. Následovalo takřka deset let hledání nového zdroje inspirace. Témata, která rozvíjel v Praze, se ukázala být do ciziny nepřenosná. Až při prázdninové cestě do kraje toskánské Maremmy jej hluboce oslovila místní rovinatá krajina. Zde nalezl svůj nový umělecký domov a jako umělec začal od bodu nula.

Dokumentární film mapuje Jedličkovu čtyřicetiletou cestu, během níž zatvrzele hledá způsob, jak uměleckými prostředky vyslovit krajinu – vyjádřit ji v její pravdě a podstatě. Nechce do krajiny vnášet své představy a konstrukty, věří v sílu těch nejzákladnějších výtvarných prvků – světla a barvy. Charakteristickým rysem jeho práce je zemitost, víra v matérii, která se promítá do výběru výtvarných technik, se kterými pracuje. Na svých cestách si všímá barevnosti podloží. Sbírá barevné horniny a hrudky, ze kterých ručně vyrábí pigmenty, se kterými pak pracuje ve svých malbách. Zobrazovaná krajina se tak v přeneseném smyslu stává i prostředkem (pigmenty) svého zobrazení. Film není pouhým portrétem umělce, ale především portrétem vztahu člověka a jeho krajiny.