současné české drama

Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy četli současnou divadelní hru. Byla to Zahradní slavnost k maturitě? Pokud jste zkoušku dospělosti skládali v devadesátých letech, o Václavu Havlovi se dalo mluvit jako o současném autorovi, ale co v roce 2025? Nemusíte se však stydět. Obstarat si text od současného dramatika či dramatičky vyžaduje značné úsilí. Drama v tištěné podobě ze současné české kultury prakticky vymizelo. Samozřejmě existují výjimky, jako je časopis Svět a divadlo, v němž jsou nové české hry pravidelně publikovány, ale v edičních plánech předních tuzemských nakladatelství byste je hledali marně.

Nabízí se otázka, proč drama vlastně číst, když si lze koupit lístek na divadelní představení a hru pohodlně zhlédnout ve formě, pro niž je beztak primárně určena. Právě rozkročení dramatu mezi dvěma uměleckými formami jeho postavení příliš neprospívá. Literární publicistika jej považuje za divadlo a divadelní publicistika se mu běžně věnuje až ve chvíli, kdy je text zinscenován (důkazem je i tento časopis). Striktní rozdělení na text a inscenaci je navíc v současné divadelní praxi čím dál méně platné. Některé texty totiž vznikají až během procesu zkoušení. V takovém případě se chápání dramatu jako čehosi pevného, od čeho se vše ostatní odvíjí, značně vzdalujeme.

Ani se samotnou formou a správným pojmenováním to není tak jednoduché. Přesto­že vlna německé postdramatiky, jejíž představitelé vyhlásili válku tradiční dramatické formě, tuzemskou tvorbu zasáhla jen okrajově, i u nás se tento literární druh proměnil. Pro nové podoby, jichž drama nabylo, se používá s tradicí méně svázané označení divadelní text. A divadelní hra? To je jen taková kouzelná formulka publicistů a divadel k oslovení čtenářstva a diváctva.

Podtrženo a sečteno: pro současné drama je charakteristické upozadění autority dramatika, minimální možnost šíření v tištěné podobě, sbližování s inscenačním procesem a odchýlení od tradiční formy a jejích atributů. Není divu, že lze z mnohých stran slyšet hlasy hovořící o krizi tohoto literárního druhu. Jde o úpadek, či pouze o součást nikdy nekončícího vývoje? Na to už si může odpovědět každý sám. Důležité je, že text z divadla nezmizel a že nové hry pořád vznikají. Stačí se podívat do repertoá­ru náhodného kamenného divadla či divadelního souboru, a pokud v něm nenarazíte přímo na zbrusu novou (českou či zahraniční) hru, tak zcela jistě alespoň na adaptaci či úpravu interpretačně posouvající klasické dramatické dílo. Jen za ní nemusí stát slovutný dramatik, ale dramaturg.

Záměrem tohoto divadelně­-literárního čísla není podat vyčerpávající přehled o stavu současného českého dramatu. Spíše bychom chtěli aspoň na chvíli nasměrovat pozornost našeho čtenářstva k literárnímu vyjádření, na něž se už možná zapomnělo, a ukázat, že Josef Kajetán Tyl, Gabriela Preissová či Josef Topol mají své nástupce, kteří se stejně jako oni snaží hledat způsoby, jak dramatickým textem zprostředkovat složitost světa, ačkoli se může zdát, že tato cesta dnes už málokoho zajímá.