výstava
Umění je jen jedno
Čtvrtá společná výstava autorů z Ateliéru radostné tvorby a studentů ateliéru Grafika 2 Akademie výtvarných umění v Praze.
Předchozí výstavy proběhly v roce 2014 na Novoměstské radnici, 2016 v prostorách bývalého Domu uměleckého průmyslu, 2018 v Kampusu Hybernská.
Co pro nás znamená spolupracovat s Ateliérem radostné tvorby?
Někde v hloubi v tom najdeme i romantiku sahající zpět k modernistické představě umělce totálně osvobozeného od konvencí, který navzdory zkostnatělé společnosti jde nekompromisně a riskantně za svým jedinečným výrazem.
V té představě pak AVU, jako zařízení zřizované ministerstvem a všeobecně uznané jako umělecká vzdělávací instituce, spadá naopak pod klišé oficiálně jištěného prostředí, které produkuje současnou formu akademismu. Čas od času tudíž uvítá dávku čerstvé krve odjinud.
Naši studenti by se v takové interpretaci blahosklonně skláněli k umělcům z Ateliéru radostné tvorby, předstírali by, že si všichni bezvadně rozumíme, a tuto pseudo-idylu bychom pak společně veřejně prezentovali pod sloganem, že umění je jen jedno.
Jenže je to mnohem složitější – anebo možná jednodušší. Umění (naštěstí) není až tak normativní oblastí, aby bylo „jen jedno“.
(Série našich předchozích společných výstav nesla název „Umění je jen jedno!“ Kupodivu ta věta říká to samé, jako když řekneme, že umění není jen jedno! Zdá se, že do umění se takový protiklad/protimluv krásně vejde…).
Studenti studující umění mají před sebou monumentální problém, jímž není nic menšího, než nalezení způsobu práce, který by jim samotným, a případně i dalším lidem okolo, dával životní smysl. Musí se sami během studia nějak podstatně proměnit, aby to mohlo nastat.
A na druhé straně, umělci z Ateliéru radostné tvorby tvoří svá svébytná díla ve svém prostředí způsobem značně nezávislým na příkazu doby, vyplývajícím bezprostředně spíše z jejich osobního ustrojení a integrity. To je možné i díky jedinečnému pedagogickému know-how jejich tutorů. Ti s nimi většinou pracují už více roků, skvěle vidí do ustálených způsobů práce, přičemž se nesnaží autory změnit, nýbrž být s nimi, s každou uměleckou osobností specificky, jejím vlastním způsobem.
Rozdíly v tom různém „dělání umění“ a v „práci na sobě“ jsou zásadní, ale právě ony nesou silný potenciál inspirovat obě strany. A přes všechnu jinakost nakonec snad i oprávnění prohlásit, že „Umění je jen jedno“.
Vladimír Kokolia