Nepohřbený muž

Jde o maďarskou revoluci z podzimu roku 1956 a hlavně o životní finále jejího vůdce Imre Nagye. Probuzené osobní a snad i generační reminiscence mne přiměly sledovat Nepohřbeného muže s napětím. Mimo jiné mě vrátily do jedné z nejstarších, předškolních vzpomínek: v obývacím pokoji, kde tehdy ještě netrůnila televize, se z rádia, obrovitého jak naleštěná skříň, zařezávaly do prostoru ostré, kovové věty hlasatele zpráv. V rohu pokoje seděli rodiče v křeslech postavených proti sobě. Nikdy, ani později jsem je neviděl tak vážné. Nezdálo se, že by byli nějak viditelně pohnutí, spíš bez jediného slova ztuhli. Z útočných vět rozhlasového komentátora si pamatuji pár slov o „budapešťské kontrarevoluci“ a také o sovětské armádě, která se „na žádost maďarského lidu“ pustila do boje s „nepřátelskými“ živly, vedenými „zrádcem a dobrodruhem Imre Nagyem“. Až po letech jsem pochytil, oč vlastně běželo: o první masovou, státními orgány zvolna posvěcovanou vzpouru proti komunismu a jeho kremelskému ohnisku. Povstání v Berlíně v roce 1953 či skoro souběžné nepokoje ve Varšavě z roku 1956 anebo pozdější „pražské jaro“ 1968 byly jen skromnými předky či potomky mohutného vzplanutí v Budapešti mezi 23. říjnem a 4. listopadem šestapadesátého roku. Jistěže jsem později dramaticky prožíval i československý okupační šok z 21. srpna 1968 a stejně tak v prosinci roku 1980 Jaruzelského ozbrojené tažení proti polské Solidaritě. Jenomže Budapešť byla nejdřív, v osobním dávnověku, kdy znamenala něco původního, co je sice málo pochopitelné, ale o to hlubší stopu zanechá někde uvnitř těla. Stala se mým archetypem úzkosti.

V prologu Nepohřbeného muže Mészárosová takřka nerozeznatelně míchá černobílé dokumenty s těmi, jež sama zinscenovala. To jsou fascinující chvíle. V poškrábaných, tu a tam přesvětlovaných či naopak potemnělých, jakoby dokumentárních záběrech ukazuje premiéra Nagye ve starosvětsky kvalitním podání Jana Nowického, jak pronáší 23. října 1956 projev k rozníceným davům. Slyšíme z jeho úst samozřejmé oslovení: „soudruzi!“. Ale když se nadechne k pokračování, dostává se mu z přelidněného náměstí pověstné odpovědi: „my nejsme soudruzi!“. Spontánně reagující premiér už v další řeči používá výhradně slůvko „přátelé!“. Tento zdánlivě titěrný jazykový přemet symbolizuje samu pohyblivou podstatu Nagyovo jednání: jak se v minutových, ne-li vteřinových improvizacích odpoutává od své poslušnosti letitého bolševika a státního funkcionáře, který částečně pod nátlakem euforizovaných Budapešťanů a zejména studentů vytáhne ze sebe v úzké škvíře několika hodin neslýchanou odvahu a jako první ve východním světě řekne Rusům: ne! Požadoval tolik, co na Východě nikdo před ním ani po něm: neutralitu, vystoupení z Varšavské smlouvy, odchod sovětských vojsk, svobodné volby, systém více stran.

Scény se v Nepohřbeném muži řítí v tempu věrném spádu tehdejších událostí. Hrdina má málo času a žádný prostor k jednání. Zbavený možnosti vládnout, alespoň pevným hlasem do rozhlasového mikrofonu ujišťuje Budapešťany o své neústupnosti. Obklopí nás atmosféra závratně zrychlených dějin a paradoxně i stavu bezmoci, politické izolace, která na premié rově břehu připomíná spíš vzrušené klima konspirativní skupiny než oficiální vlády. Rusové už ji v ty dny beztak neuznávali. Mészárosová evokuje stísněnou náladu v budově vládních zatracenců věcně, bez sentimentu, nedovolí kameře žádný ornament. K důvěryhodnému vzhledu „uskřinutého“ odboje patří také technika oné doby: ministerský předseda Nagy udílí pokyny telefonem, informace opakovaně získává jen z mohutné nablýskané skříně ( ! ) proruského rozhlasu, odkud se spolu s nejvěrnějšími dovídá o vpádu tisícovky ruských tanků do Budapešti. Nezbývá než uprchnout. V doprovodu svých druhů najde díky krátkodobé Titově nabídce azyl na jugoslávské ambasádě, kde přihlížíme snad nejpůsobivějším záběrům filmu: kamera Nyiky Janscóa z nadhledu pozoruje uvězněné, spící rodiny Nagyových spolupracovníků, natěsnané na podlaze jediného pokoje. Z temného snu procitlý ministerský předseda bloudí mezi nimi v županu poloslepě jako v husté ranní mlze. Přidělená místnost ambasády má podobu lazaretu, na který se snáší pouze na pár hodin oddálená beznaděj. Nowického tvář, zdálky co chvíli obrácená vzhůru ke kameře, je pátravá a hlavně nevyzpytatelná. Nagy těká pohledem, a přes to působí velmi soustředěně: zjevně si nedělá žádné iluze. Je dole, na dně – kamera spolu s dějinami má nad ním definitivní „vrch“.

Mészárosová do okamžiků porážky vkládá děsivě sugestivní, z nebývalé blízkosti snímané dokumentární záběry na řečnícího, žoviálně humorizujícího stalinistu Jánose Kádára, který Nagye bez milosti zradil a otevřel si tak cestu k nejvyšší moci. Vůdce povstání je hned 4. listopadu zatčen a internován spolu s manželkou ve vesnici Snagov v rumunských horách. Otevírá se druhá kapitola filmu, v níž Mészárosová najednou ztrácí svou vyprávěčskou jistotu: přes míru vlekle a vnějškově sleduje Nagyovo zajetí a nenachází přitom klíč, jak opravdu důvěrně vhlédnout do jeho pocitů a myšlenek. Toneme v nicotnostech. O tom, že Nagy patřil k stalinským špičkám maďarské poválečné doby, Moskvou dosazován a zase odvoláván, autorka až na pár letmých zmínek mlčí.

Nadchází stejně vleklá sekvence premiérova dvouletého věznění na vlhké, zavšivené samotce, kde nicméně nikdy nebyl vystaven mučení – partaj se s otužilým jednašedesátiletým bolševikem dlouho a marně snažila domluvit. Film už ztrácí tempo a pouze napůl je chytá v koncové scéně soudního procesu: Nagy na něm vystupuje hrdě, nic neodvolá a končí po vynesení rozsudku smrti slavnou větou: „jediné, čeho se děsím, je to, že mne jednou rehabilitují ti, kteří mě teď pověsí“.

Reportážní filmy z procesu nechal nový maďarský vůdce János Kádár spálit. Naštěstí se uchovaly písemné materiály, z nichž vyplývá pravda o Nagyově houževnatosti, kterou u nás může připomenout snad jen odvaha – ovšem těžce mučené – Milady Horákové. Soud Mészárosová inscenuje s naivně obdivnou pietou: Nagy se chová jako omládlý guru v nirváně, vykračuje si po libosti soudní síní a s ironickým nadhledem glosuje prokurátorův rozpačitý, bezmocný vztek. Pravda- -nepravda, proměna filmového svědectví v legendu tu udělá další krok. Víc než střízlivě naštěstí působí soudní epilog: hned na druhý den po vynesení rozsudku smrti Kádárovi biřici Nagye pověsí a v přísném utajení jej zakopou do ledové půdy u vězeňské zdi.

Leccos mohu připsat Nepohřbenému muži k dobru: opakované vpády dokumentárních záběrů (mohlo jich být víc). Spatříme na nich prosincový nástup Kádárových dělnických milicí v plné zbroji (asociaci s Vítězným únorem se český divák nevyhne), zemdlené tváře ponížených Budapešťanů, ztrápené obličeje lednových utečenců i bídné poměry, v nichž se v Rakousku a Německu ocitly deseti tisíce maďarských emigrantů. Inscenované partie za těmito svědectvími beznadějně kulhají.

V závěrečné scéně Mészárosová až nepochopitelně upadá do naivního pomníkaření: dvě dívky ze současných dnů nekonečně dlouho míří k Nagyovu hrobu, který zbaví starých květin, listí a položí tam svou kytici. Tak pietní obřadnost nepročistí ani výtečná hudba Zygmunta Konieczného, trýznivě táhlá ve smyčcích, pronikaných klavírními vrypy. Říkáli Mészárosová v úvodních titulcích, že film věnuje „mladým lidem“, pak zřejmě neuspěla: vždyť pokus demytizovat lživou komunistickou verzi „kontrarevoluce“ a Nagyova osudu se jí podařil jen napůl, neboť´paradoxně vytvořila o svém idolu pouze jiný, památeční mýtus. Dala dohromady spíš zádušní tryznu než pronikavé svědectví. Drsná minulost se jí vzepřela.

Přesto jsem Nepohřbeného muže sledoval zaujatě – vnímal jsem závažnost všeho, co alespoň zčásti zachytil, oceňoval jsem i samu tradiční maďarskou snahu pohlédnout do tváře komplikované minulosti. Něco takového si neumím v českých podmínkách představit. Pravda: neměli jsme žádného Imre Nagye. Při všech výhradách je to pro mne – dlouho hledám slovo – „palčivý“, důstojný film. Napříč časem mě vrátil do šestapadesátého roku, do obývacího pokoje se strnulými rodiči a rádiem, vřískajícím zlověstné zprávy. Dotkl se úzkostného, tehdy spíš podvědomě zasaženého nervu, který se napříště ozýval stále silněji. Také o to přece v umění běží: zasáhnout nás v naší polotmě a něco odtud znovu přivést na světlo.