Písmena, čáry, šipky...

Kniha mě už na první pohled okouzlila dvěma věcmi: jednak tím, že texty nejsou přepsány do počítače, ale reprodukovány v původní podobě. Vystupuje tak význam média, jakým byl psací stroj – vedle toho ovšem, že kniha ideálně zachovává vizuální podobu Burdova díla (škoda, že se nepodařilo postoupit po tolika letech ještě dál a tisknout barevně).

A pak jsou tu fotografie Dagmar Hochové. Na jedné z nich je Vladimír Burda v roce 1967 ve společnosti Ivana Diviše (v Divišově bytě), Zbyňka Havlíčka a Bohuslava Blažka. Úhledný mladý muž jemných rysů tu má spíše vzhled existenciálního hrdiny, v obleku, s bílou košilí a kravatou. Zjevně se tu ocitl pracovně – ale přece... Z tohoto zvláštního setkání básníků tak různorodých najednou vychází, že je spojuje nejen tvůrčí hledání, ale hlavně zažranost do díla, která místy pře-cházela až v zuřivost – u Diviše vybuchující v hněvu vůči všemu světu, u Zbyňka Havlíč-ka ve vášnivou, až krutě erotickou imaginaci. Vladimír Burda tento hněv, zuřivost i erotismus jako by soustředil do několika bodů, písmen, čar vtisknutých do plochy stránky.

Burdovy první básnické skladby z poloviny padesátých let mají velmi blízko k beatnické a „černé“ poezii tehdy mladého Jana Zábrany anebo Josefa Škvoreckého. Ani sbírka Večerní Praha se neujala v Květnu – je spíše blízká atmosféře sborníku Život je všude (1956, vyd. 2005), kde prvně „publikoval“ mj. také další z pozdějších experimentálních básníků Emil Juliš. Na začátku šedesátých let (sbírka Slavnostní hanobení z let 1962–63) se však už začínají objevovat v Burdově ještě tradičně stavěné poezii otřesy a destrukce. Ať už trhají text anebo vedou sdělení k jednoduchým definicím, zdají se být spojeny s potřebou konkrétní a transparentní blízkosti nějakého nového smyslu. Rozechvělé písmo jako by ožívalo, slova postávají osaměle v prostoru. Motivy smrti, pistole, plamene, horkého erotismu připomínají básně spořilovského surrealisty Zbyňka Havlíčka, avšak stroj jako by je zhmotnil v prostoru, z něhož čiší chlad a trčí už jen jejich konečky: „tvé chloupky praskají/ jak wolfram a ranky mých básní/ jež stavím/ z otřesů psacího stroje/ pausových děr a mramoru škrtů// poesie není kontinuum/ ale umrzající lyra stonkových vět/ v trhavě končících slovech…“ (s. 45)

To je předzvěst typogramů, Burdovy posedlosti ze začátku šedesátých let. Vznikají zvláštními způsoby zacházení s psacím strojem: přitlačováním a třením strojového typu, jímž písmena ztrácejí ostré obrysy, dostávají stín, zahušťují se do skvrny anebo zase rozkládají z řádky do několika rovin. Psací stroj jako by se měnil v drtící ruku – a zároveň lis, který písmeno, slovo, větu doslova tiskne, vymačkává. Je vcelku lhostejné, budeme-li Burdovy výtvory, v nichž písmové typy vytvářejí kresbu (portrét, krajina), nazývat dílem výtvarným či literárním. Navíc mohou vystoupit z plochy do prostoru, být ozvučeny, stát se předlohou performanci. Ťukání psacího stroje se chápe jako fónická báseň a podle jednoho z Burdových návodů ke „čtení“ se má jeho poezie reprodukovat simultánně k projekcím jeho vizuálních textů, obdobně jako mají z her s písmeny vznikat taneční kreace a performance na způsob někdejší Nezvalovy a Teigovy Abecedy.

Nová citlivost

Ocitáme se s těmito technikami v blízkosti dada a také krize slovního významu a smyslu umění, jak na ně znovu poukazovalo v po-válečné druhé avantgardě více uměleckých proudů. Rok 1963 označuje J. Hlaváček jako rok, kdy „Evropou vítězně táhla idea spojení obrazu a písma“, a vytváří tomuto spojení také široký výtvarný kontext skupinových výstav (u nás především Křižovatka, ale také düsseldorfské Zero anebo pozdější americký minimal art), kterých se účastnili rovněž experimentální básníci. Toto umění je spojováno s konstruktivistickými tendencemi a „poezií racionality“ (výstava 1994). Literární experimenty, inicio - vané u nás na konci padesátých let Jiřím Kolářem, rozvíjené v kavárenských diskusích a v okruhu utvářejícím se kolem Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, jsou v mnohém paralelou k proudům výtvarného informelu, jde jim o jednoduchost a nezneužitelnost vyjádření vnitřní zkušenosti, mimo ty figurativní způsoby, které by vedly k metaforickému schematismu a ke zneužívání umělecké obraznosti k ideologickým účelům. Otevírají tak novou citlivost k předmětné skutečnosti.

Lyrické události

Burdovo básnické dílo vychází z elementární znakovosti. Písmeno, čára (Estetika linky), čára – začátek a konec písmene, jeho život a smrt. Škrty a písmena pospojovaná vlnovkami, přímkami, směrovaná šipkami, obkreslovaná geometrickými tvary i čmáranicemi. Lapidární výroky: „malíř má rám“; „hromada řepy, halda mrtvol“. Jsou to jednoduché pří-běhy, které vyrůstající z her se slovy, spekulují s významy, zároveň však jdou ruku v ruce se syrovými deníkovými záznamy konkrétních událostí života. Malíři Antonínu Tomalíkovi je věnována sbírka Tonda a Thanatos z roku 1968, s podtitulem lyrická mixáž. A jsou to šedesátá léta v kostce, několik básní-zázna-mů, z nichž ve vší sytosti vystupuje svobodná, černá syrovost té doby a osobního osudu: „v polích jeho stigmatizovaných struktur se protnou/ osobní katastrofy s katastrofami celku/ psychogram s dramatem doby// vykolejené
křižuje vykolejené// a deformovaná malba umělců těchto let/ masochisticky temně rozvěsí před oči maso a běsy obludnosti/
kterou jsme žili// OBSCÉNNÍ META-MORFÓZU VŠEHO V PORNOGRAFII VŠEHO“ (Rozkrytá estetika III, s. 453)

Burdova lyrika je situační. To, co u experimentálních autorů z okruhu Hiršala-Grö-gerové osciluje mezi problémy subjektivity a objektivity (a poezie přirozené a umělé), je v Burdově díle problémem situace mimo subjekt a objekt. Věc, událost nějak metamorfuje, posunuje se, odkrývá se jinak („choďte teleskopicky“), obdobně jako je to s procesy her významů při skládání a rozkládání slov. Událost, pocit, něco, co se mihne a zanechá stopu: jako dotek písmene, jež zanechá rýhu v bělobě stránky, jako zásah žiletkou, čistý znak přítomnosti.

V textech katalogu výstavy Nová citlivost píše Mikuláš Medek o obrazu jako psychické události, která je permanentním procesem aktivní existence. Spolu s ostatními (mj. texty Věry Linhartové a Jana Koblasy) tu svědčí o bytostné potřebě proniknout sku-tečnost, hledat sebe a novou citlivost obrazu v jejím ještě bezobrazném změtení, které z tvorby obrazu dělá procesuální událost. Pozornost se soustřeďuje k vzdálenostem, vztahům mezi věcmi. To, co můžeme sledovat u Mikuláše Medka anebo Věry Linhartové jako diskusi s poválečnou situací surrealismu a střety s existencialismem, má v básnickém díle Vladimíra Burdy velmi nenápadnou podobu. Jeho výrazový minimalismus však rázně nastoluje právě směry, vzdálenosti, blízkosti, polohu. Situace čar a situace písmene nastolují problém místa a umísťování věcí v prostoru (obrazu) a tomuto hledání vztahů věcí v čase je oporou materiál, hmota z níž obraz (text) vzniká. Elementární výraz má pádnost, která je schopná nikoli z odstupu zobrazit skutečnost, ale vstoupit do ní a ve vzájemnosti s ní konat. Jan Koblasa píše o tomto umísťování, stře-tech a dialozích s materiálem podobně jako Mikuláš Medek velmi expresivně: „stavění ničení bourání probourávání se destruování dementování stmelování štěpení rozpadání etc. to je děláno to se dělá (nástroji rukama všechno je dovoleno ale co všechno si nelze dovolit podřízenosti pod mínění) v uštvaném spěchu potu křeči samozřejmě s nejistotou nervosou chvíle váhání obíhání odbíhání číhání (…) rdoušení bodání řezání do nejcitlivějších míst do nejzranitelnějších míst ubližuj trhej nehty tahej nervy dus pal mrskej do rozkoše do muk sedři kůži krev krev…“ Nejen toto nové cítění materiálu obrazu--textu jako hmoty, ale právě také (i jeho) intenzivně prožívaná skutečnost a ote-vřenost událostem života přivádí i Burdu k umění akce, vně knihy, vně ateliérů, do blízkosti aktivit skupiny Fluxus (events a návody k akcím, zaznamenané v textech Akční aiody / Akční deník, 1966). Stává se teoretikem i praktikem happeningů a i pro svou generaci jasně formuluje dnes velmi cennou metodiku druhé avantgardy a její vztahy k avantgardě předválečné. Doufejme tedy, že druhý svazek Burdova díla s jeho esejemi a teoretickými texty je již na cestě.

Autorka pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.