literatura a sociologie

„Máš oči plné písmen, zase jsi nespal,“ vyčítá Olga Masaryková v televizním zpracování zásadních okamžiků českého století svému otci, s nímž si krátí společný čas ve švýcarském exilu návštěvou hřbitovů a citováním z románů. Otec, někdejší autor sociologických monografií a nynější zdatný diplomat, odpovídá: „Přece víš, že čtu romány celý život, každý den alespoň hodinu. Děj se co děj. Nikde nepoznáš líp, jací lidé jsou, co chtějí, jak jednají, než z románů. O Angličanech toho nikdo nevěděl víc než Austenová. Vždycky, když se setkám s někým významným, přečtu si nejdřív jeho životopis, abych věděl, o čem s ním mám mluvit.“ Tento (nechtěně groteskní) dialog dobře ilustruje jedno z běžných očekávání, která na literaturu minimálně od balzacovských časů klademe a jež v různých čtenářských denících přetrvávají dodnes: literatura podle tohoto pojetí zrcadlí společenskou realitu, vede nás k pravdivému poznání sociálních faktů a poskytuje nám orientaci v „nečitelných“ životních situacích. Zkrátka, autor či autorka čtenářstvu předkládají laboratorní zprávu o životě společnosti.

Jan Váňa a Anna Schubertová z Literature & Society Laboratory, zřízené při Ústavu pro českou literaturu AV ČR, pro toto číslo A2 připravili blok textů, které se pokoušejí představit mezioborovou disciplínu literární sociologie včetně příkladů, čím se může zabývat, a způsobů, jak to dělá. Dočtete se mimo jiné, kde leží slepá místa literární vědy, jak těžké je definovat literaturu, v čem spočívají přednosti vyprávění v médiu počítačové hry, která vede hráče k experimentům s identitou, nebo proč by ve vašem jídelníčku neměl chybět salátek ze šanty kočičí.

Přiznávám, že některé z výzev, jež literární sociologie formuluje, na mě – coby člověka spokojeně uvelebeného v literární komparatistice – působí jako objevování Ameriky. Co je překvapivého na tom, že básnický jazyk nese morální poselství a zpochybňuje veřejné postoje? A copak už jsme dávno nepřesunuli pozornost k „aktu utváření literárního významu“, v němž hraje roli subjektivita čtenáře?

Nejen literárně­-společenské kauzy, jež zmiňuje tematický esej, ovšem ukazují, že se „vztahem literatury a sociálna neumíme zacházet“, a to i z toho důvodu, že se nedaří sladit jazyk, kterým promlouvají literární a sociální teorie. Snad je to výzva, abychom konečně našli společnou řeč. V situaci vzájemného konstituování (nebo, jak by řekl Hartmut Rosa, „rezonance“) literatury a společnosti totiž nejde o to, jak definovat řetězení příčin a následků, ale o stav „mediopasivity“ – oba světy na sebe působí, ale zároveň se nechávají unášet proudem zkušenosti. Nechte se unášet spolu s námi!