Když bylo Simonu Wiesenthalovi čtyřiadvacet, vystupoval při studiích v Praze v kabaretu na Starém Městě. V jednom ze svých čísel říkal vtip: „Víte, nám Židům se vždycky dařilo získat něco dobrého na zub i za těch nejhorších tragédií. Po faraonovi máme velikonoční macesy, po Hamanovi o Purimu hamantašn a po Hitlerovi to budou teprve hody!“ To ještě nevěděl, že až s ním za pár let muž s knírkem zúčtuje, bude vážit pouhých pětačtyřicet kilo a v koncentračních táborech celé Evropy přijde o všechny své pokrevní příbuzné.
Simon Wiesenthal se narodil 31. 12. 1908 v haličském městě Bučač v rodině místních židovských vzdělanců. Halič té doby byla mimořádně neklidnou oblastí, kterou procházela jedna armáda za druhou. Bučač s většinou židovského obyvatelstva měl to štěstí, že se jeho obyvatelé na dlouhou dobu vyhnuli větším protižidovským pogromům. Po první světové válce připadla Halič Polsku.
Po maturitě ve Lvově se Wiesenthal chystal na studia architektury na Polytechnickém institutu. Kvůli omezeným kvótám pro židovské posluchače nebyl přijat, a tak na čtyři roky zamířil do Prahy. S titulem inženýra strávil dva roky na praxi v Rusku, po návratu do Lvova se oženil se spolužačkou z gymnázia a otevřel si vlastní projekční kancelář. Až do vypuknutí války navrhoval vilky pro bohaté židovské obchodníky.
Na konci září 1939 vstoupila do města sovětská armáda a Wiesenthal začal pracovat v továrně na výrobu matrací. O dva roky později obsadili Lvov Němci. Ukrajinští vojáci okamžitě rozpoutali ve městě pogrom. Tehdy Wiesenthal poprvé unikl smrti, což se mu později podařilo ještě několikrát. Na konci roku 1941 byl spolu s manželkou odvezen do koncentračního tábora Janowska. Po dvou letech se mu odtamtud podařilo uprchnout. Osm měsíců se schovával, nakonec ho polští policisté dopadli a předali německým úřadům.
Wiesenthal znovu putuje do tábora Janowska. Ten Němci ve strachu před postupující sovětskou armádou ruší a přeživší vězni jsou hnáni směrem na západ. Wiesenthal je nakonec osvobozen v Mauthausenu. Během holocaustu ztratil osmdesát devět příbuzných; jediný kdo přežil, byla jeho žena.
Rozhodne se, že zbytek života zasvětí památce všech zemřelých. Nechce pomstu, hledá spravedlnost. První rok po válce strávil spoluprací s americkými vojenskými úřady, které se snažily stíhat nacistické zločiny. Brzy se dostavila deziluze. Podle Wiesenthala Američané vidí svět příliš jednoduše a nejsou schopni postihnout, k čemu vlastně v Evropě došlo. Stěhuje se do Vídně a spolu s třiceti podobnými „ztroskotanci“ zakládá Židovské historické dokumentační středisko, zpočátku bez jakékoli podpory a finančního zázemí. Wiesenthalovou jedinou zbraní byla posedlost pravdou a nekonečná trpělivost. Zpočátku měl v každém z táborů, v nichž stále čekali bývalí vězni na možnost dostat se domů, spolupracovníka s psacím strojem, který zapisoval jejich svědectví. Později se rozkřiklo, že sbírá jakékoli informace o nacistických zločinech. Lidé mu sami začali psát a vyprávět své příběhy.
Wiesenthal pomohl dopadnout přes 1100 nacistických zločinců. Mezi jeho nejznámější „případy“ patří jeden z tvůrců tzv. konečného řešení Adolf Eichmann, velitel vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka Franz Stangl a „majdanecká kobyla“ Hermina Braunsteinerová, která velela Ravensbrücku.
Přestože se Wiesenthal z Vídně nikdy neodstěhoval, neměli ho jeho noví rakouští spoluobčané příliš v lásce, protože je až příliš často upozorňoval na stíny jejich vlastní minulosti.
Simon Wiesenthal se hned po válce rozhodl, že nebude mlčet, a to také dalších šedesát let dělal. Lépe než kdokoli jiný.
Zemřel 20. září 2005.
Autorka je doktorandka na katedře mediálních studií FSV UK.