Karel Kaplan / Kronika komunistického Československa, 4. díl: Doba tání, 1953–1956 / Barrister & Principal 2005, 772 s.
Na čtenářovu oprávněnou úzkost nad 771 stranami Kaplanova opusu radím použít tradiční lék: vyberte si v záhlaví ze jmenného rejstříku alespoň jednu osobu a s tou, zahnízděnou v paměti, listujte textem. Já si vybral svého oblíbence Václava Kopeckého, má v rejstříku 148 odkazů. Byl to rekordman v délce života na špici strany, kde pobýval od roku 1929 až do své přirozené smrti v roce 1961. Ze šikovného povzdálí ideologicky řídil stalinské procesy a další čistky, jež postihly 280 000 lidí, z nich skoro 100 tisíc se ocitlo ve vězení, asi čtyři sta vystoupalo na šibenici. Kopecký se rád ukazoval s lidmi z kultury. Byl jim ostatně od roku 1948 až do své smrti ministrem. Na nejrůznější způsob zasahoval do jejich osudů, jedny křísil (A. M. Brousil), druhé dusil (Alfréd Radok). Povahou ostrý hoch i bohém z mokré čtvrti, měl rád barvitý jazyk, odvážné metafory a přirovnání. Nešetřil ani slovními důvěrnostmi. O Hradčanech s oblibou říkal, že je to „naše malá čsl. filiálka Kremlu“. Při odhalení Stalinova pomníku pronesl památného 1. května 1955 vzletnou, až básnivou řeč. Jako jeden z mála říkal Gottwaldovi „Klémo“. Neměl rád Židy. Fandil Spartě. Členové dnešní komunistické strany se často přicházejí poklonit jeho památce k skromnému hrobu. Pax vobis.
Jiří Cieslar
Paul Strathern / Mendělejevův sen: putování po stopách prvků / Přeložila Lucie Černá / BB art 2005, 287 s.
Dmitrij Mendělejev se roku 1869 v Moskvě chystá na vlak do Tveru, kde má poskytnout rady výrobcům sýrů. Snad předcestovní nervozita uvolní v jeho hlavě tvůrčí proces. Odkládá cestu, těká od nápadu k nápadu, vykládá si karty, jejichž pořádání připomíná úkol vnést pořádek do seznamu prvků, nakonec usne a má sen. V té chvíli jej autor opouští a vede nás historií chemie – slučování a rozkladu látek a objevování prvků od starého Řecka až za půli 19. století. Tam se kruh uzavírá – znovu se setkáváme s Mendělejevem, který ve snu spatří tabulku, v níž jsou všechny prvky na pravém místě. Kniha – jejíž autor prošel přírodovědeckou průpravou, ale je nyní univerzitním učitelem filosofie a společenských věd a úspěšným prozaikem – není ani tak populárně-vědeckým dílem, jako souborem novel o velkých chemicích. Ve srovnání s fyziky, o nichž bylo napsáno daleko více knih, se chemikové jeví jako osoby obzvláště výstřední, někdy kolísající na úzkém rozhraní mezi genialitou a šarlatánstvím, jako třeba Paracelsus. Je to jistě trochu dáno autorovým přístupem, ale možná též čarodějnickou povahou samotné chemie. Čtenář se pobaví, ale také poučí o její historii na pozadí historie lidstva a jeho kultury, a nebude mu asi vadit, že ve svém líčení událostí autor někdy dává přednost zajímavosti příběhu před pravděpodobností.
Jan Novotný
Prostor a jeho člověk / Editoři Michal Ajvaz, Ivan M. Havel, Monika Mitášová / Vesmír 2004, 327 s.
Sborník shrnuje příspěvky pracovního semináře o prostoru, který pořádalo v letech 2003–2004 Centrum pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky. Obsahuje patnáct příspěvků českých a slovenských autorů a čtyři překlady (Heidegger, Serres, Deleuze a Guattari). O prostoru hovoří z hlediska svých věd a svých zájmů lidé různých vědeckých profesí a filosofických sklonů: fyzik se zamýšlí nad tím, proč je prostor třírozměrný, matematička i filosof zkoumají, co Zénón řekl a co snad chtěl říci svými aporiemi, zoolog uvažuje o tom, jak prostor vnímají zvířata, architekta zajímá prostor z hlediska jeho obyvatelnosti. Texty zachovávají živý ráz přednášek a diskusí o nich, jak probíhaly během semináře. Je možné se s nimi v duchu přít nebo se jimi nechat inspirovat k vlastní myšlenkové práci. Zaznívá z nich odkaz velkých filosofů s jejich vysokým stupněm abstrakce i konkrétní lidské prožitky. Jsou vhodně doplněny reprodukcemi uměleckých děl a fotografiemi architektury i přírody. Široký okruh čtenářů může v knize najít prostor pojednaný z hlediska, které je jim blízké; měli by však vynaložit námahu i na proniknutí do jiných prostorů, které se jim tu nabízejí. Myslím, že taková námaha se vyplatí.
–jn–
André Breton / Manifesty surrealismu / Přeložili Jiří Pechar a Dagmar Steinová / Herrmann a synové 2005, 176 s.
Surrealismus má u nás zvláštní postavení: ujal se tu rychle, obdivuhodně dlouho vydržel, ba vzkvétal a sféra jeho vlivu je dodnes překvapivě široká – na souborné vydání klíčových Bretonových manifestů bylo přesto třeba čekat dlouhá desetiletí. Jednotlivé texty se ovšem v poslední době přece jen roztroušeně objevovaly, a nad novým vydáním se tak vznáší dojem křížku po funuse, jemuž se dalo a mělo zabránit doprovodnou studií, která by manifesty vřadila do evropských i českých souvislostí. Pár dobových citátů Bretonových souputníků a záložka s výčtem Bretonových děl kontext zkrátka nevytvoří, a jak říká Breton: „Ztráta i nepatrné části cti naruší převzácné dary ducha.“ Dary Bretonova ducha vložené do dvou manifestů surrealismu, Prolegomen ke třetímu manifestu anebo ne a stati O surrealismu v jeho živých dílech přitom i dnes stojí za pozornost, avšak pozornost pokud možno kritickou. Nejde v nich totiž jen o surrealistické hnutí, ale o imaginaci, možnosti jazyka a otázku svobody a skutečnosti vůbec, tedy o samu podstatu jakéhokoliv umění – také ovšem o „otázku akce“ a z ní plynoucí množství otázek povýtce časových. Přesto Manifesty surrealismu zdaleka nejsou pouhým muzeálním dokumentem.
Jan Hon
Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů, jak ji roku 5362/1602 / vydal v Basileji Jaakov bar Avraham – část první / Přeložil Jindřich Vacek / Jindřich Vacek 2005, 192 s.
V předmluvě překladatel uvádí, že „Majselbich“ jsou knihy příběhů v jazyce jidiš, které v 15. a 16. století psali němečtí Židé, usazení v severní Itálii, do nichž se kromě tradičních židovských témat a příběhů promítaly i podněty ze života italské renesanční společnosti. Jaakov bar Avraham na tuto tradici navázal a původně chtěl čtenáře či spíše čtenářky, na něž se jmenovitě v úvodu obrací, seznámit s Talmudem. Midraše však nepřeložil, ale převyprávěl je ve velmi zjednodušené podobě. Soustředil se na příběhy a vypustil veškeré náboženské komentáře či diskuse. Do knihy zařadil i středověké příběhy s vazbou na Talmud, legendy, v jejichž centru jsou rabíni Šmuel a Jehuda he Chasid, ale promítly se do ní i prvky z evropského folkloru či z evropských literárních témat. Od Majsebuchu, či spíše jeho první části, tedy nemůžeme čekat, že se vzděláme v Talmudu. Je ale skvostnou ukázkou židovské renesanční tvorby, která vychází mnohem více z ústní než z psané tradice – výsledkem je nezvykle přímé vyjadřování syrovým jazykem, který jde rovnou k jádru věci.
Kateřina Dejmalová
Jonathan Sacks / O svobodě a náboženství / Přeložil Jan Divácký / P3K 2005, 132 s.
Všech pět Mojžíšových knih je podle židovské tradice rozděleno na 54 oddílů – sider, které se postupně každou sobotu předčítají v synagogách tak, aby se za rok přečetla celá Tóra. Týdenní sidra je pevně dána a bývá zvykem rabínů a učenců zamýšlet se nad tématy, která s ní souvisejí. Jonathan Sacks je nejen duchovním představitelem britské židovské komunity, ale i uznávaným učencem, který do roku 1991, než se stal vrchním rabínem britského Commonwealthu, vedl Jews’ College – nejstarší rabínský seminář na světě. Kniha O svobodě a náboženství je výběrem z jeho proslovů k 1. Mojžíšově knize (Genesis), které pronesl v posledních letech. Ačkoli jsou slova rabína Sackse primárně určena Židům, mají jeho zamyšlení mnohem větší dosah, neboť se dotýkají všelidských témat, která procházejí dějinami a současně jsou aktuální právě v tomto okamžiku: násilí ve jménu náboženství, morální dilema, dlouhá cesta ke svobodě… Rabín Sacks je
nadán darem živého a názorného jazyka, a proto je jeho kniha srozumitelná i širší čtenářské veřejnosti.
Pro snazší orientaci překladatel doplnil texty označením jednotlivých sider a uvedl, k jakým biblickým textům se vztahují.
–kd–
Richard Zimler / Poslední kabalista z Lisabonu / Přeložila Květa Palowská / Argo 2005, 384 s.
„Velká románová freska“, jak nakladatelství Argo označuje tuto knihu, jeví se po přečtení jako malý, jednoduchý detektivní příběh, kterému příliš nepomáhají ani zajímavé historické reálie ze života marranos (tajných Židů) v Portugalsku 16. století. Vábničkou na čtenáře má být i kabala, jež se objevuje v názvu, ale v samotné knize z ní kupodivu nacházíme jen její veskrze lidovou podobu ve formě amuletů a laciných odkazů na jméno boží. Z rozsáhlé kabalistické literární produkce jako by Zimler vybral hlavně slavného Abulafiu a občasné odkazy na knihu Bahir. Zimler je sice religionista, o kabale ale buď mnoho neví nebo její složitost ve výstavbě detektivního románu neumí použít. To by snad ani nevadilo, kdyby kniha nebyla u nás označena přídomky jako „přirozená víceúrovňová struktura“ a její složitost nebyla kladena na roveň kabalistickým dílům. Ostatně i detektivní zápletka, jež se točí kolem hledání vraha jistého lisabonského kabalisty, celou dobu postupuje prostým způsobem od jednoho podezřelého k dalšímu a její vyústění nepřekvapí. Zimler nedokázal židovskou mystiku využít ani ve stavbě románu (jako se to povedlo Umbertu Ecovi ve Foucaultově kyvadlu), ani v příběhu. Silný je jen v naturalistickém popisu pogromů a ve stylistické lehkosti, s níž nechává příběh pádit vpřed k očekávatelnému konci.
Lukáš Rychetský
Thierry Groensteen / Stavba komiksu / Přeložila Barbora Antonová / Host 2005, 218 s.
Česká komiksová komunita se konečně dočkala teoretické knihy o komiksu, po které tak dlouho volala. Jejím autorem je francouzský odborník na toto téma Thierry Groensteen a originál vyšel v roce 1999. Autor knihu rozděluje podle dvou ústředních pojmů, se kterými pracuje, na část spaciotopickou, zaměřenou na komiks jako geometrický objekt, a artrologickou, která se váže k narativní složce komiksu. Ve spaciotopické kapitole se zabývá například funkcí rámečku jednotlivých vinět (myšleno jedno obrazové pole komiksu), významem okraje, za důležitou považuje v rámci komiksového alba dvoustranu, tedy to, co čtenář při obrácení strany zaznamená jako první, nebo bublinu. Za ekvivalent filmového střihu považuje Groensteen stránkovou sazbu. Artrologická část je ještě rozdělena na Sekvenci a Síť a autor v ní objasňuje význam redundance obrazu, funkci verbálna nebo vytváření sítě obrazů v rámci alba nebo série. Četba to tedy není nikterak lehká
a přílišné terminologické zatížení bohužel diskvalifikuje mnohé čtenáře, které komiksové médium zajímá. K obtížnosti přispívá i místy zmatený překlad. Kniha tak bude především podnětným podkladem pro české literární vědce
a třeba se díky ní dostane výuka teorie komiksu i na univerzitní půdu.
–jgr–
Zdeněk Kalista / Tvář baroka / Garamond 2005, 208 s.
Klasická, stále podnětná kniha esejů o baroku Zdeňka Kalisty, estetika a historika s pohnutým životním osudem, se synteticky zaobírá významnými kulturními jevy v barokním období ve vztahu k českým zemím a jednotlivým evropským střediskům, především ve Španělsku a Itálii. Můžeme jen litovat, že vnější okolnosti nedovolily Kalistovi věnovat více pozornosti fenoménu baroka v zámoří. Útržkovitě pouze zaznamenal duchovní dílo misijní, zřejmě jedinou hráz proti násilí kolonizace na původních obyvatelích Ameriky. Barokní humor a filosofie, malířství, divadlo, poezie, mystika, architektura, životní styl, vztahy mezi Židy a okolní společností, východiska k novověku a kosmickému věku jsou Kalistovými hledisky, skrze něž čtenářsky přitažlivě nastiňuje barokní dobu v jejích syntézách a kontrastech. Podstatnou část poznámek věnoval osobnostem přesahujícím rámec své doby – Husovi, Komenskému, Michelangelovi, Galileovi a Terezii z Ávily. Jsou mu nositeli žitých idejí, svým způsobem určujícími duchovní směry k naší době. Kniha vychází už počtvrté, první dvě vydání však pouze v exilových nakladatelstvích a třetí (první u nás) již před 13 lety.
Vilém Kozelka
Johannes Urzidil / Malý průvodce dějinami Čech / Fraktál 2005, 230 s.
Dvojjazyčné vydání historického eseje Malý průvodce dějinami Čech s předmluvou Gerharda Trappa přináší zasvěcený pohled na dějiny českých zemí ze strany vlastenecky smýšlejícího českého Němce. Autor patřil k progresivním německým publicistům, studoval na pražské německé univerzitě, až do Hitlerova nástupu k moci v roce 1934 byl tiskovým radou německého vyslanectví a v roce 1939 odešel do amerického exilu. Tento esej byl prvně publikován v roce 1960 v období studené války. Spor o Německo se vystupňoval až k stavbě berlínské zdi a další konfrontační etapě soupeření mezi Východem a Západem. Urzidil zachycuje dějinné období od mytických počátků praotce Čecha, knížete Sáma a prvních historických zmínek až do vyhlášení Československé republiky. Jednotlivé pasáže mají různorodou úroveň – od popisného zobrazení nejstarších dějin a středověku, které zůstává v klasickém rámci, jak jej známe od Palackého, po kriticky objektivní obraz českého národního obrození a politických dějin zemí českých v 19. století. Ve svém pojetí národních dějin se autor vyhýbá černobílému hodnocení, podporuje harmonickou ideu soužití a vzájemné tvořivé spolupráce.
–vk–
Karel Koutský / Draci středověkého světa / Mladá fronta 2005, 248 s.
Kniha mladého českého historika si jako námět volí značně chytlavé téma, zpracováním se však jedná o solidní práci, které lze vytknout naopak určitou suchost. Rozhodně nejde o pohádku, fantasy ani o žádnou příručku pro začínající čaroděje, i když se výklad dotkne třeba i tehdejší víry v magickou moc dračího kamene. Rámcově je vymezená středověkem, obsahuje však i četné odkazy na drakologii antickou, především v díle Pliniově. Také pro středověkého člověka nešlo v případě draka jen o nějakého pohádkového tvora, o nadpřirozené zvíře vyskytující se před potopou či při apokalypse, o astrologický nebo alchymistický symbol. Ve všech těchto případech se sice s draky nějak počítalo, ale kromě toho se věřilo i v existenci draků zcela reálných, spadajících jaksi do kompetence zoologie. Tihle draci navíc nemuseli obývat jen exotické kraje, ale mohli sídlit hned za kopcem. A samozřejmě – text ukazuje také to, jak se vnímání draka všelijak metamorfovalo (má křídla?, kolik hlav? a umí mluvit?) a zčásti překrývalo i s jinými tvory, třeba s bazilišky a hady. Kniha shrnuje řadu dobových pohledů na draky, od rytířských příběhů přes různé encyklopedické bestiáře až po úvahy teologů. Nechybí ani přehled motivů draka ve středověkém umění. Zábavný je přehled tehdejších „hmotných“ důkazů pro existenci draků, které měly přesvědčit i zatvrzelé skeptiky.
Pavel Houser
Elias Canetti / Hlasy Marrákeše (Zápisky po jedné cestě). Svědomí slov (Eseje) / Přeložil Jiří Stromšík, Prostor 2005, 368 s.
Dvě knihy Eliase Canettiho (1905–1994) v jednom svazku: záznamy z putování Marokem u nás vycházejí poprvé, eseje už vyšly v překladu Z. Jančaříka (Torst 1992). Spojnice mezi knihami (oběma uvedenými, ale i souborem Masa a moc) jsou mimořádně výrazné. Jeden z Canettiho esejů, nazvaný Dialog s krutým partnerem, například nekompromisně zkoumá důvody a dosahy psaní deníků a zápisků. Je-li člověk výjimečně šťasten nebo je na cestách, psát nedokáže. Jeho prudké vnímání se nesmí tříštit. Cestu s přáteli po Maroku (1954) tedy autor zaznamenal v črtách, příbězích a úvahách až po návratu (vydal je v roce 1967). „Cestovní“ úvaha o tichu a dýchání v marockém domě kontrastuje s mnohem starší přednáškou o Hermanu Brochovi. Eseje většinou pocházejí z let 1962–1974. Vrací se téma jazyka, jeho zneužívání, a téma moci. Za nejpoutavější však považuji Canettiho líčení vzniku románu Zaslepení: rytmus eseje sleduje autorovu složitou „citovou výchovu“, jeho schopnost (ne)vnímat a uspořádávat vjemy. Obrovský zájem je tu věnován životním a literárním vzorům. Vnitřní souboj Canettiho s vlivem Karla Krause, únik ze sféry jeho vlivu, snaha o objektivní popis Krausova díla a poutavé a dojemné líčení vztahu Krause a Sidonie Nádherné (vychází z korespondence). Cestopisy i eseje jsou vždy zaměřeny na člověka v jeho konkrétnosti, zvláštnosti, patosu; intimitě a odpovědnosti.
Josef Obruč