#22/2024

Daniela Hodrová

editor
Vydání: 23/10/2024
editorial

Kdo si s monstrem zahrává, monstrem se stává, napsala kdysi v souvislosti s iniciačním románem literární teoretička a spisovatelka Daniela Hodrová. Cosi monstrózního je i v jejích textech. Románové syntaxi vládne bujení, kuklení, zavíjení. Příběhy nejsou vyprávěny, ale zaříkávány, tkány a požírány; v jejich labyrintech bloudí přízraky, mrtví znovu vyvolaní k životu, historické osobnosti a události pomíchané s intimní biografií. Město, které známe, dostává démonickou tvář a skutečné děje se představují jako směšnohrdinské loutkohry.

Pevné struktury a celistvost opouštějí i autorčiny teoretické texty: snahu říct vše o románu nahrazuje potřeba říct alespoň něco o zdánlivých margináliích, které unikají z našeho zorného pole. Zatímco prózy Daniely Hodrové dostávají nálepku intelektuálního cvičení pro náročné čtenáře a čtenářky, odborné práce někteří kritici považují za příliš lehkomyslné. Možná právě tato esejistická hravost, sbližování románu a eseje, způsobuje pozoruhodnou schopnost autorčina psaní přitáhnout pozornost k literatuře. Málokteré studentské či absolventské práce mají v sobě tolik uhranutí a fascinace jako ty, které vznikají pod vlivem Daniely Hodrové.

Poslední srpnový den, jen pár dní poté, co vyšel její završující román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, Daniela Hodrová zemřela. Navzdory „kejklířským“ schopnostem i řadě literárních cen je pro mnoho čtenářů a čtenářek autorkou sotva viditelnou na periferii současné literatury. Aktuální číslo nemá být posteskem nad tím, o co česká literatura odchodem Hodrové přišla, spíše jsme chtěli ukázat, co díky ní v české literatuře zůstává. Třeba schopnost podržet důvěru ve smysl věcí, jež se jeví jako nejisté. „Ovšem že je psaní pomíjivé,“ řekla nám Daniela Hodrová v rozhovoru, který vznikl poté, co obdržela Státní cenu za literaturu (viz A2 č. 23/2011), „i když se s pomíjivostí potýká právě tím, že se ,to pomíjivé‘, ty příběhy, které mizí, pokouší zachytit. Litera je křehká, teď, co se vyskytuje převážně ve virtuálním světě, ještě křehčí a pomíjivější. To ji však nezbavuje smyslu – ve chvíli, kdy člověk píše a čtenář čte. Ostatně co my víme, zda to vše přece jen nezůstává někde ,zapsáno‘ – v dimenzi, o níž nemáme ponětí.“

komentář

Strach a volby

...

Stroj času - slepá v kopřivách

literatura

Kdyby byla pláň, bílá kdyby byla

Nad literární pozůstalostí Karla Miloty

Opus opificem probat

Badatelské horizonty Daniely Hodrové

Schoulit se smrti u nohou

Thanatografické strategie Daniely Hodrové

Svár slov a obrazů

Komiksový mýtus Sadu kostí Jeffa Lemirea a Andrey Sorrentina

film

Pokus o český arthouse

Přebarvené ptáče

divadlo

Škrtání nezávislého divadla

Soubor Masopust po šestnácti letech končí

hudba

Mezi politikou a emocí

Zvukové umění na Benátském bienále

Totální eklekticismus

Čtvrtá deska The Libertines

výtvarné umění

V galeriích je příliš málo hudby

S Ianem Mikyskou a Jitkou Hlaváčkovou o dialogu obrazu a zvuku

galerie

Polina Davydenko: After Time

esej

Nezbadatelná láska nepomíjí

Završení trýznivého eposu Daniely Hodrové

rozhovor

Když čelíme nejhoršímu, rosteme

S Evou Markvartovou o zásvětních putováních

poezie

Smutek hmyzu

společnost

Kam jdeme a kam chceme jít?

Ingrid Robeyns a koncepce limitarismu

Libanonský kolaps

Každodennost versus diplomacie

Metoda palcátu

Ahistorické úvahy nad Janem Žižkou

Poslední uhelná elektrárna zavřena - ultimátum

Vytvořit nový univerzalismus

S Michaelem Hauserem o socialismu v době globalizace

veřejný prostor

Síla sdílení

S Annamarií Čermákovou o platformě PRAHO! project

minirecenze

Beak>: >>>>

...

Franz Rosenzweig: Hegel a pruský stát

...

Jiří Knapík, Tomáš Krömer: Zdeněk Jerman osobně

...

Julia Fiedorczuk: Dom Oriona

...

Když se světlo zlomí

...

Michael Crummey: Zloději řek

...

Na úpatí zahrady

...

Tadeáš Stanko: Tahle země je naše

...
eskalátor

eskA2látor 1

...

eskA2látor 2

...

eskA2látor 3