Deník Le Monde podrobně sledoval nástup nového předsedy vlády Dominika de Villepina, a ten se zdá být vskutku razantní. Po sto dnech úřadování vyhlásil na začátku září balík opatření, která mají stimulovat sociální růst Francie. Vyvolal tím nemálo rozruchu uvnitř vlastní strany (UMP – Union pour un mouvement populaire, Unie pro lidové hnutí) a především u jejího předsedy a současného ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, kterého premiérův postup, dle vyjádření Le Monde, doslova „uvrhl do rozpaků“. Villepin se postavil v podstatě na stranu Jacquese Chiraka ve vnitrostranickém boji proti Sarkozymu a pravděpodobně po prezidentovi, s ohledem na jeho zdravotní stav, převezme štafetu hlavního kritika a oponenta stranického předsedy. Sarkozy to zjevně necítí jinak a jeho ostré vyjádření „Villepin, to je Chirac“ (Le Monde 3. 9.) mluví za vše. Celá tato situace skrývá samozřejmě hlubší než jen mocenský konflikt mezi dvěma politiky. Střetávají se tu dvě vize, dvě koncepce sociálního státu. Ta Sarkozyho je nepochybně silně, na francouzské poměry až nezdravě liberální. V mnohém se rozchází s tradicí francouzské pravice a participuje na současném evropském trendu demontáže sociálního státu. Nic nevystihuje tak dobře jeho postoj jako výrok, že „francouzský sociální model vytváří více nespravedlnosti, než sám dokáže potřít“. Villepinův plán pro sociální růst chce na druhé straně znovu uvést v činnost „notre modèle sociale“ a v mnohém navazuje na program gaullismu (ostatně francouzská gaullistická pravice byla vždy spíše nacionální než liberální).
Názorové rozdíly jsou přece jen dost velké a problém sociálního státu hraje jednu z rozhodujících rolí. Villepin se pokouší sociální model zachránit nebo spíše revitalizovat; Sarkozy se k této snaze vyjádřil jasně: „Postačují návrhy Matignonu? Ne! Dostaví se nárůst zaměstnanosti bez politiky růstu? Ne! Zadlužení a deficit Francie paralyzuje stát! Villepin rozhoduje. To je něco nového. Ale nevyhlašuje, že dá veřejné finance do pořádku.“ V každém případě se současná francouzská politická scéna nachází ve velmi zvláštní pozici. Villepin jako ministerský předseda má sice podporu prezidenta republiky, avšak musí čelit předsedovi vlastní strany jako nejvážnějšímu politickému soupeři. Pro Sarkozyho, který se doposud cítil ve své straně velmi jistě, se stal Villepin rivalem, kterého nemůže jednoduše zničit, protože by si sám podřezal pod sebou větev. Je až s podivem, že tato mocenská dualita nehraje v současných diskusích v tisku velkou úlohu.
Ke druhé diskusi, kterou jsme vybrali, dala podnět událost, jež se stala v Paříži koncem srpna v ulici Roi-Doré a na bulváru Vincent--Auriol, kde vyhořely dva domy a neštěstí si přitom vyžádalo 24 obětí. Sama o sobě by to byla událost sice politováníhodná, nicméně by nevzbudila takový zájem, kdyby se nejednalo o „squaty“, které zabydleli ilegální imigranti původem z Afriky. Požár spustil nejen sérii protiopatření ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, která vyústila ve vyhánění lidí ze squatů, především ve 14. a 19. městském obvodu (Le Monde 9. 9.) z důvodu „bezpečnosti“, ale také odkryl dlouhodobý problém (ne)budování sociálních bytů a nároku ilegálních imigrantů na ně. Ti se v tomto případě ocitají, jak připomíná Christine Garinová (Le Monde 9. 9.), ve velmi nepříznivé situaci, protože jako „sans papier“ (bez dokumentů) samozřejmě nemohou ani legalizovat bydlení ve squatech, ani nemají nárok na byty sociální. Bertrand Bissuel (Le Monde 7. 9.) upozorňuje, že jakkoliv prezident Jacques Chirac požadoval zahájení stavby dalších sociálních bytů, nový reformní program vlády Dominika Villepina zmiňuje pouze byty pro střední třídy. Louis Maurin navíc upozorňuje na kontrast mezi stavem výstavby sociálních bytů a snižováním daní, které navrhuje Villepinův kabinet (Le Monde 7. 9.). Události z konce srpna nicméně ukazují i na sociální stav a životní podmínky ilegální imigrace: analfabetismus, nedostatečná hygiena v rodinách s 10–12 dětmi, polygamie a samozřejmě nezaměstnanost. Jednoznačně však chybí politická vůle k zásadním změnám a Bissuel se oprávněně ptá s nádechem sarkasmu, „kolik ještě zchátralých domů bude muset shořet, aby se bytová problematika stala národní prioritou a nástrojem v boji proti nezaměstnanosti“ (Le Monde 7. 9.). Maurin i Bissuel mají nepochybně pravdu, když vyzývají k urychlené akci a varují před hranicí, která začíná oddělovat bílou a bohatou Francii od té chudé a černé. Kritickou situaci už reflektuje samotná francouzština, používající neologismy jako „decohabitation“ (zhruba vybydlení) a „surpopulation“ (doslova nad-populace, termín pro ilegální imigraci a vůbec skupinu obyvatelstva postrádající legální status). My jen dodáváme, že prvním krokem ke zlepšení současného stavu by měla být legalizace a regulování dosud ilegální imigrace. Právě to by mělo být jedním z opatření, která budou postupně rozpouštět vnitřní hranice mezi legální populací a nelegální „nadpopulací“. Existuje k tomu ale politická a vůbec občanská vůle?
Le Monde diplomatique
Tématu squatů rozehnaných na politickou objednávku věnuje pozornost i poslední číslo francouzského levicového týdeníku Le Monde diplomatique. Redakce poskytla prostor studentce elitní školy sociálních studií EHESS-CNRS, která téma squattingu zkoumá dlouhodobě jako společenský fenomén. V článku nazvaném Squat jako místo odporu ovšem autorka zachází za hranice objektivního akademického posouzení. Již nekomentovaný vstup do tématu, v němž nechává naplno zaznít holá fakta, ukazuje na její politický přístup k věci. Ke stručné zprávě o dvou požárech, které si vyžádaly 24 obětí afrického původu (z toho 7 dětí), je metodou montáže přišpendlena zpráva jiná: „Ministr vnitra Nicolas Sarkozy oznámil rozhodnutí zavřít všechny zdraví škodlivé budovy a squaty, jež lze odhadnout jako nebezpečné. O tři dny později byly z velkých pařížských squatů před objektivy kamer vystěhovány desítky rodin, převážně afrického původu. Dalších třicet lidí bylo o dva týdny později vystěhováno přesto, že sami plánovali přesun do náhradního bydliště.“ Každý, kdo zná třeba jen povšechně metody středověkých vládců, kteří vyháněli obyvatele židovských ghett pod záminkou udržení čistoty a bezpečnosti, ví, že Sarkozy nepřišel na nic nového. A každému, kdo si vzpomene na úspěšný odpor černochů, kteří před několika lety protestovali proti nesmyslným opatřením rozdělujícím rodiny na základě zákona o občanství, je po přečtení článku pro změnu jasné, že všechny hlasy proti opatřením ministerstva vnitra jsou na místě.
Le Canard enchainé
Na závěr si dovolíme předložit jednu zajímavou, avšak nikterak překvapivou zprávu. Pověstný humoristický týdeník Kachna na řetězu (Le Canard enchainé; založený 10. září 1915 Mauricem Maréchalem), který dnes podle průzkumů informuje o více než čtvrtině závažných politických afér jako první, se přes všechna očekávání nepřipojil k davovému šílenství a stále odmítá „paběrkovat na netu“. „Naším povoláním je informovat a rozptylovat naše čtenáře s použitím novinového papíru a tiskařské barvy. Je to pěkné povolání, se kterým si naše redakce vystačí. Tak tedy jako pokaždé, ve středu na shledanou u vašeho trafikanta!“
Z francouzského tisku vybrali Jan Machonin a Jiří Růžička.