... Ještě horší ovšem je, když tato sémantická chyba ovlivní i způsoby, jimiž bude společnost chtít takové problémy řešit.
Od začátku devadesátých let se na místech, kterým se v oficiálním žargonu začalo říkat „choulostivé ostrůvky“ (îlots sensibles), objevují izolované, zato ovšem intenzivní projevy pouličního vandalismu (pálení popelnic, aut nebo i budov). Mechanismus, který je spouští, je pokaždé podobný. Událostem vždy předchází smrt jednoho z mladých obyvatel sídliště, která je domněle nebo fakticky způsobena policejní zvůlí. Tato událost zmobilizuje jeho vrstevníky, kteří očekávají nalezení a potrestání viníka. K tomu ale nikdy nedojde, protože okolnosti tragédie jsou vždy příliš nejasné. Oficiální stanoviska k událostem bývají dvojznačná a proměnlivá v čase. Dodnes se třeba neví, zda policie stíhala nebo nestíhala tři mladíky, kteří se ukryli v transformátoru elektřiny, v důsledku čehož dva z nich zahynuli. Policie zprvu tvrdila, že stíhala skupinu podezřelých z vykradení chatky na předměstí. Tři prchající mladíci měli být součástí skupiny, která byla už předtím dopadena. Nakonec se mezi těmito třemi mladíky a ostatními dopadenými neprokázala spojitost, a už vůbec ne souvislost s vykradenou chatkou. Verze s chatkou byla nakonec úplně opuštěna a policie začala mluvit o násilném vniknutí na soukromý pozemek. Nebyla ovšem dosud zodpovězena základní otázka, totiž proč policie stíhala chlapce, u nichž nebyla v době zásahu prokazatelná účast na trestném činu, nebo, jinak, proč chlapci před policií prchali?
Konkrétní události samu tragédii nevysvětlují, a proto se ve Francii rozvíjí debata o širších okolnostech života na sídlištích. Už na začátku devadesátých let francouzský ministr vnitra prohlásil, že „nebude ve Francii tolerovat žádný Bronx“, čímž nejen vytyčil budoucí, výhradně represivní politiku při řešení tohoto sociálního problému, ale zároveň tím paradoxně nevědomě naznačil to, co dominuje veřejnému diskursu a co opakovaně přivolává představy o amerických ghettech jako rasových enklávách bídy a násilí do středu dění: svůdné spojování sídlišť, násilí a imigrace. Posilování represivní politiky v letech 2002–2003, kdy vstoupily v platnost zákony o prevenci násilí na sídlištích, iniciované ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym, je určováno právě připodobňováním života na sídlištích k životu v amerických ghettech (a prevencí tohoto vývoje). Efekt je jednoznačný: každodenní ponižující konfrontace mládeže s policií. Jeden ze zákonů zakazuje bezdůvodné a neohlášené shromažďování osob na veřejných prostranstvích. Na sídlištích, kde se většina mládeže jen tak poflakuje a postává, to má za následek, že je opakovaně preventivně kontrolována a z těchto prostor vyháněna.
Sociologové ovšem upozorňují, že metonymické přenášení obrazu ghetta na situaci na sídlištích fatalizuje vnímání a porozumění událostem a tím přispívá i k prohloubení nedůvěry mladých obyvatel sídlišť vůči francouzské společnosti. Mediální zveličování nočních rejdů, chaosu a zapalování aut, údajně působených ilegálními přistěhovalci nebo islamizovanými fanatiky, sice obraz ghetta vnucuje, nicméně zakrývá jeho odlišnou sociální genezi a vlastnosti. Zatímco americká ghetta vznikla shora uplatňovanou politikou rasové segregace, představují francouzská sídliště zbytky původně progresivní politiky bydlení pro rozvíjející se dělnickou třídu. Ghetta jsou v drtivě většině dodnes rasově nebo etnicky homogenní, zatímco o žádném sídlišti nelze říct, že by bylo arabské, portugalské nebo černošské. Většinu jeho obyvatel stále tvoří „bílí“ Francouzi. Ghetta se rozvíjela jako města ve městě, s vlastní sociální, ekonomickou i politickou strukturou, která v posledních několika desetiletích dala vzniknout svébytné pouliční kultuře násilí, jejíž materiální základnou je obchod s drogami. Právě s ním je spojené všudypřítomné násilí nebývalých rozměrů: pouliční střelba, vysoká úmrtnost, války gangů. V tomto prostředí se zrodila „kultura vzdoru“ (P. Bourgois), která je postavená na ideálech přežití a sebeúcty. Její zásadní vlastností ovšem je, že i když pomáhá obyvatelům ghett naplnit jejich každodenní život svébytným životním stylem, nakonec je to ona, která jim brání se ze zoufalých poměrů vymanit. Transformuje totiž školní neúspěch ve vzdor proti autoritám, závislost na drogách ve slast a domácí násilí v naplňování mužské nezávislosti. Nic z toho zatím na sídlištích nenacházíme. Zdejší mládež totiž na rozdíl od obyvatel ghett vidí svůj život v kontrastu ke generaci rodičů, kterým francouzský stát podal pomocnou ruku při startu do života. Dnešní čtyřicátníci, ať jsou jakéhokoli původu, měli to štěstí, že za nich existovala politika zaměstnanosti. Ve formě „zaměstnání pro mladé“ nabízela i těm, kteří nevládli kulturním kapitálem, startovní zaměstnání, které jim dalo čas, aby se zorientovali na pracovním trhu a získali pocit společenské uplatnitelnosti a užitečnosti. Tato generace měla ještě šanci ztotožnit se s republikánskými ideály svobody a rovnosti.
U jejich potomků už tomu tak není. Program zaměstnání pro mladé byl Raffarinovou vládou zrušen, stejně jako byly zrušeny dotace sociálním centrům, která na sídlištích zprostředkovávala kontakt mezi obyvateli a širší společností. Ústup sociálního státu je dnes mladými lidmi jednoznačně vnímán tak, že společnost je hodila přes palubu. Socialistická strana, která v posledních prezidentských volbách přistoupila na diskurs „obviňování obětí“, když připustila nutnost represivní politiky proti násilí na sídlištích a proti přistěhovalcům, je rovněž opustila, a tak ztratili i možnost vepsat se do politické mapy Francie. Zbaveni budoucnosti i možnosti o tom promluvit, pálí auta svých sousedů a rodičů. „Stín Bronxu“ se ovšem nad Francií skutečně vznáší. Pokud bude pokračovat naznačený represivní přístup k jinak hluboké sociální a politické krizi sociálního státu, může z dlouhodobého hlediska dát vzniknout „kultuře vzdoru“, kterou měl původně vymýtit.
Autor je sociální antropolog; doktorand na EHESS v Paříži, vyučuje na FHS UK.