Kniha Viz LÁSKA Davida Grossmana je charakteristická mnohovrstevností a svérázným humorem, při každém čtení je možné objevit nový rozměr či postavu, kterou jsme minule opominuli nebo jí nepřikládali takový význam. Grossman se nebojí jít až za hranice reálného a do svého příběhu zapojit svět dávno minulý, jako je tomu v případě koncentráčnických historek dědečka Anšela či snových fantazií a dedukcí, k nimž dochází už dospělý hlavní hrdina Momik Neuman ve své práci o životě a smrti polského spisovatele Bruna Schulze.
Grossman se, jako mnoho dalších autorů, jistým způsobem ve své knize vyrovnává s fenoménem holocaustu. Neuchyluje se ale k pouhému líčení událostí druhé světové války. Autorova originalita, a současně i přitažlivost celého románu, spočívá právě v tom, že nabízí hned několik možných úhlů pohledu a čtenáři žádný z nich nepodsouvá. Každý ať uváží sám, co by si měl z četby odnést. Neoddiskutovatelným faktem ale zůstává, že málokdo knihu po přečtení odloží a zůstane jejím obsahem naprosto nedotčen. Grossman je totiž místy tak sarkastický, „až to bolí“, a pozorného čtenáře při četbě mrazí, zvláště při bližším setkání s tragikomickou postavou Anšela Wassermana. Tak ostrý humor lze snad najít jen v Taboriho Baladě o vídeňském řízku.
Viz LÁSKA je i přes svou obsáhlost román čtivý, k čemuž přispívá členění do čtyř samostatných oddílů – a hlavně mimořádně zdařilý překlad Jindřicha Vacka.
David Grossman: Viz LÁSKA.
Mladá fronta, Praha 1996, 652 stran. Z hebrejského originálu Ajen erech: ahava přeložil Jindřich Vacek. V citacích z díla Bruna Schulze bylo použito překladu Otakara Bartoše.