Jorge Luis Borges
Ars poetica
Přeložila Mariana Housková
Mladá fronta 2005, 120 s.
Blábol géniův. To je možná protimluv, ale nad útlou knížkou Jorge Luise Borgese Ars poetica mne jiné označení nenapadá. Jde o šest přednášek, které mistr proslovil na Harvardu na přelomu let 1967–68. Borges se tu „opájí“ (básníkovo sloveso) svou láskou k poezii, k metafoře, k příběhu, žel s pronikavějšími myšlenkami nepřichází, jen s banalitami typu: poezie je náš poklad, jest všude, příběhu sluší, nabízí-li naší představivosti něco příjemného, etc. Přednašeč smíchá dohromady sice „s úžasnou lehkostí“ (Mariana Housková v doslovu) do jedné věty Homéra, Cervantese, Yatese…, leč jsou to jen ledabylé a povrchní asociace, z kterých nic výraznějšího neplyne. Úroveň těchto přástek nesnese srovnání s jasnozřivými Americkými přednáškami, které na Harvardu pronesl o něco později, v roce 1984, Italo Calvino. Co tu píšu, není nic proti geniálnímu povídkáři Borgesovi, ale proti borgesologům. Spisovatel totiž tyto přednášky pronášel na hranici sedmdesátky, již slepý, spatra, bez poznámek – umím si představit, jak charismaticky musel ve svém velkomyslném zanícení na posluchače působit. Ostatně zdá se, že své přednášky nemínil uveřejnit. Toho se dopustili až o třicet let později – v roce 2000, dávno po jeho smrti – literární historici. Poučení géniům: pozor na to, co zanecháváte ve své pozůstalosti. Potomci mohou být nevybíraví.
Jiří Cieslar
Pavel Vilikovský
Poslední kůň Pompejí
Přeložili Šárka a Miroslav Zelinští
Host 2005, 216 s.
Dějovou osou románu představitele silné slovenské literární generace šedesátých let 20. století je studijní pobyt hlavního hrdiny a zároveň vypravěče v Londýně. Zaznamenaný časový úsek je ohraničen a vyplněn protagonistovým přátelstvím s tajemným Angličanem. Jejich dlouhé rozhovory na rozmanitá témata inspirují vypravěče k reflexím různých problémů: od sociálních a národnostních přes etické, filosofické a náboženské až k otázkám osobním. Obsahová rozklenutost textu má svůj adekvátní odraz také v jeho formální stránce. Vilikovský, jedná se přece jen o autora postmoderního, jako obvykle nerespektuje hranice klasického románu a rozšiřuje je citacemi (z novin, dopisů přátel, literárních děl, deníku) nebo rozbory „poetiky“ pornofilmů. Románovou strukturu tak obohacuje o groteskní a ironickou rovinu a dosahuje tragikomického efektu. Rozbíhavost významů a tvarů, která by se mohla zvrhnout v chaotické intelektuální blábolení, je pravidelně usměrňována nejen trojí jednotou (času, prostoru a postav), ale především několika návratnými motivy, z nichž k osvětlení titulu nejvíce přispívá vypravěčova snová projekce do koně, který na hřbetě nese zraněného vojáka. Vilikovského pozoruhodný román lze stručně charakterizovat jako duchovní deník cizince, který odjel z domova, aby se domů znovu vrátil.
Helena Vyplelová
Fredy Germanos
Tereza
Přeložila Hana Roubíčková
BB Art 2005, 224 s.
Na našich pultech se objevil další překlad z novořečtiny, opět z pera Hany Roubíčkové, tentokrát historický román, který je, ostatně jako všechny autorovy romány, směsí fikce, dochovaných archivních materiálů a vzpomínek pamětníků. Tereza Damala je hlavní hrdinkou poutavého příběhu ženy, kterou zachránili jako novorozence před utonutím v Seině, ale jejíž kořeny jsou zapuštěny v Thrákii, milenky nejrůznějších mocných mužů 20. let 20. století a tajemné Řekyně v životě Ernesta Hemingwaye. Působivě, i když někdy jaksi filmově zkratkovitě napsaná kniha může v našem prostředí bohužel asi zaujmout pouze ty čtenáře, kteří se dobře orientují v historii Evropy první poloviny 20. století, a to zvláště v dějinách Řecka a Turecka. Překladatelka sice uvedla v textu několik poznámek a na konci jsou vysvětlivky, ale chybí v nich spousta informací, s nimiž si mohla dát trochu práce. Stačilo vzít do ruky Encyklopedický slovník či Dějiny Řecka. Škoda. Opět se také objevuje nejednotnost v přepisu jmen a stylistika češtiny dosti často pokulhává. Tyto prohřešky ani občasné autorovo sklouznutí k plytké frázi však neubírají knize na čtivosti a kráse možného propojení reality s fikcí.
Rita Kindlerová
Josef Imbach
Tajemství klášterní kuchyně – pikantní epizody a chutné recepty
Přeložila Renata Pešková
Portál 2005, 198 s.
Josef Imbach (nar. 1945) je švýcarský teolog a historik. Pravděpodobně teolog, který rád dobře jí, a pravděpodobně historik, který rád zkoumá věci a jevy, jež se vyskytují a dějí v jeho bezprostřední blízkosti. A jelikož je to jenom člověk, je pro něj strava každodenní záležitostí. Kniha, shromažďující více než stovku leckdy nápaditých návodů na přípravu předkrmů, polévek, omáček, příloh, masitých i bezmasých pokrmů, moučníků, pečiva a nápojů, je obohacena o nejrůznější „historky“, vztahující se k církevní a klášterní kuchyni. Imbachovy epizody nejsou bez určitého kouzla a podloženy silou historické výpovědi nabývají na zajímavosti. Čtenář se dozví něco o stromu poznání, mastných prstech, ďáblově nástroji, tajných kuchařích papežů, dietách kardinálů, prodavačích odpustků, Kierkegaardově spolku k boji proti pití vína anebo co obnáší úsloví „být chudý jako kostelní myš“. Jak se dočteme v dovětku knihy, autorova matka byla „profesionální“ kuchařkou a během svého života prošla nejedním významným hotelem a domácností. Zde je možno vysledovat kořeny zjevné úcty, kterou autor k tomuto povolání, řemeslu či umu, jakým je kulinářství, pociťuje. Tajemství klášterní kuchyně tím nabývá dalšího, nesporně půvabného významu a stává se jakýmsi památníkem ženě, která kuchyni obětovala svůj život.
Magdalena Wagnerová
Nic Kelman
Holky
Přeložil Jan Flemr
Odeon, 2005, 160 s.
Román mladého a svérázného Nica Kelmana (1971) vznikl původně jako diplomová práce a jediné, na čem se asi všichni shodnou, je skutečnost, že se vymyká běžné románové tvorbě současné americké literární scény. Všechno ostatní je otázka do diskuse. Patří snad Kelmanův román do oblasti erotické literatury? Několik prolínajících se příběhů, vyprávěných v atypické du-formě, je otevřenou (a zábavnou) výpovědí muže, který nalézá potěšení u velmi mladých dívek. Proto román leckdo chápe jako novodobou podobu světoznámé Lolity, přizpůsobenou obnaženější, drsnější a syrovější realitě. Ovšem knihu lze číst i v obecnější rovině – jako výpověď o patové situaci mužů, jejichž ženy nezadržitelně stárnou a tím je nemilosrdně zbavují možnosti aktivního sexuálního života. Dokonce se najdou tací, kteří Kelmana označují za šovinistu. Ale co když autor pouze reaguje na jeden z novodobých jevů západní společnosti, kdy je kladen absurdní důraz na rovnoprávnost mužského a ženského pohlaví, nehledě na skutečnost, že ženy a muži prostě nikdy stejní nebudou?! Český překlad je živý, čtivý, jedním slovem zdařilý, stejně tak zasvěcený doslov Richarda Olehly – a shodně s otázkami vznášejícími se okolo původní předlohy je to asi to jediné, na čem se čeští čtenáři shodnou.
–mw–
Robert P. Kirshner
Výstřední vesmír
Přeložil Jiří Podolský
Paseka 2005, 316 s.
Starší knihy o kosmologii obvykle končily otázkou, zda se náš vesmír bude nadále rozpínat, nebo zda koncem světa bude velký krach. R. P. Kirchner přináší ve Výstředním vesmíru odpověď – dnes můžeme pozorovat, že rozpínání vesmíru se neustále zrychluje. Jakkoliv se autor pochopitelně poněkud zdráhá vynášet kategorické soudy o tom, co se stane za 100 miliard let, vychází mu pro tuto dobu svět globálně ochlazený do stavu tepelné smrti. Kromě zrychlujícího se rozpínání vysvětluje kniha také současné pohledy na kosmologickou konstantu, temnou hmotu i temnou energii. Výstřední vesmír neukazuje kosmologii jako teoretický obor stojící někde mezi filosofií, matematikou a estetikou. Autor je praktický astronom a jeho kniha ilustruje velmi významný posun kosmologie směrem k experimentální/empirické vědě. Pracné pořizování a vyhodnocování snímků z dalekohledů, denní mravenčí práce a mnoho slepých uliček je promíseno se snahou získat prvenství v publikování výsledků. Druhou stranou tohoto realismu je ovšem snížená čtivost textu, alespoň pokud na něj pohlížíme měřítky populárně vědecké literatury.
Pavel Houser
Jiří Dvořák
Zpátky do Afriky
Ilustrovala Alžběta Skálová
Baobab 2005, 68 s.
Do knížky o cestě zvířátek z pražské ZOO do rodné Afriky jsem se pustil spolu s šestiletým synkem. Já četl knihu, on sledoval jejich putování na přiložené mapě. Celá cesta nám vydržela na tři večery a ani jeden z nás se nenudil. Kniha nabízí hned několik ponaučení. Předně, že co není zakázáno, je povoleno, to když se dvě děti nechají ukecat papouškem, aby ho pustili z klece, což je něco jiného než krmit zvířata nebo nechat volně pobíhat psa. Za druhé, že řídit se radami člověka, který spěchá, nepřináší vždy kýžený efekt. Poradit slonovi, aby si sedl na tramvaj, je jedna z nich. To pak třeba pan řidič musí své zoufalství řešit třemi velkými pivy v blízkém občerstvení. Vtipná je kapitola, kde si zvířátka vydělávají v přístavu na cestu přes moře. Všechna si najdou nějakou práci, jen fenek je k ničemu, a tak se přidá ke skupině místních žebráků a úspěšně si vyžebrá víc peněz, než potřebuje. To, co přebývá, dá „otrhaným pánům s klobouky“. Pohádku půvabně ilustrovala Alžběta Skálová a vedle celostránkových a někdy i dvoustránkových obrázků při čtení „občerství“ i ilustrace v textu, oživené komiksovými bublinami. Zpátky do Afriky je tak jedna z mála dětských knížek, která dokáže zaujmout i předčítajícího rodiče, a díky velkým písmenům vyhoví také začínajícím čtenářům, pro něž může tato pouť znamenat první cestu do světa literatury.
Jiří G. Růžička
Jarmila Kurandová
Připravili Marie Novotná a Petr Mazanec
Obec Veselá 2005, 58 s., obr. příl.
Nebývá zvykem, aby obec připravila k nedožitému jubileu své rodačky sborník, který může být základem případné monografie. Text zahajuje přetisk série vzpomínkových článků z časopisu Květy. Je to, jak upozorňují autoři sborníku, určitá autostylizace, mísící „pravdu a báseň“, ale psaná zřejmě upřímně a obsahující nejedno cenné nahlédnutí do hereččiny tvorby. Škoda jen, že nebyla ověřena transkripce rolí a názvů her. Následuje rozšířené slovníkové heslo Jarmila Kurandová, vzniklé doplněním několika předloh. Přehled vybraných kritik z působení v Olomouci a Brně poskytuje představu o vývoji umělkyně, která se od mladých rolí záhy dostává k postavám matek a později babiček. Kurandová jako realistická herečka zastávala obor charakterní i komický. Z jejího soukromí zůstává otevřenou otázka náboženské víry. Jako dítě chodila do kostela, ale když se vdávala, vystoupila z církve a měla s hercem Františkem Kurandou pouze občanský sňatek. Seznam bibliografie by bylo třeba upřesnit podle standardních kritérií. Sborník nesplňuje (ani si to neklade za cíl) požadavky monografické studie. Je však vybrán s láskou a občasné chyby ve jménech lze snadno opravit. Nezbývá než uznat, že malá obec dokázala touto publikací vzdát hold své rodačce a přispět k jejímu budoucímu portrétu.
Jaromír Kazda
Host 9/2005
Zdá se, že redakce časopisu Host se ukládá k zimnímu spánku a všechny podnětné nápady už zřejmě vypotřebovala. „Exkluzivní rozhovor Petra Štědroně s legendárním dramatikem Georgem Taborim“ si podle šéfredaktora Hosta zaslouží velkou pozornost, podle mne by ovšem měla být upřena především na studování způsobu, jakým může tázající takový rozhovor důkladně pohřbít. Od člověka, který překládal Taboriho vzpomínkovou knihu, bychom mohli čekat, že se bude ptát na podstatné věci a zareaguje, když Tabori řekne něco zajímavého. Druhý rozhovor čísla vede Jiří Trávníček s Alešem Hamanem a výsledkem je seriózní dialog, který nikoho neurazí, ale také příliš nezaujme. V Hostu jsou také otištěny tři kritiky na poslední knihu Milana Kundery Opona. Redakce to zřejmě považovala za dobrý nápad, přestože se jejich autoři (celkem pochopitelně) dost opakují. Na povídku Zdeňka Grmolce Vymítání anděla nelze hned tak zapomenout – je to takový Kája Mařík uvařený spolu s Honzíkovou cestou, lehce okořeněný Broučky, politý kritickou reflexí minulého režimu a podávaný dospělým čtenářům… Snad si to katolíci i sami snědí. A na závěr něco pozitiv: Eliška F. Juříková trefně zhodnotila poslední román Miloše Urbana, Michal Jareš dobře popsal ublížené kvílení „levicových spisovatelů“, ujít by vám neměly ani povídky Maxima Billera a Drago Jančara.
Kazimír Turek
Margaret Atwood
The Penelopiad
Knopf Canada 2005, 199 s.
Mýtus o Odysseovi se stal základem pro poslední knihu Margaret Atwoodové. Příběh prohnaného válečníka, který deset let válčí v Trojské válce a dalších deset let nemůže najít cestu zpět ke své ženě, převyprávěl Homér z pohledu Odyssea. Co však Penelopé dělala celou tu dobu, kdy její muž zažíval válečná i milostná dobrodružství? Tomu se věnuje kanadská autorka v knize vycházející v mezinárodním projektu Mýty, v jehož rámci má vyjít sto nově přepracovaných mýtů od známých autorů a do nějž se zapojilo i nakladatelství Argo. Dávno mrtvá Penelopé vypráví z Hádovy říše o svém dětství, o tom, jak se jí život v Ithace hnusil, jak své sestřenici Heleně záviděla její krásu, jak po celou dobu odloučení odháněla hejno nápadníků, kteří si hodlali přivlastnit nejen ji, ale především Odysseovo panství. V příběhu nechybí ani triumfální manželův návrat, k němuž se však váže několik znepokojujících excesů. Jako známé feministické autorce nedají v homérovském zpracování Atwoodové spát především dva momenty: co vlastně měla celou dobu Penelopé za lubem a proč musel Telemachus tak krutě sprovodit ze světa tucet jejích nejkrásnějších panen, které předtím chlípní nápadníci povětšinou znásilnili? Hlasy zavražděných doprovází Penelopino vyprávění jako antický chór, čímž dotváří příběh, který sice vznikl už ve starověku, ale jenž teď díky Atwoodové vyznívá trochu jinak.
Richard Olehla