Běžná náplň našich dnů

Z potrubí na zdi se kouřilo. Pára vycházela ven, chvíli kroužila při zemi a pak se zvedala ke stropu, do černého přítmí. Seděla jsem na předposledním stupni povlovného schodiště a přemýšlela, jestli se mám přesunout na poslední, nejvyšší stupeň už teď, nebo až za chvíli. Udělala jsem to hned. Nasávala jsem horký a vlhký vzduch, který mě pálil uvnitř v hrdle i v prsou, a cítila, jak horkost vymazává vrstvy myšlenek, drobných denních kalkulů, kruhy vědomí a nechává pulsující horké prázdno, které dýchá. Zbavené všeho, umělo tělo spojené s duší jen dýchat, vsávat vzduch, prohnat ho tělem a tak tělo okysličit a zase jej vyhnat ven do horkého mokrého přítmí, které mohlo být pračasem a praprostorem mě nebo světa, prvotním chaosem anebo lůnem, temnou a vlhkou dělohou, ve které jsem kdysi bydlela. Stírala jsem si pot a kapky vody, které se mi na kůži srážely – obojí se od sebe nedalo odlišit – na pažích, na prsou, na tváři, ale hlavně na stehnech, a pak se zase vydala všanc horkému vlhku, které mě okrajovalo jak mrkev až na vlastní střed, na oranžovou dýchající masu. Možná to byla má dýchající duše spojená s dýchající duší světa, kosmického živočicha…

Srdce mi bušilo strašnou rychlostí, znamení, že pokud nechci vybuchnout, musím se zvednout a jít se ochladit do bazénu se studenou vodou. Nával ledové vody mě zase vrátil zpátky do světa. Trochu jsem se houpala na nejistých nohou, dlaždičky byly slizké, třela se ručníkem a váhala, jestli se vydat zase nazpátek do páry. Nakonec jsem se rozhodla pro celé další kolečko: teplý vzduch, horký vzduch, pára.

Lázně města Brna představovaly podivnou instituci, kterou na rozdíl od sauny navštěvovaly různé skupiny lidí. Chodilo sem pár holek jako já, pár žen ve středním věku s mírně strhanými rysy a těkavým výrazem ve tváři, jako by se neustále snažily uchopit, co ještě nestihly a nezařídily, co jim uniká. A pak tu byla početná skupina starých žen, šedesátiletých a sedmdesátiletých, které chodívaly do teplého a horkého vzduchu, tam vylehávaly nebo vysedávaly na dřevěných lavičkách, povislé obrovské prsy, opelichaná stříbrná přirození, obrovské faldy špeku na stehnech, na bocích, křečové žíly na lýtkách; stará, opotřebovaná a ošklivá těla vystavovaly teplému vzduchu a rozprávěly mezi sebou: o nemocech, dětech, vnucích, penězích, nákupech, občas se otřely kartáči a pak se zvedly jít se nadýchat horké páry, ve které ale dlouho nevydržely. Jiné byly hubené, ale taky s povislými záhyby kůže po stranách zad, s nepevnou a promáčklou kůží na stehnech, s ošklivými žlutými nehty, nohy šupinaté jako aligátoři a místo prsou jen povislé placky s velkými bradavkami. Natažená na dřevěnou lavičku jsem jako fascinovaná pokradmu zírala na roztažené nohy, téměř neochlupená ohanbí, celý ten dojíždějící stroj těla, s jedinou utkvělou myšlenkou: to budu jednou taky takhle vypadat? Tohle je úděl, který mě čeká, neodvratně a nezpochybnitelně, tahle proměna v tlustokožce, mastodonta a ještěra, v jedno podivné zvíře meloucí pantem stejně, jako se na vsi šlapalo zelí? Tahle lůna už nikdy neporodí děti. Splnily svůj úkol – nebo taky ne – a teď dosluhují, nebo spíš přesluhují, jalové, neúrodné, k ničemu, jenom k pláči… NEBYLO TO FÉR – příroda nehrála fér. Se ženami, ale s lidmi vůbec.

Minula jsem dvě tlusté stařeny a zamířila rovnou do horkého vzduchu. Tam poloseděly, pololežely dvě ženy středních let, jedna se otírala kartáčem, vleže vypadala dobře, tělo ještě drželo pohromadě, nebylo vidět, jak úpony povolují a jak se celá ta stavba pozvolna rozkližuje.

„– no tak já povídám, co dělá synátor, a ona, že se dostal na školu, na průmyslovku, teď už je ve třetím ročníku, baví ho to, všecko dobrý, ale tak se jako tvářila, no tak já povídám –“
žena se zvedla, byla to odbarvená blondýnka s postavou zralé hrušky, dala si pod sebe osušku a zase si sedla, „co se jako děje, a ona říká, no když on každý ráno vstáv á a chodí pryč už v půl sedmý, a přitom školu mají až na osmou a jezdí tam jenom jednu zastávku tramvají, a ona neví, kam on chodí.“

„Jak to, neví, kam chodí?“

„No ona se ho ptala, ale on jí to neřekne. Ona vůbec neví, kam on každý den ráno v půl sedmý chodí.“

„To je teda divný...“ Hubená tmavovláska se drbala kartáčem na stehnech, pak na pažích a na lýtkách. Pak vrhla pohled na zeď nade mnou a řekla:

„Nepudem už do páry?“

Ona vůbec neví, kam on každý den ráno chodí… Věta zůstala viset ve vzduchu nade mnou jako lustr a já jsem ležela pod ním, nasvícená jeho světlem. Ona vůbec neví, kam on chodí, a já to nevěděla taky, jenom jsem věděla, že nechci, až budu stará jako dvě hrušky, které se přesunuly do páry, chodit do teplého a horkého vzduchu a mluvit o dětech svých přítelkyň, nechci to stejně jako kývat tlustými faldy stehen a vystrkovat do světa půlholé přirození, potopené dovnitř plynoucí řeči jako do teplého hnoje. Ne, chtěla jsem něco jiného, než mají oni. Jiný život, jiné děti, jiný byt, jiné knihy, jiný lustr, jiné věty –

Mezník masa a snění, něco jiného chtěla, psal básník a bylo to o mně, mezník masa a snění, chtěla jsem něco jiného, možná mez masa a snění, místo, kde se obojí setkává, kde…

Tak víš to? Víš, co chceš?

Nevím. Vlastně vím:

Je tu málo teplo. Chci jít do páry.

Obě ženy mezitím zmizely. Na jednom z prostředních schodů půl seděla, půl ležela dívka o něco starší než já, nohy pokrčené v kolenou, ruce vztažené nahoru do vzduchu, proplétala prsty mezi sebou, pak si hladila paže, potom prsa a břicho, úplně ploché, pak se prsty pohnuly, zavadily o kundičku a vydaly se ke stehnům, dlouhými vláčnými pohyby je hladily a protíraly, až se jí zase podél těla vrátily nahoru nad hlavu a tam začaly znova. Nemohla jsem se ubránit představě, jak v noci se její tělo proplétá s jiným tělem, stejně usilovně, vzdušně, a přece naléhavě, útlá, ale pevná stehna, pak další dávka páry vstoupila mezi její tělo a mne, zavřela jsem oči a začala se poslušně okrajovat jako mrkev až na samu podstatu, horký vzduch mi pálil sliznici v hrdle a potom, v posledním záblesku vědomí, než jsem se spustila dovnitř mé dýchající duše, která byla duší světa, jsem zahlídla neznámého syna v půl sedmé ráno, jak sestupuje do propasti, nad kterou stojí kámen a na něm je napsáno velkým písmem: MEZNÍK MASA A SNĚNÍ.

S vysušenou hlavou, s tělem převálcovaným horkem a vodou a teď usilujícím najít svou obvyklou rovnováhu jsem šla podvečerní ulicí, dubnové povětří cloumalo dramaticky cedulemi, větvemi stromů v parčíku i mými útrobami. Ještě jsem ale neměla odpracováno: sestra má zítra narozeniny a musím pro ni něco obstarat. V potravinách, kam jsme během přestávek mezi hodinami francouzštiny chodívaly se spolužačkami pro svačinu, se mi podařilo sebrat pytlík kešu oříšků, které měla ráda, a strčit ho do kapsy, aniž by si toho prodavačky všimly, ale to samozřejmě nestačilo.

Antikvariát na rohu České ulice tu vyrostl jako na zavolanou: určitě tam něco najdu. Vešla jsem dovnitř a po chvíli váhání zamířila k regálu s cizojazyčnou literaturou. Vyberu jí nějakou anglickou knihu. Možná Oscara Wildea – nebo Shakespeara – nebo že by Poea? Ne, ten je pro Soňu moc divoký. Buď Wildea, nebo Shakespeara.

Francouzské, anglické i německé knihy byly shromážděny na jedno místo. S hlavou ještě vydávající poslední zbytky lázeňské páry jsem zírala do polic přímo na tituly knih, které jsme ve škole četli: Evženii Grandetovou. Crainquebille, povídku Anatola France, kterou jsme na podzim začínali naši četbu, příběh nešťastného zelináře, co jezdil sem a tam se svým vozíkem zeleniny po pařížských ulicích a prodával zeleninu, vyvolávaje bez přestávky své prodejní heslo: Zelí, tuřín, mrkev! Pórek, to je chřest chudých! Poirrot, c´est l´asperge des pauvres! Jenže pak se stala nešťastná příhoda, policajt ho obvinil, že svým vozíkem blokuje provoz a že mu řekl: HANBA POLICAJTŮM!, i když to Crainquebille neřekl. Přesto byl obviněn a odsouzen, protože neuměl vysvětlit, co se stalo, slova ho neposlouchala, byla tvrdá a ztuhlá, ani svědek s řádem Čestné legie, který všechno viděl, ho nezachránil před kriminálem. A když se po měsíci Crainquebille vrátil, měl pověst zkaženou a nikdo jeho pór nechtěl. Žádná hospodyně najednou nechtěla zelí, tuřín, mrkev, ani jeho chřest chudých. Nešťastný Crainquebille začal pít a nakonec se rozhodl vrátit tam, odkud přišel: do krimu. Šel pod most, našel tam policajta a řekl: HANBA POLICAJTŮM. A policajt mu řekl: To se neříká… Ale ne, tohleto se neříká….

O patro níž pod Crainquebillem byly knihy v angličtině. Detektivky, verše, romány. Sáhla jsem po barevné, duhově žíhané knize. Byl to Obraz Doriana Graye. To by se Soně mohlo líbit! Vedena týmž sportovním a iracionálním popudem, který ze mě to jaro udělal kleptomanku v brněnských obchodech s potravinami, jsem strčila knihu do boční kapsy svého polodlouhého zeleného kabátu a vydala se k východu z antikvariátu. Kamery tu nemají, na rozdíl od samoobsluh, takže mě nechytnou. Ještě nikdy mě nechytli a nechytnou mě ani teď. Je to hra – je to sport – vyhraju, jsem v právu, protože nemám peníze a sestra má narozeniny. Nedělám nic špatného. Vyšla jsem pomalým krokem – hlavní je nedat najevo, že člověk pospíchá – na ulici ven. Je to úplně jednoduché. Proč to vlastně nedělá každý? V tu chvíli mi na rameno dopadla ruka a zůstala tam ležet. Zastavilo se mi srdce, zastavila jsem se celá a nemohla jsem se pohnout, nadechnout se, nic. I Crain­quebille byl přece potrestán za hloupý výrok, který neřekl. S čím jsem počítala já? Teď se musím otočit a podívat se do tváře svému trestu.

Udělala jsem to. Nikdo za mnou nebyl a žádná ruka na mém rameni neležela. V jarním větru jsem stála sama, pět metrů od obchodu, s bušícím srdcem a knihou, která mi strašlivou vahou prověšovala kapsu. Ušla jsem dva kroky a vytáhla ji z kapsy. Na přebalu stálo napsáno:

ZÁKLADY ETNOLINGVISTIKY. Obálka byla bílá a s Dorianem neměla nic společného. Mechanickým pohybem jsem knihu otevřela a třeštila zrak na malá písmena na levé stránce dole:

„S problematikou souvislosti jazyka a myšlení se setkáváme v tzv. Sapir-Whorfově hypotéze. Podle této hypotézy je jazyk aktivním činitelem při utváření našeho obrazu světa, který je proto různý v závislosti na systému jazyka, jakého užíváme. Lidé zkrátka vnímají skutečnost tak či onak v závislosti na kategoriích myšlení, jaké jim předkládá jazyk.

Jinak řečeno, podléhání jazykovým fikcím je běžnou náplní našich dnů.“

To nemůžu dát Soně, byla moje první myšlenka. Nemůžu jí dát Sapir-Whorfovu hypotézu. Vrhla jsem ještě jeden pohled na antikvariát, ze kterého se vykodrcala malá a přitloustlá postava staršího muže, a vydala jsem se naproti přes chodník, kde byla drogerie. Vešla jsem dovnitř a koupila sestře za poslední peníze drahou jasmínovou voňavku.

Květiny natrhám u nás v ulici, rozhodla jsem se, na rohu nemocnice u milosrdných bratří, kde roste zlatý déšť. Zlatý déšť! Jak by Sapir-Whorf vysvětlil, že zlatý déšť se jmenuje zlatý déšť? Co jsou Češi zač, že téhle šlahounové rostlině, co se vzpíná nahoru umanutým gymnastickým švihem, jako by se chtěla dostat na bradla, dají jméno ZLATÝ DÉŠŤ? Ne, hypotéza je prostě moc jednoduchá, navíc mi ji do kapsy strčil nějaký démon jako odměnu za mou krádež. Možná žádný Sapir-Whorf neexistoval a odstavec je falešný, falešná je i knížka a celá teorie znamená totéž jako černý sníh, sladká čarodějnice, květinové zelí. Které se jmenuje zelí, i když by se mohlo jmenovat baklažán. Nebo GMUŽ. Podléhání jazykovým fikcím je běžnou náplní našich dnů…

Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky. Hleděla jsem do výkladů šeřícího se města – užitečné prosklené výlohy, aby bylo vidět dovnitř, užitečné věci, které lidé potřebují nebo si to aspoň myslí, vše přičinlivě popsáno cedulkami a označeno cenou, takže cvičené městské loutky vcházejí dovnitř a nakupují věci označené cedulkami, cena, název i věc si odpovídají, a přece každou chvíli může kdokoli vejít do obchodu a zeptat se: MÁTE DLUHOŠ? UŽ DOŠEL KUBRYŠ? Prodavačka se zeptá, Co prosím? Muž odpoví – z nějakého důvodu je to muž, ne žena: Máte kubryš? Ne, to nedostáváme, řekne prodavačka, nikdy jsem to neslyšela.

Tolik nejsoucích slov přece plulo prostorem. HABYL – nebo PATPAL. Proč nic neznamená KUPIK? KOMYLBA bylo jméno pro zlobivou kobylu. PALA, to bude nejspíš druh pěstního zápasu. Celé procesí slov táhlo nebem, vznášelo se nad chodníkem a jako jemné svatozáře obklopovalo hlavy chodců, kteří je ale neslyšeli, nikdo je neslyšel a nenechal je vejít do svých úst, převálcován slovy, která znal. A přitom bylo co označovat! Vždyť slov bylo málo, bylo mi to jasné už od dětství, slov bylo zoufale málo, překrývala se, nestačila – a přitom co bylo snadnějšího než ukázat na pochromovaný kohoutek umyvadla a říct: HOBR?

Pro řadu věcí slova vůbec neexistovala, to bylo strašné, nebylo slovo, které by označovalo chuť a vůni začínajícího podvečera i s jeho přísliby a nebezpečími, stejně jako nebylo slovo, které by zmapovalo zákruty srdce mojí sestry. Nebylo slovo pro mou touhu, která se vzpínala jako šlahouny zlatého deště. Žili jsme v přibližnosti a platili za to strašlivou daň.

Sylva Fischerová

Muzeum motýlů

Vymýšlet metafory,

            to umím nejlíp,

obalovat svět do slov,

                        aby neupadl.

Všechno si nárokuje všechno:

Sibiř

Saharu,

pole kvetoucí řepky

svítí uprostřed moře,

zlatí Buddhové

plují na myšlenkách jak

            na létajících kobercích,

vysoko nad palisádami scholastiky, nad

            kůlem u kterého se škvaří mistr Hus.

Sešívá to svět, takže vypadá

jako záplatované kalhoty.

Zespoda táhne.

Mrtví se křaplavě smějí.

Oni už vědí,

ale neřeknou.

Jsem dalekohled zkřížený s krasohledem,

jenže používaný naopak.

A co vidím? Vidím zmagnetizované loutky

vztyčovat se a usedat

pod nebeskou elektrárnou,

ve které dřepí bůh, nad sebou plakát:

Svěř mi svou při

            jak prorok Jeremiáš!

To všechno vidím, ale naopak,

ve světě zdrátovaném jmény,

aby neuletěl:

spoutaný, oddělený, odloučený, pojmenovaný,

muzeum nočních i denních motýlů

krásných i ve vitríně.

Noční jsou větší.

Živí jsou lepší.

Návštěvníci chystají popisky,

každý v svém dialektu

vlastních jmen a vzpomínek.

Kdo nemá řeč, mluví

v podobenstvích.