Když přišel před čtrnácti lety tehdejší český premiér Petr Pithart s obrazem dvojdomku, dočkal se výsměchu i urážek. Dodneška se mu ten obraz připomíná s určitým despektem. Proč vlastně? Co jiného mohlo nadále spojovat národy v jediném státě než myšlenka? Jistě, myšlenku je potřeba převést do jasné právní řeči s vymezením vztahů státních orgánů a rozdělením jejich kompetencí. Ale že by se někdo cítil býti Čechem kvůli článku 15 ústavy? Těžko... Národní identita není věcí paragrafů, ale pocitů. Nějaký článek základního zákona může onu myšlenku shrnovat a vyjadřovat, ta ale musí být pro všechny uchopitelná tak, aby ji bylo možné převést právě do obrazu. Podle T. G. Masaryka se státy „udržují těmi idejemi, na kterých se zrodily“, nikoliv počtem ministrů a popisem jejich pravomocí. Pokusil-li se tehdy někdo navázat na TGM, byl to právě Pithart, ač neuspěl a život šel dál po jiných kolejích.
Obrazům se nevyhneme ani dnes, s odstupem třinácti let od rozdělení. Nástupnické republiky se narodily ve stejný den a hodinu a – také obrazně – ze stejné matky. Z dávnější představy dvou sourozenců, kde se tomu českému s oblibou připisovala role staršího bratra, vyrostl nový symbol dvojčat. Ne jednovaječných, ale stejně. Nežijí ve dvojdomku, ale v evropském satelitním městečku. Každopádně zde bezprostředně sousedí a dobře se domluví nejen proto, že jejich jazyky se stále nevzdálily, spíše kvůli společným vzpomínkám. Vždyť v jaké jiné cizině než na Slovensku by se mohla stát hitem česká písnička o Husákových dětech? Nebo jakým jazykem lze lépe zpívat o kostlivci na pražském orloji než slovensky? Domluvíme se, protože jsme žili ve stejném domě a pak trochu vězení. Ale i když si teď nejen při honění korejských zakázek sice obě země konkurují a při sousedovic prohřešcích proti dobrým mravům politicky lépe vynikne ta druhá sestřička, ekonomický propad jedné by táhl k útlumu i tu druhou. A tak celkem pragmaticky vědí, že lepší je neházet si klacky pod nohy. Zvlášť když se dělí velké peníze někde v Londýně a hledat v tu chvíli spojence v Paříži by bylo stejně nepraktické jako nejspíš marné.
Jinými slovy, obě republiky jsou si dnes blíž, než možná měly v plánu, když stavěly zídku v už tak malém bytě. Jak je to ale s těmi idejemi v samostatných zemích? Třináct let je příliš málo na závažné a moudré hodnocení. Zvlášť když prvních pět až šest let bylo slovenskou dobou trucu za každou cenu, vzájemného vzdalování se a hrozící téměř železné opony mezi Českou a Slovenskou republikou. Ta doba je naštěstí pryč a zdá se, že se jen tak nevrátí. Není ale dobré na ni zapomínat. A český pohled na ni by neměl být blahosklonný, ve stylu „to by se u nás stát nemohlo“. Možná nemohlo, ale opatrnosti nikdy není nazbyt. U více národů a společností by člověk kdysi neřekl, že je jednou mohou ovládnout diktátoři. A do podzimu 1994 si ani na Slovensku nikdo neuměl představit, že lze předělat stát za jedinou noc. Že se parlament po ustavující schůzi večer nerozejde, ale začne měnit jen pár hodin staré výsledky celkem poklidného předešlého jednání, pak vymění složení různých rad a výborů, ty ještě v parlamentní budově odvolají a nahradí všelijaké generální ředitele, správní a dozorčí rady, zatímco samotná poslanecká sněmovna mění zákony přímo na běžícím páse, aby byly uveřejněné, a tudíž účinné v řádu několika málo dní. Vývoj v obou republikách se kromě ekonomicko-sociální situace odlišuje touto érou „noci dlouhých nožů“ a posléze dokonce státního terorismu (jak rakouský soud nazval akt únosu prezidentova syna tajnou službou státu). Není jisté, že jinde ve střední a západní Evropě je podobná věc vyloučená; nejen ve vypjatých chvílích dokáže demokracie dát moc lhářům a falešným vůdcům.
Tristní soupeření Jacquesa Chiraka o francouzské prezidentské křeslo s Jeanem-Marie Le Penem nebo role, kterou kdysi v Rakousku sehrával Jörg Haider, nechť jsou varovnými ukázkami. To, co Slovensko na čas vyčlenilo ze společenství slušných zemí, a tedy odlišilo i od České republiky, je ukryto v systémové vadě slovenské ústavy: jednokomorový parlament není tak těžké ovládnout. A tu je také odpověď na kritiku těch, kterým český Senát překáží. Je to dobrá pojistka právě proti různým Mečiarům, které ve zdánlivě komplikovanějším a nákladnějším, ale proto vyváženějším systému zčásti přejde chuť na absolutní moc už předem.
Víc než polovinu doby samostatného vývoje ale Slovensko žije způsobem, který v zásadních rysech není méně demokratický než ten český. Jen korupce se tam páchá jaksi méně opatrně, ale snad ani ne v menším rozsahu.
A pak je patrný odlišný ekonomický vývoj. Zčásti způsobený historicky nižší rozvinutostí Slovenska, už desítky let ale postupně zkracujícího svůj odstup, samozřejmě kdysi také díky české pomoci. A zčásti proto, že vše ukazuje na méně rovnostářskou povahu slovenské společnosti. Ale ty Masarykem pojmenované ideje, jakkoliv má Slovensko jakýsi problém o nich veřejně a hlasitě mluvit, obě země víc spojují, než rozdělují.
Autor je publicista.