Petr Witlich, Jan Malý
Secesní Prahou
Karolinum 2005, 135 s.
Spolu s historikem umění a odborníkem na secesi Petrem Wittlichem a fotografem Janem Malým si můžeme vyjít na procházku secesní Prahou. Kniha vydaná Univerzitou Karlovou nám bohužel nic jiného nenabízí. Stejně tak jako náhodný chodec bloudí pražskými ulicemi, plnými architektonických skvostů odlišných stylů, těká pohledem mezi různými zdobnými prvky a periferně sleduje cestu, aby z ní nesešel, tak čtenář bezradně listuje náhodně sestaveným výběrem z bohaté zásoby moderního stylu, rodícího se v Praze na počátku 19. století, místy doprovázen detailními fotografiemi jednotlivých dekorací, a aby zcela nezabloudil, je občasně podpořen krátkým povrchním komentářem viděného. Ačkoli se Petr Wittlich v úvodu knihy snaží nastínit zrod i vývoj pražské secese, jejího politického pozadí i vlivů, ze kterých jednotliví architekti vycházeli, předestře před nás pouze lehký náčrt jmen a detailů, připomínající ono soudobé míšení prvků různých stylů. Na rozdíl od architektury, kde došlo k jedinečnému spojení, dostává se nám pouze pár fragmentů, které nepostihují ani vývojovou linii, ani vnitřního ducha moderního stylu. Řečené v úvodu se pak znovu objevuje u fotografií, naopak v předmluvě zmíněné není často doplněno v obrazové části. Pražský chodec tedy získává o secesní Praze a její jedinečnosti daleko ucelenější dojem než čtenář knihy.
Kateřina Svatoňová
Paul McCartney, Geoff Dunbar, Philip Ardagh
Vysoko v oblacích
Přeložila Petra Klůfová
Fragment, 2005, 93 s.
Do současného trendu pohádkářství se pustil i známý hudebník Paul McCartney a spolu s animátorem Geoffem Dunbarem a spisovatelem dětské literatury Philipem Ardaghem stvořili pod vlivem velikána animované tvorby Walta Disneyho knihu pro dětské čtenáře. Inspirace americkou narací, kresbou i kulturou na čtenáře útočí již od první strany knihy, kdy maminka veverka vypráví synovi pohádku a ten pohodu, kterou právě prožívá, hodnotí takto: „Je to úplně stejné, jako když koukáte na prima film a přitom baštíte popkorn.“ V tomto momentě by citlivý rodič měl přestat číst nahlas. Do světa dětské fantazie vjíždějí traktory a celou pohodu ničí. Před vnitřním zrakem dítěte se začíná barvitě odhalovat svět plný sociální nespravedlnosti a útlaku, svět sexuálního násilí, svět, kde vykořisťovatel zbídačuje chudé dělníky, svět, z něhož zmizela jakákoli pohádkovost, fantazie, hravost. Začíná se odehrávat akční film boje za svobodu a spravedlnost. Protipólem zlé společnosti je zvířecí ráj Animálie, kde vládne rovnoprávnost a demokracie. To je vysněný svět, kam náš hlavní hrdina míří a který musí zachránit před zlým utlačovatelem. Když se mírové síly spojí, vítězí a s heslem VŽDY POSPOLU osvobozují zotročované kamarády. Sociální utopii oživují poměrně vkusné ilustrace, které však bohužel zobrazují pouze depresivní prostředí sociální bídy či rozjásané vítězství celosvětové zvířecí družby.
–ks–
Roberto Cotroneo
Otranto
Přeložila Jana Tvrdíková
Argo 2005, 179 s.
Otranto je první kniha současného italského spisovatele Roberta Cotronea přeložená do češtiny. Je to příběh holandské restaurátorky, která přijíždí do jihoitalského městečka Otranto, aby se tu podílela na opravě chrámové mozaiky. Vyprávění je soustředěno na několik klíčových momentů z historie restaurátorčiny rodiny i města, které se ve vzdáleném bodě minulosti protínají. Magická atmosféra je vytvářena způsobem hrdinčina vyprávění, v němž se chaoticky střídají vzpomínky, myšlenky, popisy, rozhovory kroužící stále kolem stejných událostí. Utržkovité líčení tak akcentuje její vnitřní zmatek, snahu najít vlastní kořeny a složit ze střepů mozaiku historie své rodiny, aby postupně pochopila, co ji z mlžného severu přivedlo na slunný jih. Paralelně s tím, jak autorka poznává sebe samu, se také mozaika v katedrále vynořuje zpod rukou restaurátorů v jasnějších obrysech a stává se uceleným dílem. Kniha stojí za pozornost nejen pro mistrné popisy ženských duševních stavů (vnímání barev, rozhovory s přízraky ve městě, kde je obtížné rozlišit minulost a přítomnost, zmatek ve vztahu k matce), ale také pro vylíčení nejrozmanitějších odstínů barev a světel, které je natolik sugestivní, že místy vzniká dojem, jako by se rozlily po stránkách knihy. Autor také zdárně navozuje prostřednictvím zvolené techniky tajemnou atmosféru, která čtenáře snadno pohltí.
Věra Suková
Philip K. Dick
Když mrtví mládnou
Přeložil Robert Hýsek
Argo 2005, 247 s.
Philipu K. Dickovi se jako jednomu z mála autorů sci-fi podařilo etablovat i v oblasti „vysoké” literatury. Ve svých knihách si s oblibou pohrával s vnímáním založeným na klamu (účinek drog, paranoia...) či s alternativními dějinami. Kniha Když mrtví mládnoupak představuje přímo svět, v němž se obrátil čas. Dick přitom zůstává na půli cesty, neobrací celou kauzalitu, ale pouze určité procesy. Autor tak nemusí nutit hrdiny mluvit pozpátku, přitom ale generuje celou řadu nápadů – mrtví se probouzejí v hrobech a hlavní hrdina je prodává pozůstalým, na konci života je třeba každému vybrat vhodnou dělohu (a nakonec i otce), strávníci jídlo spořádaně vyvrhují na talíře... Ústřední institucí světa s otočeným časem je Knihovna. Pro Dicka však není borgesovskou encyklopedií, naopak, tato instituce slouží k likvidaci textů i myšlenek (je třeba najít „autora”, který pak sprovodí ze světa poslední existující rukopis atd.). Míra Dickovy inspirace Borgesem je ovšem sporná. Dick, který se psaním živil, chrlil tolik textů, že jejich úroveň nutně kolísá. Kromě několika jeho vrcholných děl se mu zpravidla bohužel nedařilo své úlety poskládat. Taktéž kniha Když mrtví mládnou je spíše koláží než románem.
Pavel Houser
Slávka Peroutková
Třetí ženou svého muže
Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2005, 152 s.
Ferdinand Peroutka – pojem, který přitahuje pozornost, ať jde o fakta přicházející z jakéhokoli směru. Čím bližší vazba, tím větší naděje, že i nezúčastněný bude přizván pohlédnout takříkajíc pod povrch věcí. Třetí manželka Ferdinanda Peroutky, Slávka Peroutková, však začíná své vzpomínky mnohem dříve, protože tentokrát nepíše o Peroutkovi, nýbrž o sobě. A tak se vyprávění začíná již u jejích rodičů a prarodičů a letmých vzpomínek na dětství. Objevíme tu detaily zachycené v sítu paměti stárnoucí ženy, která uskutečnila velkou životní pouť, aby se na sklonku života vrátila zpět. Editoři Martin Groman a Vladimír Karfík proložili její osobní výpovědi citacemi z deníků a dopisů F. Peroutky zejména tam, kde je pro určitou roztříštěnost či útržkovitost zapotřebí pevnějšího ukotvení textu. Stručnost obecně je hlavním rysem této memoárové knihy. Slávka Peroutková prošla pestrým, mnohdy nelehkým životem, ale z jejích vzpomínek se čtenář dozví jen málo. Sebevražda otce, neúspěšný pokus o překročení hranic, nepodmíněné odsouzení milované sestry, dlouhá léta po boku ženatého muže, značný věkový rozdíl partnerů, nucené přerušení těhotenství, emigrace, brzké ovdovění, to všechno jsou bohužel jen okrajově nahozené osudové zvraty – a tak čtenář často zalituje, že se autorka nepustila do hlubších vod vzpomínání. K tomu ale nelze nikoho nutit.
Magdalena Wagnerová
Květa Legátová, Dora Kaprálová
Návraty do Želar – rozhovor
Host 2005, 172 s.
Jistě je dobré, když se rozhovory, které mají být posléze knižně zveřejněny, vydávají se souhlasem zpovídaných. Stejnou měrou a z obdobných důvodů je třeba souhlasit s možností následné autorizace, jenže – každá mince má líc a rub. Pokud je rozhovor veden za absolutního souhlasu zpovídaného, pak se většina tazatelů (zejména těch, kteří jsou příliš svazováni úctou ke zpovídanému) nevyhne jejich tichému vedení a výsledný text dodatečné korekci. Do rozhovoru se tím pádem dostane jen to, co si tázaný přeje, aby se tam dostalo, a ostré hrany autentičnosti dialogu se obrousí. A to je svým způsobem jakýsi druh cenzury. Rozhovor ztrácí to, v čem je jedinečný, a naskýtá se otázka, proč si dotyčná osobnost celý text nenapsala sama. Tomuto úskalí se nevyhnula ani Dora Kaprálová, která zaznamenala řadu dialogů s dramatičkou a spisovatelkou Květou Legátovou alias Věrou Hofmanovou, a tak se čtenář dozví jen to, co si Květa Legátová přeje, aby se dozvěděl. Minimum osobního života, hlubších citových ponorů, absence nových, překvapivých poloh této bezesporu výjimečné osobnosti. Láska Legátové ke zvířatům prošla tiskem už mnohokrát, jakož i její vztah ke kantorské profesi, přírodě, krajině svého dětství, osobní svobodě. A tak jde jen o úctyhodných sto sedmdesát stran, které až na pár ojedinělých výjimek setrvávají na úrovni běžného rozhovoru v běžném časopise.
–mw–
Catherine Blackledgeová
Vagina
Triton 2005, 371 s.
Komparativní práce Catherine Blackledgeové Vagina popisuje fenomén ženství a ženské pohlavnosti ve světové kultuře. Metodologicky odkazuje k zakladatelské práci sira Jamese G. Frazera Zlatá ratolest. Lze s jistotou prohlásit, že se i v případě práce Vagina jedná o zásadní vědecké dílo – vymezuje fakta i jejich projevy a bude jistě ještě dále autorkou rozvíjeno. V jednotlivých kapitolách Blackledgeová předkládá čtenářům aspekty ženské pohlavnosti ze stanoviska antropologického, kulturního i biologického. Jistou slabinou díla jsou pasáže, navazující na sexuologická zkoumání Masterse a Kinseyho. V tomto pohledu mají zkoumání sexuálních fyziologických projevů relativní výpovědní hodnotu, neboť měřitelná laboratorní fakta jsou omezena svým rámcem. Spektrum zkoumání je naznačeno v rozkyvu od náboženské extáze Terezie z Lisieux přes reprodukční sex a obvyklou libidózní sexualitu až k normální hysterii. Tato poznámka více naznačuje, jak interdisciplinární vědou kulturní antropologie je: od polemik teologických a estetických po praktické umění a psychiatrii. Knize lze vytknout malou výpravnost obrazové přílohy, zřejmě se však jedná o překážku nezaviněnou ani autorkou, ani nakladatelem. Nedostatkem knihy je také chybějící jmenný a věcný rejstřík.
Vilém Kozelka
Karel Vysloužil
Příběh. Zjevit více
Lípa 2005, 61 a 76 s.
Autor je rodák ze Vsetína, jeden z bezpočtu postihovaných komunistickou totalitou, vydavatel „nejmenšího časopisu na světě“ Hlas z pasínku a iniciátor poutního setkávání na Svatém Hostýně. Kniha Příběh je věnována památce jeho manželky a zachovává vzpomínku na dobu věznění, manželčino čekání na jeho návrat, společně prožitý čas po propuštění a poslední chvíle jejího života. Další z řady „knížeček“, Zjevit více, přináší hrst rodinných vzpomínek, ozvuky společenské a poznámky kulturní. Na skromném prostoru přináší košatě rozvitý obsah: rodový medailon vzpomínání na dědečka je vystřídán popisem kulturního života v současné obci. V meditativní rovině autor uvažuje o duchovním pastýřství papežském, o křesťanském odpuštění a světském výsměchu, o lidském štěstí a duši i o Stvoření a řádu přírodním, Slovu. Dalším literárním vkladem Karla Vysloužila je aktuálnost a neúprosná kritika. Komentuje společenské nešvary, duchovní vyprázdněnost konzumu bez motivu, ono potenciální „sežrat a být sežrán“. Je nelítostný jako protestantský písmák ve své jeremiášské nesmlouvavosti. Zachovává vzpomínky, vztahy a svědectví o době, již by jiní nejraději zapomenuli. V rovině umělecké „oživuje“ text básnickým komentářem, nahlížeje problém v celku nebo z jiné perspektivy. Texty Karla Vysloužila jsou působivé svou literární hodnotou, aktuálností – a ještě něčím: jsou žité.
–vk–
Viktor Fischl
Vy, soudci athénští
Paseka 2005, 184 s.
Viktor Fischl líčí Sókratův příběh na historickém pozadí peloponéské války, ale čtenář brzy rozpozná, že mu nejde ani tak o soubor přesných životopisných dat a dějinných událostí. Se vší úctou k pravdě historické, která je ostatně po dvou a půl miléniích stejně jen nesnadno prokazatelná, ji bez rozpaků, ale s citem propojuje s pravdou literární. Ale ani ta nebude dominantní, stane se jen vhodnou pomocnicí autorova hlavního záměru. Autor totiž hledá a nachází Sókratovu pravdu etickou a filosofickou a vyjadřuje ji prostě, srozumitelně, navíc s téměř didaktickou přehledností. Zároveň hovoří s uměleckou noblesou, s moudrostí sobě vlastní, s jazykovou čistotou, na niž jsme si zvykli, ovšem bez řetězců nádherných poetických metafor, tak typických pro jeho dílo, neboť ty by tentokrát jen zamlžovaly vytčený cíl. Sókratés před námi stojí nikoli jako nedosažitelný řecký filosof starověku, jehož moudrost je akademická, ale jako prostý člověk s nadčasovou filosofickou zkušeností. Může něco povědět i naší „vyspělé“ civilizaci? Nemáme právě ve filosofii a etice příliš velké dluhy? Otázky o podstatě demokracie, o podstatě štěstí, o vztahu občana a státu, o zodpovědnosti jako pilíře lidství v nás, o Bohu, otázky náplně životní cesty nestárnou. Nejsou pro nás dnes naopak všechny až příliš aktuální? S Fischlovým Sókratem na ně můžeme hledat odpovědi.
Milada Kaďůrková
Svatava Antošová
Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala
Concordia 2005, 248 s.
Tuto knihu v knihkupectví otevřete, protože vás zaujme její provokativní název. Možná si taky přečtete pár pornografických pasáží. No a to je asi tak všechno, co nabízí. Svatava Antošová chtěla napsat román-metaforu o světě, kde je každému úplně všechno jedno. Příběh další ztracené generace, popsaný „natvrdo“ stylem Pelcova …a bude hůř. Problém však je, že sice víme, co chtěla napsat (pro jistotu v knize rozesela pasáže, v nichž čtenáře ujišťuje, že jsou na správné stopě: „Měla jako dceru, měla ji jako ráda a dávala tím své prázdnotě jako smysl […], občas se s někým jako vyspala, nebo se dokonce do někoho jako zamilovala, ale jen na chvilku […], aby se mohla opájet pocitem, že život jako stojí za to.“), jenže její literární schopnosti jsou natolik chabé, že ze všeho nejvíc na nás z příběhu lesbické knihovnice Jolanty a dalších porůznu souložících lidí dýchne nuda. A to nikoli nuda jako výsledek autorčina záměru (pocit nudy a bezvýchodnosti se snaží vyvolat opakováním některých pasáží a opět to pro jistotu po popisu jedné soulože raději ještě napíše: „Bylo to úplně stejné jako s Kurtem a Marinou, i když dnes byli čtyři. Stejné jako by to bylo s Mengelem a jeho mother. Se Šagalem a Velkou Ségrou.“), ale nuda ze špatně napsaného příběhu, v němž spíše než metaforu najdeme klišé. Měšťáka by Antošová šokovala leda v případě, že by ho tou knihou nečekaně praštila po hlavě.
Kazimír Turek
Revolver Revue 61
Revolver Revue pokračuje v podivném záměru, kdy jedno číslo je pravidelně dobré a hned to následující špatné. K radosti čtenářstva lze říci, že tentokrát redakce pustila do světa to dobré (dokonce velmi dobré). Otevírá je rozhovor Jiřího Pelána s francouzským básníkem Yvesem Bonnefoy („Knih, které nejsou básně, ale veršovaná vyprávění nebo konfese, je dnes na tucty,“ říká mimo jiné.) a jeho referát, nazvaný Poezie a univerzita. Norman Podhoretz a Norman Mailer se v esejích o beat generation z konce 50. let neshodnou vůbec v ničem. „Hipsterský jazyk je jazykem uměleckým. (…) Pokud člověk nesdílí pocity euforie a vyčerpání, k jejichž popisu je onen jazyk uzpůsoben, pak mu nutně připadá pouze frivolní, vulgární či otravný.“ (Mailer) „Kerouac dokáže pravému duchu hipsterského slangu zůstat věrný i přes občasné plundrování nepřátelského území (tj. anglického jazyka), a to prostě a jednoduše díky tomu, že slovy není schopen vyjádřit zhola nic. Pro popis předmětu má jedinou metodu: pořád dokola vedle sebe skládá půltucet týchž adjektiv.“ (Podhoretz) Za přečtení stojí i rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Formánkem, korespondence Emila Staigera a Martina Heideggera a úryvky z Gombrowiczova románu Posedlí. Pokud by redakce Revolver Revue chtěla čtenáře napříště ušetřit méně zdařilých čísel, navrhuji připravit číslo 62, poté ho vymazat z počítače a vydat až číslo 63. Budeme se těšit.
–kt–
Jaime Bayly
Y de repente, un ángel
Planeta 2005, 248 s.
Nový román peruánského spisovatele se odehrává v současné Limě. Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je spisovatel Julián, který si najme uklízečku, aby pečovala o jeho zanedbaný byt. Vztah limského intelektuála z lepší rodiny a negramotné indiánské hospodyně Mercedes postupně přeroste v hluboké přátelství. Julián vypátrá Mercedesinu matku, která ji v deseti letech prodala, a zprostředkuje návrat své hospodyně do rodné vsi v horách. Inspirován touto zkušeností se rozhodne znovunavázat přerušené styky s vlastními rodiči, s nimiž se před lety rozešel ve zlém, setká se s těžce nemocným otcem a v dojemné scéně se s ním smíří. Příběh je čtivý a má spád, čtenáře zaujme živým hovorovým jazykem a vtipem, který zjemňuje vážné pasáže, přesto však autor nebezpečně sklouzává ke kýči a laciným efektům, především v kapitolách věnovaných smíření s otcem. Pro evropského čtenáře je problematické také vnímání sociálních vztahů mezi postavami: ačkoli Julián vědomě odmítá bariéry mezi vyšší bílou vrstvou a vrstvou „nižší“ jak po stránce etnické, tak ekonomické, není schopen se vymanit z pevného rámce konvencí. Baylyho román je reprezentativní ukázkou jednoho z výrazných proudů soudobé hispanoamerické prózy psané především s ohledem na zahraniční knižní trh a určené široké čtenářské veřejnosti, náročnějšího čtenáře však tato novinka příliš nestrhne.
Mariana Housková