Strategie karnevalových hnutí

Padraic Kenney zvolil pro svou knihu podtitul „Střední Evropa 1989“, zkoumaný zeměpisný prostor ovšem uchopil velmi volně, zahrnul do něho zejména Polsko, Československo, NDR, Maďarsko, Ukrajinu a Slovinsko. Obdobné je to s časovým vymezením, ve skutečnosti se autor často vrací hluboko do počátku osmdesátých let, kde hledá polozapomenutou předehru „zázračného roku“ 1989. Podle Kenneyho se zdánlivě rychlé zhroucení komunistických režimů dnes interpretuje třemi způsoby. Za prvé je to rozbor nátlaku nového sovětského vůdce na satelity, který se však ve zkoumaných režimech projevil spíše až v posledních dvou letech jejich existence. Gorbačovova snaha měla od samého počátku ovšem za cíl oživit sovětské hospodářství. Proklamace o „důvěryhodnějším vztahu“ mezi centrem a periferií sovětského bloku přímo souvisela s „vadným ekonomickým systémem“, který Kenney považuje za druhé nejčastější vysvětlení zhroucení sovětského bloku. Třetí vysvětlení se podle něho hledá v postupném prosazení humanistické kritiky socialistických státních režimů. Myšlenky obrany lidských a občanských práv, demokracie a evropských hodnot vstupovaly do podvědomí utlačovaných národů v sovětském bloku nejsilněji právě ve středoevropských zemích, kde byla tradice starších typů intelektuální opozice poměrně silná. Dlouholetí oponenti režimu se v období přelomu většinou stali mluvčími masových protestů a těšili se značné pozornosti veřejnosti.

Všechny tři uvedené příčiny považuje autor za správné, jeho kniha je však věnována jiné interpretaci. Kořeny změn hledá přímo ve společnostech, konkrétně v hnutích „středoevropského karnevalu“, který bezprostředně připravil možnosti pro hromadná společenská vystoupení roku 1989 a formoval jejich konkrétní podobu. Autor se zabývá životními příběhy vybraných tvůrců nové vlny opozice, kterou spojovalo několik podobností. Angažovali se v ní zejména mladší lidé, narození koncem padesátých nebo v první polovině šedesátých let. V Polsku to byli lidé, kteří v době vzniku Solidarity studovali na středních nebo vysokých školách, v Československu první generace, která osobně neprožila v dospělém věku pražské jaro a v Maďarsku osoby, jejichž rodiče byli příliš mladí na to, aby se podíleli na revoluci v roce 1956. Pro iniciátory a účastníky nových opozičně orien­tovaných hnutí byly většinou cizí či lhostejné ideologické boje předchozích generací a neměli většinou iluze o možnostech reformovat politický režim, v kterém se narodili.

Většina z nových hnutí si kladla konkrétní požadavky, jejichž cílem bylo způsobit problémy, rozpaky nebo kompromitaci komunistů. Místo ideologických proklamací žádala právo na odmítnutí vojenské služby či uzavření ekologicky škodlivých továren. Jejich záměrem bylo především prolomení strachu, zaměřovala se nejčastěji na veřejné akce, pouliční demonstrace, happeningy, hladovky či petiční kampaně, které měly podle Kenneyho výkladu často podobu „karnevalu“: „Nazval jsem tento zlom karnevalem, který zrušil režimní monolog a položil základy pozdějšího dialogu. Během tohoto zvratu se otevřel nekonečný počet možností a představivosti se nekladly meze. Mohly se vyskytovat myšlenky na radikální politickou změnu – nějakou ‚třetí cestu‘ či ‚Evropu bez hranic‘ anebo radikální demokracii. Mohly se však vyskytovat i myšlenky zásadnější nebo osobnější než ty zmíněné: lidé mohli vystupovat na ulicích, dávat podobu vlastním protestům, psát, co se jim zachtělo, stáhnout se ze společnosti nebo vyjednávat s vůdci a zasedat v parlamentu.“

Autor jako naprosto zásadní hodnotí roli Polska, které se po vzniku Solidarity stalo
vzorem protirežimní strategie a doslova poutním místem pro kriticky naladěnou mladou generaci z ostatních zemí. Polská hnutí Pomerančová alternativa či Svoboda a mír, československé Nezávislé mírové sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti, Mírový klub Johna Lennona, České děti a Společnosti pro veselejší současnost či východoněmecké, maďarské, slovinské a ukrajinské „nová hnutí“ spojovala také podpora ze strany staršího opozičního prostředí, o jehož předchozí práci se opírala. Současně se navzájem velmi ovlivňovala a dokázala také společně získat partnery z exilových skupin a západních občanských sdružení – i těmto tématům se Kenney ve své knize alespoň částečně věnuje.

Použitý termín „nová hnutí“ asociuje dlouholetou diskusi německých historiků a sociologů o částečné podobnosti západních „nových sociálních hnutí“ s opozičním hnutím v komunistických režimech. Ovšem Kenney – aniž by tuto diskusi zmínil – se jako jeden z prvních pokusil o hledání styčných bodů uvnitř vybraných socialistických států. Nebyl průkopníkem, například již na počátku devadesátých let publikovala svou práci americká autorka Petra Sabrina Rametová o sociálních kořenech „velké transformace“ ve východní Evropě, vycházela ovšem takřka výhradně z exilové literatury. Padraic Kenney se na­opak zaměřil na rozhovory s účastníky zkoumaných událostí, navíc v druhé polovině osmdesátých let pobýval na vratislavské univerzitě a některé události sám jako pozorovatel mohl sledovat na vlastní oči.

Důraz na životopisná vyprávění je ovšem jedním z důvodů, proč je v knize zbytečně řada nepřesností. Nejedná se většinou o jednoznačné chyby, spíše o nepřesný kontext či poněkud zkratkovité spojování nesouvisejících otázek, které je na druhou stranu pochopitelné vzhledem k rozsahu zkoumaného tématu. Jeden příklad za všechny, autor v recenzované knize píše, že Polsko-československá solidarita vznikla v roce 1983 v polské Vratislavi péčí Mirosława Jasińského. Ve skutečnosti se o spolupráci disidentů z Prahy a Vratislavi hovořilo již na jaře 1981, kdy se pomocí kurýra Stanislava Dvořáka podařilo mladým Polákům navázat pravidelnější kontakty s několika pražskými signatáři Charty 77. Ponechme stranou, že Dvořák působil v této roli jako spolupracovník Státní bezpečnosti (až do června 1984), důležité je, že hlavním iniciátorem byl vratislavský opoziční aktivista Alexander Gleichgewicht, který dokonce v září 1981 navštívil osobně Prahu a Brno, kde se setkal například s Václavem Malým a Annou Šabatovou. Jasińského role je velmi významná, ovšem až po roce 1984, kdy Gleichgewicht odešel do norského exilu.

Autor původní anglickou verzi napsal již na konci devadesátých let a české vydání bohužel nedoplnil o novou literaturu. Kenney také – jak je patrné již z citovaného příkladu – ponechal zcela stranou prameny někdejšího bezpečnostního aparátu komunistických režimů. V úvodu tuto otázku poněkud zjednodušeně odbyl slovy, že jsou tyto dokumenty doposud uzavřeny v archivech a teprve čekají na budoucí badatele. Jistě měl na konci devadesátých let alespoň částečně pravdu, většina těchto dokumentů skutečně tehdy nebyla pro historické bádání přístupná. Na druhé straně se již v tomto období našly výjimky. V českém prostředí například již v roce 1998 vyšla rozsáhlá edice dokumentů o řízení represe proti účastníkům pouličních demonstrací v Československu na konci osmdesátých let, kterou v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu připravili Pavel Žáček a Patrik Benda. V těchto dokumentech přitom najdeme doslova obrovské množství informací nejen o strategii a faktickém postupu represivního aparátu v posledních dvou letech „státního socialismu“, ale je zde také zachycen podrobný popis pouličních „karnevalů“, které ovšem v řadě případů nekončily radostnými tanečky v rytmu brazilské samby.

Kenneyho kniha je takřka přesným pandánem naprosté většiny západní literatury o „přechodech k demokracii“, která dává přednost často velmi podrobnému teoretickému výkladu a na zkoumané události ve skutečnosti takřka vůbec neuplatňuje historické metody. Kenney také vlídně myslí na čtenáře a nabízí mu velké množství vtipných situací, popisuje netradiční postupy a strategie pouličních akcí, vrací do dějin polozapomenuté hrdiny a události, nenásilně zdůrazňuje mezinárodní kontext a zprostředkovává euforii (i následně částečnou deziluzi) „středoevropanů“ z konce osmdesátých let. To jsou bezpochyby dostatečné důvody, proč je možné jeho knihu vnímat jako velmi inspirativní a záslužný počin.

Autor je historik.