Je třeba přiznat, že tímto číslem (ádvojkou trojkou) tematická všežravost redaktorů dostoupila vrcholu. Povážlivý pokus spojit efemérní škraloup aktuálnosti s historií a připomínkou celistvé paměti máte nyní před sebou a harmonogram vašeho archeologického průzkumu již není naší záležitostí. Přesto bychom rádi upozornili na některá z ložisek. Pro vymezení pojmů je možná dobré začít esejem Pierra Nory Mezi pamětí a historií (s. 16–17). Skok do konkrétního místa paměti provedli reportéři Petr Koura a Petr Blažek: vydali se k ruinám vězeňských táborů Svornost, Rovnost a Bratrství v okolí Jáchymova (19); studenti gymnázia Jana Keplera s dějepisářem Kamilem Činátlem oživovali historickou paměť v teplicko-adršpašském kraji (21–21); Ondřej Slačálek prováděl totéž na pražském Vítkově (22) a Martina Křížková prožila v Norimberku výstavu Fascinace a násilí (23). Není to plošně radostné čtení (historií se zabývají i divadelní a literární recenze), proto jsme ukázku z románu Roberta Walsera umístěnou v zadní části novin nazvali Ale dnes už musím přestat (26–27).
...když jsem v hlubokém zadumání nad číslem tři hleděla z okna na bájná místa dívčí války, na Divokou Šárku, vzpomněla jsem na zprávu od bratra programátora. Šlo o výsledky studie švédské vědecké pracovnice Britt-Maji Wikstrmové. Po čtyři měsíce zvala asi dvacet osmdesátiletých žen každý týden na posezení, při němž se hovořilo o uměleckých dílech. „Dámy byly s postupujícími měsíci stále pozitivněji naladěny, byly tvořivější, zoptimalizoval se jim krevní tlak. V témže rytmu zvala vědecká pracovnice kontrolní skupinu stejně starých žen, které si povídaly o tom, jak tráví volný čas. Tato skupina na konci čtyřměsíčního období zdaleka neprospívala tak jako první. ,Rozdíl mezi oběma skupinkami byl statisticky významný,´ řekla agentuře AFP Wikstrmová. Stařenkám z první skupiny se prý dařilo dobře ještě mnoho měsíců po skončení experimentu.“ Co dodat, posezení byla každý týden, dámy a pánové.