Václav Malý
Rozhovory, úvahy, komentáře (1995–2005)
Portál 2005, 212 s.
Pokud se někdo rozhodne vydat své komentáře otiskované v denním tisku či jiných periodikách, musí být jednak dostatečně silná osobnost, jednak musí být jeho názory formulovány tak podnětně a silně, aby čtenáře zajímaly i další jaro. Katolický biskup Václav Malý v minulosti prokázal, že silnou osobností bezpochyby je, druhou podmínku však bohužel nesplňuje. Kdyby byl Malý, který je znám jako představitel liberálnějšího křídla církve, posuzován pouze podle této knihy, musel by si normální člověk hlavu ukroutit nad strnulostí a neživostí této instituce. Jeho články totiž kromě až frázovitých vět o etice, lidských právech, pokoře apod. neříkají prakticky nic objevného. Za pozornost stojí pouze oddíl nazvaný Křesťané dnes a pár dalších textů o situaci církve, které dokládají, že Malý umí velmi dobře diagnostikovat důvody, proč je katolická církev pro současníky stále méně přitažlivá. Když však sám má něco sdělit publiku širšímu než pouze církevnímu, není schopen je živě oslovit. Dva delší rozhovory, vydané v minulosti rovněž v Portálu (jeden s ním vedl Jan Jandourek, druhý Josef Beránek), ukázaly, že „církev podle Malého“ by se mohla stát pro řadu lidí přijatelnější institucí, tato kniha však jako by ilustrovala námitku, že nakonec je každá zajímavější myšlenka v katolické církvi dříve nebo později rozmělněna a poté dokonale vyprázdněna.
Kazimír Turek
Robert Eaglestone
Postmodernismus a popírání holocaustu
Triton 2005, 66 s.
Komentář Roberta Eaglestona k popírání holocaustu jako největšímu zločinu v historii lidské společnosti je odezvou na klamná a nevědecká tvrzení popíračů holocaustu. Jádrem sporu jsou lživá tvrzení, že v průběhu druhé světové války k vyvraždění přibližně šesti milionů Židů, Slovanů a Romů v koncentračních táborech nedošlo. Vysvětlení však nepřichází, položíme-li popíračům otázku: kam se tedy těch šest milionů lidí ztratilo? Holocaust je historická skutečnost, kterou popírači nemohou změnit ani zaretušovat. Lapidárně řečeno, podstatou popírání holocaustu a s tím spojených rasistických teorií je odmítání univerzality lidské kultury v její rozmanitosti. Popírání holocaustu je maskovanou lží. Jeho projevům je třeba věnovat pozornost. Holocaust zapadá do řady mnoha konkrétních masových zločinů proti lidskosti v dějinách: etnocidy v Novém světě, v Africe, mocenské revoluce v Rusku, nebo rasově motivovaných válek na Balkáně a v Asii. Historicky má kořeny v doznívajících akademických teoriích o výlučnosti určitých typů společností vůči ostatním. Základy těchto teorií vznikaly v 19. století jako vedlejší proud při konstituování národních univerzit. Eaglestonův komentář je významným příspěvkem v polemice vůči zlehčování historie a utrpení milionů nevinných obětí mocenské zvůle holocaustu.
Vilém Kozelka
Od země přes kopec do nebe…
Koncepce a editor Jiří Zemánek
Arbor vitae, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2005, 184 s.
Výstavní katalog expozice s podtitulem O chůzi, poutnictví a posvátné krajině přináší soubor prací zabývajících se fenoménem krajiny a pohybu. Výstava proběhla ve dnech 20. 5. – 7. 8. 2005 v Litoměřicích a uskuteční se ještě od 7. 5. do 31. 10. 2006 na zámku Klenová. Dedikace výstavy básníku K. H. Máchovi – který zanechal akvarely panoramat hradů – a krajináři C. D. Friedrichovi naznačuje, jaká jsou její východiska: romantické putování krajinou a její proměny. Výstava je skutečně rozsáhlá – zahrnuje krajinářské obrazy, pohlednice a kresby autorů od konce 18. století po současnost. Zastoupeni jsou – krom již zmíněných – A. Bubák, J. Konůpek, A. a J. Mánesovi, J. Váchal ad., z novějších autorů například J. Hísek, L. Gavlovský, B.K.S. nebo M. Zet s perokresbami himálajských panoramat, doprovozených legendou. Solitér F. Skála vystavuje fragment ilustrovaného deníku z pouti Praha – Benátky. Nedílnou součástí expozice jsou literární texty – malířské poznámky J. Váchala, K. Malicha nebo poutnická poznámka Pouť do Santiaga de Compostela od M. Pogačnika, popisující krajinu geomanticky. Zastoupeny jsou dojmy o krajině a horách V. Cílka, konkrétním dokladem ekologického myšlení jsou kritické zprávy M. Hudce Krajina je náš dům a M. Patrika České středohoří bez dálničního tunelu – promarněná šance.
–vk–
Sandra Kalniete
V plesových střevíčkách sibiřským sněhem
Přeložil Michal Škrabal
Lubor Kasal 2005, 296 s.
Kniha bývalé lotyšské ministryně zahraničních věcí Sandry Kalniete je netradičním pohledem na moderní lotyšské dějiny. Autorka přibližuje životní osudy rodin svých rodičů, kteří se potkali až v daleké Sibiři. Ukazuje důsledek smlouvy Molotov-Ribbentrop o rozdělení východní Evropy, které přetrvalo až do počátku devadesátých let. Vypráví o obsazení meziválečného Lotyšska sovětskou armádou v létě 1940, o děsivém roku 1940–41, který vyvrcholil první masivní deportací Lotyšů na Sibiř, o obsazení Lotyšska německou armádou o znovudobytí Rigy Sověty, o sovětizaci a další masové deportaci v roce 1949. Spolu s historií třetiny lotyšského obyvatelstva, která mezi těmito lety zmizela, se prolíná i mikrohistorie Sandřiny rodiny. Příběh babičky Ilze, která na Sibiři zůstala, babičky Mildy, které se podařilo vrátit, dědečka Jánise, který zemřel Sovětům v rukou první rok okupace, stejně jako dědeček Aleksandrs, který zemřel na Sibiři v roce 1953. Osou příběhu je osud Sandřiny maminky Ligity, která musela strávit své první zimy na Sibiři v plesových střevíčkách, které dostala den před náhlou deportací. Při četbě knihy si čtenář uvědomí rozměr evropských dějin dvacátého století, kde pro některé národy skončila druhá světová válka teprve před nedávnou dobou, a pro mnohé Lotyše, Estonce a Litevce až vstupem do Severoatlantické aliance.
Ivan Malý
Jan Langhans
Torst 2005, 140 s.
V zavedené edici Fototorst vyšel jako dvacátý svazek výběr z bohatého, znovuobjeveného archivu ateliéru Langhans. Z osmdesáti sedmi vybraných portrétů se na nás dívají slavné, méně slavné či pozapomenuté postavy naší nedávné minulosti. Vedle Emy Destinnové, Antonína Dvořáka či Tomáše G. Masaryka se nacházejí portréty Růženy Machové, Čeňka Zíbrta nebo Alfonse Muchy. Časový záběr, který pokrývá léta 1894-1920, nám představuje českou portrétní fotografii v jejím vrcholném období. Kniha obsahuje na úvod předmluvu Langhansovy pravnučky Zuzany Meisnerové--Wismerové a následně studii Jan Langhans – Život a dílo od historika Pavla Scheuflera, který v jejím závěru píše: „Osud ateliéru Langhans připomíná, že jednou z nejstrašnějších věcí, ke kterým v této zemi došlo, bylo systematické vykořeňování lidí z míst, kde vyrostli a k nimž měli vztah, ničení historické paměti. Fotografie se svým autentickým svědectvím může dobře napomáhat obnově paměti, poznávání sebe sama, nalézání kontinuity. Také o tom vypovídá příběh o znovunalezeném archivu Jana Langhanse.“ Stačí jen dodat, že s každou portrétní fotografií se zachoval nejen portrét muže či ženy a část jejich životního příběhu, ale také jedinečnost okamžiku, její nádech, barva i vůně. Citlivému pozorovateli je zde dovoleno evokovat historický okamžik všemi smysly, kterými dokáže vnímat.
–im–
Zábavné povídky raného obrození
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 400 s.
Další svazek edice Česká knižnice představuje tentokrát významný literárněvědný krok v poznání žánrů v období 20. let 19. století. Editorka Lenka Kusáková vybrala pro knihu texty přizpůsobené formátu časopisu, tedy zkrácené nebo zjednodušené, neboť právě časopis byl pro povídku typickou tribunou. Soubor představuje povídku v jejích různých tematických polohách – historickou, ze současnosti, humoristickou či výchovnou. Vedle kupř. historického domácího motivu vojtěšského (J. J. Marek) zaujme i čtenářsky náročné zpracování antické látky od V. K. Klicpery. Toto „vzdělání“ cizí látky je připomenuto jako jeden z typických způsobů prezentace textu u nás (J. P. Kaun či M. D. Rettigová). Povídky ze současnosti vycházejí z dobového sentimentalismu a citové prožitky hrdinů kontrastují s často schematickou zápletkou (M. J. Sychra). Výchovná povídka je zastoupena „orientálním“, byť domů přeneseným námětem V. Nejedlého, jako nejživotnější a nejoriginálnější typ však vystupuje humoristická próza líčící lidské slabosti (J. Hýbl, M. J. Sychra). Výbor odhaluje spletitost vlivů, které povídku určovaly – knížky lidového čtení, sentimentální prvky předjímající biedermeier, raně romantické tendence ve zdůraznění významu národní historie i osobního přínosu autora.
Aleš Kozár
Max Gallo
Caesar imperátor
Přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová
BB art 2005, 388 s.
Nesmírně plodný francouzský spisovatel Max Gallo rok co rok vydává obsáhlé historické a životopisné romány (např. o Napoleonovi, De Gaullovi nebo Victoru Hugovi) a k tomu stíhá psát i mnohadílné ságy. Život a činy Julia Caesara, jež bylymnohokrát popsány či zfilmovány, stále znovu lákají k uměleckému zpracování. Gallo ve svém románu z roku 2003 poutavě a poněkud úsečně vypráví Caesarův život od dětství přes všechna známá či méně známá dobrodružství až po zákeřnou smrt z rukou spiklenců. Děj postupuje rychle kupředu, k čemuž pomáhají i svižné dialogy, autor nikde zbytečně dlouho neprodlévá, dovede plasticky navodit atmosféru antických časů, mnoha bitev, milostných pletek i politických intrik, místy však sklouzává k přílišné popisnosti, takže román často působí spíše jako scénář k hollywoodskému velkofilmu s nesporným smyslem pro efekt. Bohužel se nikde nedostane pod povrch a Caesara nelíčí dost mnohostranně, ačkoli mu nelze upřít historickou erudici a věrnost.
Milan Valden
Carlos Fuentes
Starý gringo
Přeložil Vladimír Medek
Garamond 2005, 224 s.
Současný mexický spisovatel Carlos Fuentes u nás vychází jen sporadicky a Starý gringo (1985) je teprve jeho čtvrtý do češtiny přeložený román, jde však o jedno z autorových vrcholných děl. Předobrazem titulní postavy byl americký spisovatel a novinář Ambrose Bierce, který v roce 1913 v jedenasedmdesáti letech odjel do Mexika a od té doby o něm nikdo neslyšel; zřejmě byl zabit při obléhání Ojinagy. Fuentes domýšlí jeho možné osudy a konec v zákrutách revoluce Pancha Villy, kde se protihráčem starce stává mladý dravý revoluční generál Arroyo. Jejich střetnutí je znásobeno vztahem k americké učitelce Harriet. Román obsahuje tradiční autorova témata: hranice síly fantazie, střety snů a skutečnosti, dilema národní identity, přísliby a selhání mexické revoluce, cyklické pojetí času a světa vycházející ze starých mýtů, život tváří v tvář smrti, láska ovlivňující většinu našich činů, individuální lidské osudy proti „velkým“ dějinám země, paměť, která jediná přežívá (zde konkrétně v postavě Harriet). Fuentesovo nesporné mistrovství se projevuje také v bohatě odstíněném jazyku a překlad V. Medka za ním nezůstává pozadu.
–mv–
Německá čítanka. Gutenbergova čítanka současné německé prózy
Editoři Tomáš Dimter a Jaroslav Rudiš
Labyrint 2005, 336 s.
Z ukázek se mi do paměti vryl kus románu Den co den Terézie Mora (1971). Text je energickým výčtem mizení. Lidí, snů, citů. Sugestivní náčrt ženiny cesty za uprchlým manželem proutníkem, suverénně podaná samozřejmost chování člověka na pokraji šílenství. Žena sedí s jistotou poslední možnosti v automobilu před bytem jedné z mužových milenek, devatenáctiletý syn na zadním sedadle; srpnové vedro. Cizina. Záchody v hospodě. A autorka nechá ve chvíli nepozornosti muže vyklouznout – s mimořádně jízlivou vypravěčskou nevšímavostí. Uvedená kapitola slibuje propracovaný, domyšlený, strhující román na velké téma jinakost (to se týká hlavního hrdiny románu, onoho chlapce v autě). Na první pohled téměř se stejnou silou zaujme Ingo Schulze (1962, česky vyšly Obyčejný storky, 2003). Stylizované vzpomínky na život v Rusku sedmdesátých let zapůsobí materiálem i volbou napodobovaného ruského autora. V začátku ukázky jde o parafrázi Andreje Platonova, značně poučenou Vladimirem Sorokinem. Ten (v NSR docela známý) léta před Schulzem takto narušoval (třeba perverzními motivy) cizí styly, aby ukázal, že klasičtí autoři vytvářejí světy s totalitními nároky. Schulze je čtenářsky vstřícnější, snad až příliš. Sorokin dnes ostatně taky. Editoři dodrželi při představování jedenácti autorů žánr bilingvní čítanky (nikoli antologie).
Libuše Bělunková
A – Ja:
Žurnal neoficial’nogo russkogo iskusstva (1979–1986)
ArtChronika 2004
Dávného snu sovětských umělců o svobodném časopise, který by byl věnován výtvarnému umění, se v polovině 70. let 20. století chopili obhájce lidských práv Alexandr Sidorov, sochař Igor Šelkovskij a švýcarský podnikatel Jack Melkonian. Za osm let existence časopisu, který se šířil po Evropě, Spojených státech a své cestičky si našel i do Sovětského svazu, vyšlo sedm čísel věnovaných ruskému neoficiálnímu výtvarnému numění, osmé, které bohužel není do dvoujazyčného (rusko--anglického) knižního vydání zařazeno, literatuře. Charakter časopisu se skrývá v názvu složeném z prvního a posledního písmene ruské abecedy a je možné ho chápat jako narážku na nejrůznější typy slovníků, podávajících informace bez hodnotících znamének. Časopis se tak proměnil v osobitou encyklopedii ruského konceptuálního umění v jeho nejrozmanitějších podobách, představovaných tvorbou Erika Bulatova, Ivana Čujkova, Leonida Sokova a desítek dalších autorů, kteří vstoupili do pomyslného okruhu A – Ja. Redaktorům časopisu však nešlo jen o představení nově vznikajícího umění, ale především o jeho zařazení do historického kontextu avantgardy 10. a 20. let minulého století. Knižní vydání časopisů není určeno jen badatelům; může být dobrodružným čtením pro nezasvěcené, kterým je tak dána možnost pochopit, jak se spolu s výtvarnými díly utvářel způsob jejich přijetí u kritiky.
Alena Machoninová
Souvislosti 2/2005
Hlavním tématem posledních Souvislostí jsou stejně jako v prvním letošním čísle Sudety. Téma je zpracováno solidně a chtělo by se říci, že jej v českých časopisech nikdy nebude dost: stále nám totiž nedochází, jak velkým zásahem do osudu naší země a do podoby pohraničí byl poválečný odsun Němců (či vyhnání, už samotná terminologie vzbuzuje polemiku, jak upozorňuje v úvodním článku Matěj Spurný), nelze se však ubránit dojmu jisté akademičnosti, což je ostatně dlouhodobý problém Souvislostí. Za přečtení stojí také text věnovaný zapomenutému katolickému intelektuálovi Bohdanu Chudobovi od Martina C. Putny. Dává tušit, že u generace „rozhněvaných malých mužů na pravici“ třicátých let je stále ještě co objevovat. Příklad Chudoby také ukazuje nebezpečí, které na tuto generaci číhalo: jejich provokativní postoje někdy končily až za hranicí přijatelného, což diskvalifikovalo celé jejich dílo. Chudobův prapodivný antisemitismus neumožňuje brát příliš vážně jeho politické vývody, ač by za pozornost stály. Jeho teorie o Chazarech předstírajících, že jsou Židé, by mohla stát v těsném sousedství tezí „libomudrce“ Františka Nováka o „zrakové orientační podstatě“ komunikace pohanských Germánů (článek Gerrrr! zaujme jistě všechny, kteří milují literární šílence). Bez povšimnutí rozhodně nelze přejít ukázku z nové knihy Patrika Ouředníka, která bude zřejmě jako obvykle literární událostí.
–kt–
Čtenářská recenze
Jiří Pilous
Se srpem v zádech aneb Malé dějiny posranosti
Dokořán 2004, 240 s.
Dalo by se říci, že román Se srpem v zádech J. Pilouse je neodolatelně čtivý a svérázným způsobem ojediněle vtipný. Můj výtisk koloval mezi známými a všichni se královsky bavili. Ale čtivost knize paradoxně až ubližuje, protože za první dojem se skryly věci daleko zajímavější. Děj plyne s lehkostí, jakoby bez vyšší formy stylem „furt pryč“, a přitom je kompozice stavěna z dobře vybraných modelových situací: kromě těch velmi intimních skoro každá ukazuje, jakými mechanismy totalita křiví charakter, i když snad v záležitostech „jen“ všedních a banálních. Zároveň čteme autentickou glosu dějin: v osobních zážitcích se promítá většina důležitých událostí našich i světových 70.–80. let. Jazyková stránka knihy je zvlášť zajímavá. Dialogičnost se prolíná s monologičností. Hovorový jazyk je téměř hospodský, ale jeho architektura je kultivovaná a rafinovaná. Bizarní parafráze vystihují velikost absurdit. Vulgarity jsou proložené lyričností. Dobře schované jsou odkazy na kultovní umělecká díla. Nechybí tu ani mytologie: hlavními hrdiny jsou, svým způsobem, undergroundoví PPU, které vypravěč nikdy neviděl a kteří se čas od času zjevují jako bájná bytost v hláškách z druhé ruky, opředených tajemstvím.
Beata Franken