Ministerstvo kultury producentem. Jak sakrblé na ten „velký kumšt“ vydělat, když z rozpočtu bude na kulturu zase méně než loni? Manažer Vítězslav Jandák má nové nápady. Například s Přemyslem Sobotkou „podepsal memorandum o spolupráci“ Senátu a MK ČR při pořádání kulturních a společenských akcí v prostorách Senátu. Bude je produkovat nová příspěvková organizace, patřící pod MK. Bude vybírat vstupné, aby vydělala na další akce. Když už neumíme svému resortu zajistit renomé, můžeme aspoň vzorově sehrát, jak se poprat s mizérií. Ministr např. domlouvá s americkým velvyslancem výstavu amerických malířů pro Senát (poté, co soukromou galerii nepřesvědčil). Za chvíli už nebude potřeba ani Národní galerie; práci všech institucí a nadací zastane firma Jandák. Snad by měl další společenské a kulturní akce v hlavním městě vytvářet ministerský personál: mohl by po vzoru hudebního tělesa STOMP zahrát na pultíky a plechovky a vydupat ze země zase trochu veselí a popularity.
Zde je vhodné připomenout další nápad úředníka Pokustóna. Sestupnou tendenci podílu státního rozpočtu na kulturu se sice zastavit nepodařilo, ale nesmíme tomu tak podléhat. Povedlo se prosadit navýšení rozpočtu ministerstva o 89 milionů korun oproti letošnímu roku a ministr se statečně rozhodl tvrdit, a noviny to opakují, že rozpočet navýšil o milionů 350. Zní to mnohem lépe. Stát se stará. Hlavně o organizace, jako bude ta senátová. A ty ostatní? Jedna protivná nestátní spočítala, že po odečtení výdajů na ochranu památek a podporu příspěvkových organizací zbývají v rozpočtu ministerstva na aktivity realizované stovkami nestátních subjektů jen tři procenta. Ale proč to pořád počítat, když se od ledna můžeme královsky bavit v Senátu a tvrdit se smí cokoliv?
Libuše Bělunková
Tento týden se bude dolní komora parlamentu zaobírat návrhem poslance ODS Radima Chytky na snížení hranice trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let. Pokud tento nesystémový a nesmyslný nápad projde, můžeme si být jisti, že „zásluhy“ si připíšou především novináři. Ti při vědomí exkluzivity špatných zpráv rozšiřují pověry o neexistenci trestu pro mladší patnácti let. Realita výchovných ústavů, v nichž končí a jsou dle zákona trestáni ti, co nedosáhli meze trestní odpovědnosti, má přitom vzhledem k zbavení osobní svobody, k němuž zde dochází, velmi podobné účinky jako trest pro ty starší. „Jen“ s tím rozdílem, že nejde o vězení: namísto bachařů tu dohlížejí školení sociální pracovníci a dětští zločinci nežijí dohromady s těmi dospělými. Vězení přece není a těžko kdy bylo místem, kde by šlo především o převýchovu trestanců. To je iluze, jež zastírá skutečnost, že mnozí se zločinci na celý život stanou až za mřížemi. Poslanec Chytka navíc pozapomněl, že hranice patnácti let prochází celým českým právním řádem. Pokud má mít jeho návrh jiné než čistě populistické zdůvodnění, měl by spolu s ním přinést do parlamentu i další, které například sníží věkovou hranici trestného činu pohlavního zneužívání na 14 let, školákům zkrátí povinnou školní docházku o jeden rok (nepostaví-li školy ve věznicích) a pracovat umožní i čtrnáctiletým.
Lukáš Rychetský
Znáte knihu Až k prolití krve od Marie Svatoňové? Nebo Ježíšova podobenství Nicka Butterortha? Ne? Chodíte do špatných knihkupectví. Tyto tituly se umístily na třetích místech v žebříčku nejprodávanějších knih podle Svazu českých knihkupců a nakladatelů za 41. týden; první z nich v kategorii beletrie, druhá jako dětská kniha. Za sebou nechaly knihy „bestsellerových“ autorů, jako je Willbur Smith, Dan Brown nebo Robert Fulghum, pozadu zůstal dokonce Krteček s paraplíčkem. Pokusil jsem se zjistit, jak je to možné. Už to vím. Do žebříčku má posílat údaje přes sto knihkupectví, pro knihkupce je to ale práce navíc a bez nároku na odměnu; jejich skutečný počet je tudíž kolem čtyřiceti. A k nejpilnějším patří karmelitánská knihkupectví, těch jsem mezi přispívajícími našel rovných deset. Podle Svazu je český národ nábožensky mnohem pilnější, než si myslíme. Nebo jde o misii?
Jiří G. Růžička
Michal Vieweh dne 31. 12. 2005 přestane fungovat jako nepřímý mecenáš mladé literatury, jako vlídná základna pro rozpustilou a neumělou nadstavbu. Majitel zanikajícího nakladatelství Petrov z výnosů komerčně úspěšných autorů podporoval mladou literaturu. Teď, když je M. Pluháček básníkem Reinerem, Reinerem ryze soukromým, přemýšlím, kdo by se mladých básnířek a básníků mohl ujmout. Těch prvních třeba pořadatelé Ceny Jiřího Ortena. Loni porota udělila cenu Marii Šťastné (1973) za sbírku Krajina s Ofélií, letos (porota nová) ocenila ještě upovídanější a rozvolněnější sbírku textů Kateřiny Kováčové (1982) Hnízda. Kováčová zvítězila i nad Kateřinou Rudčenkovou. Porota správně usoudila, že Rudčenková za život dostane ještě spoustu cen a tak je dobré upozornit na někoho neznámého. Problém je v tom, že mediální ohlas ceny je nulový. Tajní hledači českého dívčího zázraku by pana Viewegha přece jen měli oslovit.
Karel Brávek