prvýkrat píšem do novín. To ľuďom od novín asi neznie sľubne. Nepísať do novín je luxus prameniaci z názoru, že „noviny sú zlé texty na zlom papieri“. Ako kedy, dodajme a možno nájdeme spoločnú reč. Noviny majú blízko k relativizmu. Keby nebolo vesmíru, tak teóriu relativity možno testujeme na novinách. Z novinárov by sa stali vedeckí pracovníci. To by bolo! Význačné postavenie času a priestoru by zabrali ich vyjadrenia v novinách. Novinový svet. Žiadne hypotézy, merania, overovanie, skúsenosti. Stačí sa vyjadriť. Ale nenechávajme sa uniesť. Odmyslieť si vesmír – absurdná predstava!
Narazil som na ňu v nultom čísle A2 v rubrike Výtvarné umění v článku Lenky Dolanovej – Benátske bienále: světy pavilonů, pavilony světů. Čítal som ho zo záujmu o vec – teda o umenie, ktoré som, rovnako ako autorka, v Benátkach videl. A navyše, rovnako ako Lenka Dolanová, som sa o svoje dojmy z benátskeho bienále podelil v texte.
Dolanová píše: „Bohužel, i když z jiného důvodu, mě zklamal i pavilon český, který předvedl překonceptualizovanou instalaci, jen díky katalogovému textu odhalující, že má být modelem světa. Chyběly jakékoliv doprovodné materiály, které by k této vizi alespoň jemně naznačily cestu.“
Píšem vám kvôli týmto dvom vetám. Dozvedeli sme sa v nich, že Dolanovú sklamal český pavilón. „Z jiného důvodu“, prezradila. Z akého? V texte už žiaden neuvádza. Čo asi myslí tým „sklamal“? Vari jej nebolo do plaču? Možno sa v ňom len nudila. Ktovie. Premýšľam. Naozaj by stačilo, ak by som vám napísal „Dolanovej text ma sklamal“, a vybavené?
A teraz k veci. Pavilón je československý a takým ostal aj tento rok. Pri delení majetku federácie sa naň zabudlo, a tak ho obe krajiny využívajú spoločne. Spočiatku priestor pavilónu fyzicky predelili a obe časti sa obsadzovali samostatne. Neskôr, asi v roku 2000, sa krajiny dohodli, že v ňom budú československé umenie prezentovať spoločne – avšak raz pod českou, raz pod slovenskou kuratelou. Tento rok to bola úloha Slovenskej národnej galérie. Tá sa, okrem iného, pri jej plnení „preslávila“ aj zmenou spôsobu výberu prezentujúcich umelcov. Namiesto súťaže totiž postupovala priamym zadaním. Domnieval som sa, že v prostredí umeleckej kritiky je to známa kauza. Toľko na okraj.
Nie je pravda, že len vďaka textu v katalógu sa mohli návštevníci dozvedieťo inštálacii v československom pavilóne, že má byť modelom sveta. Tak sa tá inštalácia volá. Pred vstupom do pavilónu nás na to upozorňuje neprehliadnuteľný nápis. Keď sa podpíšem alebo predstavím ako Fedor Blaščák, bude Lenka Dolanová vyžadovať odo mňa občiansky preukaz alebo iný doklad na to, aby ma tak oslovovala?
A napokon slovíčko „překonceptualizovaný“. Stretol som sa s ním prvýkrát. Možno sa zrodilo práve v Dolanovej texte. Vzrušujúca udalosť! Nech sa mu u kunsthistorikov darí. Ja viem, že concipere znamená niečo ako spolu uchopiť. Odtiaľ slovo concept – pojem. Pojmy nie sú tými vecami, o ktorých ich prostredníctvom dokážeme vypovedať. A tak spoluuchopujeme – „konceptualizujeme“. To je ale na inú diskusiu, ktorú zvádzajú filozofi dodnes pod krycím názvom „spor o univerzálie“.
Ak niekto (v tomto prípade slovenský umelec Stano Filko) nazve svoju inštaláciu Model sveta, tak má toho na spoluuchopenie až-až. Stano Filko je konceptuálny umelec. Vyplýva z toho, že inštalácia, ktorú predviedol (spolu s Borisom Ondreičkom a Jánom Mančuškom), je prekonceptualizovaná? Alebo má autorka skôr na mysli, že je tá inštalácia niečo ako „prešpekulovaná“? Čo znamená „prekonceptualizovaný“?
V druhej vete, ktorú som tu uviedol, sa Dolanová dožaduje aspoň nejakého návodu. Sú dve možnosti. S podobným zámerom som písal vlastný text o inštalácii v Benátkach – Iný svet, ktorý vám posielam. Alebo sa môže obrátiť na Fernanda Arrabala, ktorý v tom istom čísle vašich novín, v rubrike Rozhovor, naznačuje, že má stroj, ktorý ľuďom pomáha myslieť.
Na záver: Lenka Dolanová si pri hodnotení československej inštalácie v Benátkach odmyslela vesmír. Nevšimla si ani to, že vstupuje do jeho modelu. Pavilón mylne považuje za český. Použila pojem-novotvar, ktorý nevysvetľuje. A na to všetko jej stačili dve vety – zhruba šesť riadkov.
Fedor Blaščák, Bratislava
Kultura Karla Hvížďaly
Štěpán Steiger
Karel Hvížďala byl ve své kritice ministra kultury Vítězslava Jandáka cíleně přesný. Charakteristika ministrova „přístupu ke kultuře“ jako („bohužel“) malohokynářského – všimněte si této zdůrazněné nadsázky: nikdy bych nevěřil, že by mohli existovat hokynáři jako velkoobchodníci – je natolik trefná, že se možná ujme aspoň mezi novináři.
A přesto: ani Hvížďala, jinak velmi výstižný, se neubránil tomu, aby dvakrát nepoužil klišé, jež jeho text poněkud znehodnocují. Vidím v nich cosi skoro podvědomého, připomínajícího čas, který strávil v cizině, odkud přirozeně viděl mnohé věci nejen necenzurovaně, nýbrž i mnohem ostřeji. Jde o protiklad „Východu“ a „Západu“. (Uvozovky, jak dále čtenář pochopí, jsou vědomé.) Píše-li například „chápání tohoto slova (míněna je kultura – pozn. aut.) na Západě“, myslí tím nejspíše západní Evropu, a tak tomu bude většina českých čtenářů zřejmě i rozumět. Jenže v době amerického tažení, jehož strůjci dávají ve své propagandě najevo, že vlastně brání Západ, vystavený útokům Východu, by bylo na místě říci jasně, kterou část Západu má autor na mysli. Asi by neobstál, kdyby myslel na Západ jako celek (na tzv. euroatlantickou civilizaci), poněvadž, pokud vím, je to s americkým „chápáním“ kultury dost odlišné.
Ale to je jen menší výhrada. Důležitější se týká použití tohoto pojmu v souvislosti v podstatě stejné, ale mnohem nepřesnější (nebo aspoň mnohoznačnější). To když píše o „anektování našeho území k jiné, východní říši“. Ano, všichni víme, co tím myslí. Pravděpodobně bychom se vyjádřili v hovoru o tomto tématu stejně metaforicky. A přece: pokud budeme podkládat termínům východ a západ (případně Východ a Západ) význam na jedné straně čehosi zavrženíhodného a špatného, či dokonce vražedného, a na straně druhé správného, ba ušlechtilého, budeme tak používat nejenom významy zastaralé (hranice „kultur“ dnes nejsou na pomyslné železné oponě, ba můžeme – dnes už můžeme – vést spor, zda tam kdy byly), nýbrž dokonce termíny studené války. Samozřejmě, pokud chtěl Hvížďala vyjádřit jenom zeměpisně, kde byla ona říše, k níž jsme byli připojeni – což si bohužel nemyslím –, měl by pravdu. Ale klást na roveň zlo a východ (nebo dokonce Zlo a Východ), to není jenom nepřesnost, jenom metafora. To utvrzuje v lidských myslích přesvědčení, že koneckonců žijeme opět v tom „správném“, protože „lepším“ světě – a že ti, kteří jej ohrožují (ti z toho „východu“, ať už jde o Rusy, Asijce či jiné exoty), „u nás“ nemají co dělat.
Samozřejmě toto kultivovaný novinář říci nechtěl. Z toho jej neobviňuji. Jen by se mohl vyhnout ošuntělým obratům, jež možná byly v oněch letech, kdy byly běžně používány, takřka denním chlebem publicistiky na obou „frontách“ studené války; jenže dnes už nejen vyčichly, ale také chápeme jejich, ne-li nepřesnost (ba nevhodnost), tedy přinejmenším dvojznačnost. V době multikulturalismu, globalizace, prolínání kultur už dávno neplatí, zastaralo Kiplingovo „Východ je Východ, Západ je Západ, a nikdy si ti dva neporozumějí“. Petr Pithart řekl před několika (málo) lety, že jsme Západ nikdy neopustili. A pokud jsme byli okupováni nějakou říší, byla sice na východ od nás, ale její zlo nebylo v její zeměpisné poloze, nýbrž v jejím režimu. A ten měl v sobě příliš mnoho „Západu“ (Evropy), než abychom mohli tvrdit, že jej řídili „Asiaté“.
Snad bychom měli (mohli) pokaždé, když mluvíme (nebo píšeme) o „východu“a „západu“, definovat, co přesně máme na mysli. Vyhneme se netoliko nedorozumění, nýbrž vyvlečeme se i z pout, která nás vázala k „východní říši“, aniž si tím nasadíme jiná, „západní“.
Autor je publicista.