Petr Holman
Z cest...
Společnost pro Revolver Revue 2005, 56 s.
Vynikající březinolog Petr Holman (1951) sepsal formou „deníkového dopisu“ své zážitky z amerického pobytu v roce 1994, kdy mimo jiné navštívil benediktinský klášter v Bethlehemu, Connecticut a megapoli New York. Základním nastavením subjektu chrleného textu je euforická otevřenost intenzivnímu prožívání, opojení ze všeho velkolepého, s čím se náhle lze setkat, od harmonické klášterní komunity a nevšedních turistů až po skvělá muzea a prodejnu unikátních dýmek, prostě „darmo mluvit. Jen z radosti plakat...“ Někdy Holman zastaví prudký spád vyprávění, aby vzpomněl na domov, či najde čas k meditativnímu spočinutí, kdy k němu proniká „rozechvění z věcí budoucích, chvění i úzkost, jistota a skepse, některá tajemství působící proti životu nenaplněnému, tajemství života naplněného...“. Ve schopnosti nechat se obdarovat každou situací i jejich konstelacemi a kontexty spočívá jakási odevzdanost aktivnímu plynutí, schopnost bezprostředně využít své příležitosti, učit se od lidí i okamžiků, ale k ničemu se nevázat a zvládnout umění rozloučit se. Z autorovy vyrovnané oproštěnosti prosvítá i kousek moudrosti takřka orientální – však také Holmanovou další specializací je indologie.
Jiří Zizler
Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
Alois Nebel 3: Zlaté hory
Labyrint 2005, 120 s.
Navzdory postmoderně, mísící, jak známo, druhy i hodnoty umění, ví správný český intelektuál celkem přesně, kteří současní autoři jsou kvalitní a kteří jen zábavou pro plebs, tj. na kterém večírku se objevit a kterému se vyhnout. O osmózu skrz tuto neprodyšnou stěnu se dlouhodobě snaží Jaroslav Rudiš, mj. prostřednictvím svého komiksového železničáře Aloise Nebela. Ten teď doputoval na své životní dráze z Bílého Potoka přes Hlavní nádraží do Zlatých Hor, a jeho trilogie se tak uzavřela. Přiřadíme-li „komiksy pro dospělé“ k literatuře, pak se ta česká rozrostla o dalšího Švejkova příbuzného, který současně s tím, jak stárne, zrcadlí stále aktuálnější společenská témata. Nemá, pravda, ve svých selských moudrech tak docela jasno: pokud jde třeba o Sudety, „všechno to je historie, a ta přemalovat nejde“, ovšem „historie, ta je mrtvá“. Ale není právě tato snaha o tlusté čáry na jedné straně a tahání dějinných strašáků na straně druhé příznakem dneška? A kdo by neznal okolo sebe nějakého toho Wachka, který umí prosperovat za jakýchkoliv okolností? Rudišovi a Jaromíru 99 se přitom daří zvláštní, místy až expresionisticky hořká hravost, a to zejména díky žánrem usnadněnému nadhledu, který se ke konci zhmotňuje v máchovském vstupu autorů do děje. Ale nebojte, tentokrát téměř všechno dobře dopadne...
Jan Hon
John D. Barrow
Konstanty přírody
Přeložil Jiří Langer
Paseka 2005, 288 s.
Konstanty přírody jsou podobně jako jiné Barrowovy knihy dílem na pomezí matematiky, fyziky a kosmologie, s četnými odbočkami k filosofii či historii přírodních věd. Podtitul „Čísla, skrývající nejhlubší tajemství vesmíru“ si snad zaslouží podrobnější vysvětlení. Barrowovi nejde ani tak o Ludolfovo či Eulerovo číslo, ale o konstanty fyzikální. Rozlišuje hodnoty závisející jen na naší volbě jednotek (rychlost světla) a bezrozměrné konstanty, o které mu jde především. Byly snad na počátku vesmíru jejich hodnoty odlišné? Můžeme hodnoty konstant pouze empiricky změřit, nebo vyplynou přímo z nějaké budoucí „sjednocené teorie“, jak po celý život doufal Albert Einstein? K tomu se pak přidávají úvahy o tom, jak by vypadaly světy, kde by konstanty měly jinou hodnotu, dojde na antropický princip, paralelní vesmíry, cesty časem, počet dimenzí nebo i přírodní jaderné reaktory. Autor umí vyvolat působivý dojem jakéhosi neviditelného světa „za“ fyzikální realitou, přitom se ale nejedná o snahu ohromit čtenáře povrchním hraním si na mystiku. Výklad je promyšlený a dobře srovnaný. Barrow je vynikající popularizátor, ale jedna výtka se přece jen nabízí: Kdo četl jeho předcházející česky vydané knihy, zjistí, že obsah se nejen překrývá s texty jiných autorů (tomu se lze těžko vyhnout), ale řadu myšlenek opakuje autor i sám po sobě.
Pavel Houser
Libuše Šilhánová
Ohlédnutí za životem
Portál 2005, 256 s.
Pokud by někdejší mluvčí Charty 77 a žena jednoho z významných představitelů reformních komunistů konce 60. let vydala útlou brožurku vzpomínek na 70. a 80. léta, pak by ji čtenář mohl vnímat jako sice až příliš stručné, ale přece jen potřebné svědectví o perzekuci opozice prováděné komunistickým režimem. Čekal by sice, že se od Šilhánové dozví víc než krátké historky, nepřekvapilo by ho sentimentální pojetí roku 1968 (jiné snad od ženy komunistického funkcionáře ani nelze chtít), někdy by se podivil jejímu zjednodušujícímu uvažování, ale v zásadě stojí za to se takovým svědectvím zabývat (jde o stránky 155 až 227). Šilhánová však bohužel podlehla pokušení popsat podrobně celý svůj život a navíc tak učinit jazykem červené knihovny (pasáže o Chartě jsou tak odlišné, že zřejmě jde o dva „slepené“ texty, přičemž u osobních vzpomínek se zdá, že autorka přepisovala své mladické deníky). Snesitelný je ještě popis útlého dětství, další pasáže už však jsou pro čtenáře čirým utrpením. Přestože Šilhánová přestála tuberkulózu či zdravotní postižení dcer, podle knihy to vypadá, že svým životem proskotačila coby naivní patnáctiletá školačka, pro niž je všechno buď strašlivé nebo nádherné. Banalita stíhá banalitu, černobílý pohled na svět (včetně kladného sebepojetí) je pro čtenáře až fyzicky nesnesitelný.
Kazimír Turek
Karol Bílek
Sobotecko
Paseka 2005, 45 s., obrazová příloha
Město Sobotka a jeho okolí je spjato především s osobností básníka Fráni Šrámka. Oblíbily si je však i další osobnosti, jako například malíř Václav Špála, historik Josef Pekař nebo zdejší rodák, filmový teoretik Karel Smrž. Historik a znalec oblasti Českého ráje Karol Bílek se v dalším svazku edice Zmizelé Čechy pokusil vytvořit reprezentativní sbírku starých pohlednic a fotografií, na nichž by bylo možné zdokumentovat proměny Sobotecka v průběhu 19. a 20. století. Vedle Sobotky se v knize objevují i obrazy sousedního Dolního Bousova, Markvartic, Mladějova a také jedné z dominant Českého ráje, hradu Kost. Vybledlé fotografie zachycují v minulosti stržené, protože ideologicky nevhodné pomníky, vyhořelé nebo časem zchátralé domky spolu s jejich dnes dávno mrtvými obyvateli. To vše vtahuje čtenáře do dob minulých, z nichž na snímcích zůstal již jen duch spokojeného života na maloměstě a vesnici. Časem pročištěný obraz historie. Fotografiemi ilustrovaný průvodce po ní je doplněn krátkým textem, který nastiňuje i to, co na fotografiích neuvidíme – časy chudoby, válek a nakonec socialistického vyvlastňování a drancování krajiny. Za zbytečný považuji seznam popisů fotografií na konci knihy, který je rozšířen jen o informaci o vlastníkovi fotografie; naopak tu chybí rejstřík, který by měl být u knih o historii povinností.
Jiří G. Růžička
Václav Horčička
Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku 1917–1918
Karolinum 2005, 256 s.
Lze ještě v politických dějinách Evropy 20. století objevit prázdná a historiky dosud neprobádaná místa? Václav Horčička se snaží dokázat, že ano, a na krátkém časovém úseku roku 1917–1918 přibližuje vzájemné politické „oťukávání“ dvou států: rozpadajícího se Rakouska-Uherska, jehož existence byla založena na staletých tradičních hodnotách, a nově vznikajícího sovětského Ruska – státu „rolníků a dělníků“. Oporou pro napsání této studie mu byla znalost dokumentů z vídeňských archivů, které zkonfrontoval s odbornou literaturou. Jelikož se zaměřil hlavně na rakousko-uherské aktivity, je činnost vznikajícího Leninova aparátu popisována většinou jen z vydaných pramenů a literatury, povětšinou sovětského původu. Nezbytným hlediskem pro analytické zpracování bylo také přihlédnutí k vzájemným vztahům mezi habsburskou monarchií a vilémovským Německem. Vídeňská diplomacie se totiž musela vyrovnávat se stále sílícím německým vlivem na její politiku i s německými ambicemi v Pobaltí, a tato studie dokládá postupné podřizování habsburského domu německé generalitě. Velkou pozornost věnuje Horčička jednáním, která vedla k uzavření brestlitevského míru mezi centrálními mocnostmi a bolševiky v březnu 1918 a také k následným diplomatickým aktivitám, které Rakousko-Uhersko na území bývalého carského Ruska nadále podnikalo. Celou studii podtrhuje kvalitně odvedená redakční práce, která však nemůže zastřít přílišnou suchost a místy až strohou popisnost textu.
Ivan Malý
Mario Vargas Llosa
Zelený dům
Přeložil Vladimír Medek
Mladá fronta 2005, 376 s.
Podruhé (poprvé 1981) vychází česky druhý román peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy Zelený dům (1966). Po výrazném debutu Město a psi autor potvrdil své kvality a zároveň na prvotinu navázal a rozvinul její postupy v bohatý a mnohoznačný obraz reality, přibližující se k magickému realismu dalších latinskoamerických spisovatelů. Román je složitě komponován z prolínajících se příběhů a hlasů. Dvěma ústředními dějišti jsou provinciální městečko Piura a džungle. Piura leží symbolicky na hranici mezi divočinou a civilizací, což se odráží i v jednotlivých příbězích a osudech postav. Dům z titulu knihy je nevěstinec, který do základů vyhoří a je znovu postaven. K němu se váže i ústřední příběh indiánské dívky Bonifácie, zachráněné jeptiškami, která se však stane nejznámější prostitutkou v kraji. Autor dovede i ve složité struktuře pevně vést čtenáře, udržet napětí a vyprávět magickým až barokně košatým jazykem, jak je jeho zvykem. Dílo v překladu Vladimíra Medka patří k vrcholům tvorby Vargase Llosy a k těm nejlepším dílům latinskoamerické literatury šedesátých let minulého století.
Milan Valden
Jan Saudek
Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec
Slovart 2005, 222 s.
Vzpomínková kniha fotografa Jana Saudka, která vychází v již druhém vydání, ukazuje svého autora v literárních ambicích, které zůstávaly zhusta skryty. Duchaplnost i zemitý humor, minimum teoretizování, zato mužné zážitky a postřehy činí z jeho vyprávění výtečnou četbu a rukověť k úspěšnému životu. Jan Saudek zařadil do knihy přehled svých fotografií, které samy o sobě obsahují příběh a charakterizují jejich tvůrce. Dociluje účinu, který – přímo nevysloven – odpovídá metodě demaskování lidské skutečnosti nahotou. Jan Saudek je ve svém vyprávění upřímný, otevřeně cudný a v řeči o Umění mluví pravdu i šálí, vzpomíná i fabuluje, zrcadlí a vplývá, poučen Mistry – vypravěči Vančurou a Hrabalem vede ve svém příběhu temný spodní proud, postupně se vynořující jako první obrysy portrétu ve vývojce. O stylu Janu Saudkovi netřeba vyprávět, styl je forma k původnímu životnímu naplnění, zvládnutá s ryzí uměleckou poctivostí. Život jako umělecké dílo, prožívaný v tvorbě a osamělosti tvůrce, člověk ve své jedinečnosti jako téma, podané s humorem a řádnou dávkou sebeironie, vede až k povzdechu: škoda, že se Jan Saudek nedal raději na literaturu… Ale zase by chyběly jeho fotografie! Vznikla vtipná, čerstvá koláž s pečetí stylu a originality, kavalírsky rozmarné vyprávění o vážných věcech života, o Lásce a Umění.
Vilém Kozelka
Renaud Barbaras
Touha a odstup
Přeložil Josef Fulka
Oikoymenh 2005, 183 s.
Lidské myšlení probíhá v různých typech: přirozeném, praktickém, ekonomickém nebo uměleckém, a někdy žádném. Kniha francouzského filosofa Renauda Barbarase (1955) s podtitulem Úvod do fenomenologie vnímání se věnuje vnímání jako jednomu z předpokladů myšlení a naznačuje jistou rozpolcenost fenomenologických formulací, která je nejspíš způsobena rozmanitostí jeho duchovních zdrojů. Od Aristotela k Barbarasovi vede dlouhá cesta dějinami filosofie, ale jedno mají oba společné: krizi idejí vůči realitě. Vztah ducha s hmotou Barbaras vyvozuje z kritiky bergsonismu, ale dopouští se anachronie, když opomíjí nejsilnější motivy duchovní lidské činnosti: maniá, erós, ratio, poiésis, kterými je vedeno lidské myšlení od počátku člověka. Jedno je jisté – filosofii schází básnický jazyk. Barbaras užívá obecné kategorie Bytí, Příroda, Život, které jsou jakoby převzaté z Hesiódovy Theogonie, ale vypadávají ze souvislosti svou obecností vůči ostatnímu detailnímu fenomenologickému popisu. Přitom Barbaras předestírá možnost, že fenomenologie může ústit do určité kosmologie a kosmobiologie, směřujíc k celistvosti myšlenkového systému. Více se však zdá, že fenomenologické uvažování stále krouží kolem Pramýtu a Husserlova „nějakého Boha“ jako myšlenková soustava bez vnitřního motivu.
-vk-
Jan Cimický
Tzimiskis
Baronet 2005, 262 s.
Psychiatr a literát si za hrdinu svého fiktivního příběhu vybral byzantského císaře Joanna Tzimiska (vládl 969–976). Vychází přitom ze dvou knih: Byzantské vzdělanosti (1993) a Dějin Byzance (1994), z nichž někdy opisuje celé pasáže. Škoda, že do textu nezapracoval byzantské reálie, které by mohly českého čtenáře zaujmout. U nás knihy s byzantskou tematikou prakticky chybějí: beletrie, populárně naučné publikace i ty vědecké. Nabízí se kniha J. Jarošové Svatí kacíři (2000), ale vzhledem k tematice (život Cyrila a Metoděje) a odpovědnému přístupu autorky k historickým pramenům nelze tyto knihy srovnávat. Cimický se dopustil mnoha nepřesností u řeckých jmen a názvů. Většinou nepoužíváme název Thessalonika, ale lze se držet slovanského názvu Soluň, který v té době již existoval. Císař Konstantinos VII. měl přívlastek Porfyrogennetos (= v purpuru zrozený), a ne Porfyrogennes. Autor špatně skloňuje jméno dalšího císaře, Nikefora Foky, nedodržuje jednotu v některých názvech (Blacherny, Blachernai) a název ortodoxní církev tehdy ještě nebyl namístě, neboť k tzv Velkému rozkolu, kdy se de facto rozdělila východní a západní křesťanská církev na později nazývanou katolickou a pravoslavnou, došlo až v roce 1054. V době Tzimiska však ještě panovala více méně křesťanská jednota. Knihu mohu doporučit těm, kdo se zajímají o Byzanc a nechce se jim číst vědecké publikace.
Rita Kindlerová
Čtenářská recenze
Vladislav Kučík
Mám tě rád doopravdy
Nakladatelství XYZ 2005, 187 s.
Jde sice o nenápadnou a řekněme i tichou knihu, kterou nedoprovází mediální humbuk, ale k sehnání pravda není. Příběh je šokujícím, ostrým řezem do stavu společnosti a našich životů, jak je ostatně uvedeno na záložce. Mladá dívka musí zaplatit nejen za to, jak žije, ale i za vše ostatní – kde žije a co je jí dáno, za rodinu svých rodičů. Je sice jedno, koho má vedle sebe v posteli, holku či kluka, ale nic není najednou jedno, má-li dítě. O to se musí starat. Kolem Katky selhali v ději knihy úplně všichni... Nebo nakonec ne? V závěrečné kapitole po zaznění jisté písně říká ta dívka cosi, co děj kamsi posouvá. Ke snu? K Bohu? Trochu tomu napovídá už úvod knihy, odkazující k poezii Jaroslava Seiferta, své prozrazuje i obal knihy, v němž je autor sám stylizovaný do jedné z postav příběhu. Ilustrace Petra Faltuse jsou neobvyklé a silné, byť bych uvítal vyšší kvalitu tisku. Grafickou podobu obalu knihy vytvořil módní fotograf Robert Vano a stylizoval ji jako „rodinnou fotografii“. Mám pocit, že se sešli vskutku umělci, aby cosi vytvořili a cosi předali. Kolik takových knih, vedle kuchařek a životopisů kdekoho, vskutku knih elitní české literatury, dnes vychází?
Michal Žemlička
Enrique Vila-Matas
Doctor Pasavento
Anagrama 2005, 392 s.
Poslední román jednoho z nejznámějších současných španělských spisovatelů Enriqua Vila-Matase je zatím jeho nejrozsáhlejším dílem. Téměř čtyřsetstránková kniha Doktor Pasavento (Doctor Pasavento) vyšla v září v nakladelství Anagrama. Vila-Matas pokračuje ve směru naznačeném svými předchozími romány, pro něž je příznačné stírání hranic mezi literárními žánry, prolínání reality a fikce a zkoumání vztahů mezi spisovatelem a jeho dílem. Vila-Matase přitahuje nejasná linie mezi světem literárním a světem skutečným, fascinuje ho jejich vzájemné pronikání, k němuž svými romány s oblibou přispívá. Hlavní postavou a vypravěčem Vila-Matasovy románové autofikce je spisovatel, jehož touhou je zmizet, vzdát se veřejné role, proměnit se v nicotu. Vzorem se mu stává švýcarský spisovatel Robert Walser, který strávil poslední část života v psychiatrické léčebně, kde zcela přestal psát. Pasavento si ve snaze zmizet vytváří různá alter ega, mění identitu (stává se z něj doktor Ingravallo a doktor Pynchon) i vlastní minulost, přesouvá se z místa na místo, ze skutečných míst na místa fiktivní, zpochybňuje svou existenci. Španělská kritika nový Vila-Matasův román ocenila a někteří ho dokonce prohlašují za to nejlepší, co autor napsal.
Mariana Housková