Proměny vztahů Boženy Němcové a sester Rottových (Karoliny Světlé a Sofie Podlipské) zkoumá Jaroslava Janáčková v České literatuře č. 4/2005.
Odchod básníka Rainera Marii Rilka z Prahy v září 1896 vybral Pavel Kosatík do další kapitoly svého historického seriálu v Týdnu č. 38/2005.
Roš chodeš zahrnul do svého říjnového Kalendária jubileum prozaika, dramatika a funkcionáře ochotnického divadla Maxe Lederera (17. 10. 1875 – 2. 9. 1937), spoluzakladatele festivalu Jiráskův Hronov.
Vzpomínku-nekrolog Josefa Trägera k úmrtí ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy (1880–1965) otiskl a okomentoval v Listech č. 5/2005 Jiří Lach.
Přínos bohemisty a polonisty Karla Krejčího (1904–1979) zhodnotil ve Slavii č. 4/2004 Jiří Bečka.
Rozhlasový medailon Karla Brušáka (1913––2004), pozoruhodného solitéra českého kulturního exilu, přiblížila čtenářům Týdeníku Rozhlas č. 42/2005 autorka pořadu Vlasta Skalická.
Hodnotově „někam mezi Kaplického a Neffa“ zařadil sám sebe Adolf Branald v jubilejním rozhovoru v Mladé frontě Dnes 15. 10. 2005.
„Causu“ Vladimír Holan zpracoval v Reflexu č. 37/2005 Jiří Rulf, v Instinktu č. 37/2005 Josef Rauvolf.
Úryvek z knižního rozhovoru s Bohumilou Grögerovou o létech 1936–45 otiskl Radim Kopáč v 1. čísle nového ročníku Babylonu z 29. 9. 2005.
Vladimír Justl je autorem doslovu k románu z divadelního prostředí Sezóna (Ostrava, Graphic House – Host 2004), který napsal herec František Šec (1919–2005).
Rozhovor s březinovským badatelem Petrem Holmanem připravil pro Revolver Revui č. 60 (září 2005) Marek Vajchr.
Pod názvem Deníčky zuřivého novináře podíval se v Harmonii č. 10/2005 z muzikologického úhlu šéfredaktor tohoto časopisu Luboš Stehlík na publicistickou „summu“ Jana Rejžka Z mého deníčku 1984–2003 (XYZ 2005).
Zpracoval František Knopp.
Rumunsko
Časopis Observatorul Cultural zareagoval minulý týden především na udílení literární ceny Nike v Polsku. Číslo tak bylo víceméně stasiukovské. Dalo se to čekat, jeho nová kniha Cestou do Babadagu (Jadac do Babadag), je do značné míry věnovaná reflexi autorových cest do Rumunska. Objevováni „horší Evropy“ zde bylo několikrát zdůrazněno, především ovšem v komentářích přeložených z polštiny. Jediný původní rumunský článek si všímal spíše textů dříve přeložené knihy Moje Evropa, kterou Andrzej Stasiuk napsal spolu s ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. O překlad se zajímala již dokonce Albánie, součástí knížky je i kapitola nazvaná Shquiperia, je tedy možné, že v Rumunsku se budou moci do tohoto zajímavého filosoficko-cestovatelského textu o „Evropě zvané střední“ také začíst. Jako každý podzim navštívil Bukurešť Dumitru Tepeneag, zakladatel estetického onirismu, autor románu Hotel Europa (ukázky vyšly i česky), Ceaušeskovým
dekretem zbavený rumunského občanství, poslední člen velké generace Rumunů žijících v Paříži. Observatorul Cultural přinesl jedenapůlstránkový rozhovor, ve kterém zaznělo, že dokud rumunští spisovatelé nespojí své síly, nejlépe s oficiální podporou národa, tedy státu, jako to dělali hned na začátku 90. let Maďaři, těžko se prosadí mimo domovinu, například ve Francii: „Naše literatura by měla útočit jako falanga.“ Poněkud nadneseně řečeno, avšak velmi poučné i v českém prostředí.
„Romány píší ženy, ráno v pařížském metru čtou knihy zase ženy... Muži jsou buď příliš komplikovaní nebo téměř negramotní.“ Kteří z nich asi u nás doma ve střední Evropě dělají kulturní politiku?
Tomáš Vašut