„Po hlasitém křiku datla zlatého (Colaptes cafer) následuje hluboké kručení tetřívka douglaskového (Dendragapus obscurus), svěřené basovému pozounu a kontrafagotu (violoncella a kontrabas třou okraj kobylky)…
Tutti, stejná abeceda zvuků a délek jako ve třetí části, řecké invokace: Agios o Theos, Agios Isophyros, Agios Athanatos. Následuje efekt trubky s dusítkem wa-wa, smíšený s temple-blocky, a pronikavé trylky rorýse bělohrdlého (Aeronautes saxatalis), jenž létá nad propastí…“
Pražská komorní filharmonie zahájila svou dvanáctou koncertní sezonu. Orchestr v ní povede nový šéfdirigent, Švýcar Kaspar Zehnder (premiéru v roli šéfdirigenta PKF si odbyl ve čtvrtek 27. 10., kdy zahájil oratorní abonentní řadu). První koncert řady orchestrální řídil v neděli 16. října v Dvořákově síni Rudolfina hlavní hostující dirigent PKF, Francouz Michel Swierczewski. Bývalý žák a asistent Pierra Bouleze si za tři roky působení v ČR vydobyl pověst neúmorného apoštola hudby XX. a XXI. století, na kterou se nejen u nás nedopatřením přichytila nicneříkající, pohříchu však působivá nálepka „posluchačsky náročná hudba“. Tato jeho osobní mise nesporně přispěla i k uvedení Messiaenovy skladby Des canyons aux étoiles (Od kaňonů ke hvězdám). Skladba vyžadující výjimečné interpretační podmínky (špičkové sólisty, speciálně obsazený komorní orchestr, výtečnou skupinu dechů, nejrůznější zvony, gongy a tamtamy i větro- a pískostroj) zazněla v české premiéře, a to přímo na úvod orchestrální řady PKF. Tedy řady, která je nepsaným „rodinným zlatem“ každého symfonického orchestru a jako taková je předurčena předkládat (v nejlepším slova smyslu) konzervativním abonentům díla z hudební pokladnice klasicismu, romantismu či první poloviny minulého století.
Ke dvanáctivěté skladbě Od kaňonů ke hvězdám sepsal Olivier Messiaen (1908–1992) obsáhlý programní text, po jehož zběžném pročtení (ještě před zazněním první věty díla) by posluchač-čtenář, poprvé se setkávající s tímto skladatelem, měl nárok zklamaně si povzdechnout: „Ach, ta neodolatelná rozkoš z vědění…“ Citáty z Písma se střídají s výroky filosofů a mystiků (Hello, Guardini, Ruysbroeck), uvozujíce tucet „kapitol“ skladby vytvořené na zakázku k oslavě dvoustého výročí vzniku USA:
„Vzestup od kaňonů až ke hvězdám a ještě výš, až k Ráji a vzkříšeným, k oslavě Boha ve všem, co stvořil: krásy země (její skály, ptačí zpěv), krásy hmotného nebe, krásy nebe duchovního. Tedy především dílo náboženské: opěvování a rozjímání. Dílo stejně tak geologické jako astronomické. Dílo svébytné barvy, kde se kolem modrého odstínu sojky Stellerovy a červeného zbarvení Bryce Canyonu objevují všechny barvy spektra. Ptačí zpěv pochází zejména z Utahu a Havajských ostrovů. Nebe tu symbolizuje Národní park Zion a hvězda Aldebaran.“
Čím hlouběji se však posluchač dostává díky hudbě do kaňonů a čím výše s ní stoupá ke hvězdám, tím je zřejmější, že u Messiaenova komentáře vskutku nejde o povrchní estetismus nebo o nezvládnutou závrať ze znalostí. Ačkoli jméno Oliviera Messiaena bývá v nejširším povědomí spojováno v první řadě se zpěvem ptáků, který se snažil přetlumočit hudbou, je ornitologie pouze jedním z četných vědních oborů, kterým se mnohostranný „skladatel-intelektuál“ věnoval. Ptačí zpěv, byť interpretovaný třeba poměrně zřídka slyšenou xylorimbou, je totiž pro neškoleného posluchače nesporně přístupnější a uchopitelnější než například Messiaenovy oblíbené mody omezené transpozice, které hudbě dodávají barvy a které skladatele vzrušovaly tím, že je nemožné přenést je do jiné tóniny, aniž by změnily svou barvu. Co však ovlivnilo Messiaenovu tvorbu zcela zásadně, byla jeho hluboká víra v Boha; nechal se dokonce slyšet, že téměř lituje těch skladeb, které vytvořil jako „čistě hudební“, bez opěvování tajemství Víry. V díle zazní zpěv 57 ptáků, kteří jsou v textu popsáni i latinskými jmény. Také barvy spektra je pro „zdravého“ posluchače skutečně nutno popsat slovně. Synoptikům, kteří nedokážou oddělit optický a auditivní vjem, by při poslechu díla přecházely oči… Samotnému Messiaenovi se barvy vybavovaly nikoli vizuálně, ale intelektuálně. Jeho barvy jsou vázány na určité tóny a skladatel objevil také zákonitost, podle níž barvy akordu přeneseného do vyšší polohy zesvětlí a opačně. Jeho slovní komentář (v němž jsou popisovány právě např. jednotlivé mody a k nim náležející barvy) skladbu nijak neponižuje; naopak, nemístné je tvrzení, že hudba, která potřebuje tolik slov, aby byla srozumitelná, je podezřelá.
Termín „posluchačsky náročná hudba“ by snad v tomto případě měl legitimní překlad, a to „skoro 100 minut hudby bez pauzy“. Od kaňonů ke hvězdám je dílo nezvyklé formy, kombinuje sólové kusy (v pražském provedení se představili výteční Cédric Tiberghiens na klavír, Frédéric Daumas na xylorimbu, Michela Roháčová na hornu a Junko Hondy na zvonkohru) s komorní a koncertantní hrou a dozajista by bylo možné (i když zbytečné) mezi částmi díla přestávku udělat. Třeba by se část posluchačů do sálu nevrátila; nicméně lze se jen radovat, že dramaturgie PKF důsledně razí názor, který vyjádřil sám Messiaen: „Nesmíte posluchače považovat za hlupáky, ale musíte je brát vážně jako citlivé, vnímavé a otevřené lidi…“ Ohlas, který vzbudil zahajovací koncert nové sezony PKF, jen potvrdil, že „její“ publikum moderní hudbu nepovažuje za náročnou. Je jisté, že orchestrální cyklus, v němž letos zazní bok po boku díla Beethovenova, Dvořákova či Čajkovského a Bodorové, Málkova či Keprtova, bude opět vyprodán, nemluvě o oblíbeném cyklu hudby XX. století „Krásy dneška“, který spolehlivě plní hlediště Švandova divadla.
Autorka je publicistka.