Viktor Palivec
Staropražské lékařské památky
Libri 2005, 176 s.
Lahodně, mírně archaickým jazykem z časů Jaroslava Vrchlického sepsal Viktor Palivec své repetitorium těch pražských památek, které se nějak pojí k českému lékařství. Kniha, kterou v pěkné pevné vazbě vydalo nakladatelství Libri, má důstojný podtitul Monumenta medica vetero Pragae. Dozvíme se tu leckteré novinky, které zná (snad?) jen zasvěcený historik. Kupříkladu: odvážný pitevní pokus Jana Jesenského v Praze z počátku 17. století nebyl první v českých zemích, jak se má všeobecně za to. Jako na pitvu se lze dívat již na otevření těla krále Jiřího z Poděbrad roku 1471, kdy z vladařovy schránky byly vyňaty žlučové kaménky. My méně vzdělaní pražští Podskaláci, co bydlíme u výtoňské paty Vyšehradu, můžeme si zde „navýšit“ sebevědomí zvěstí, že dnes až příliš rušná ulice Vyšehradská před pěti sty lety nazývala se Špitálskou, kde v mohutném objektu právě od roku 1505 léčili se lidé onemocnělí francouzskou nemocí, neboli syfilidou. Později se tu našlo ubytování pro choromyslné. Ústav se nacházel tam, kde se dnes vyjímá novorenesanční budova Ministerstva spravedlnosti. Škoda, že autorova pozorování jsou místy opravdu letmá – jde spíše o cenný bedekr než o hlubší práci historickou. Závěrem musím dodat ještě jednu vyčtenou zajímavost: Pavel Žídek, lékař krále Jiřího, sepsal pro panovníkovy potřeby Spravovnu, „příručku, jak správně žít a vládnout“. Hned bych ji tiskl.
Jiří Cieslar
Regina Kaiserová, Uwe Karlstedt
Nepřátelé a láska
Přeložila Lucy Topol’ská
Eroika 2005, 232 s.
On byl vyšetřovatel Stasi, ona disidentka; v těchto rolích před sebou stanuli roku 1981 a takřka na druhý pohled se do sebe zamilovali. Po šestnácti letech mu zavolala (mezitím si odseděla tři roky, odešla na Západ, Uwe pokračoval ve své práci do konce režimu) a láska došla naplnění. Nikoli hloupý filmový scénář, ale skutečnost: oba aktéři střídavě popisují retrospektivní i současný vývoj svých příběhů. Pozoruhodný pohled na specifika NDR i obecné mechanismy totality ze dvou rozdílných břehů – jazyk Reginy je dramaticky vznětlivý i žensky bezbranný, Uweho úředně kožený a zatuhlý, pomalu a bolestně směřující k sebereflexi a poznání, že „moje činnost je namířena proti konkrétnímu člověku... mohl jsem téměř bezcitně postupovat proti jednotlivým osobám, ovšem v zájmu vyšší ideje“. Uwe skoro parafrázuje krédo poručíka z Greenovy Moci a slávy. V člověku je třeba zničit nesprávnou myšlenku, a nejde-li to jinak, jeho, i když proti němu samotnému nic nemáme... Próza zavede čtenáře do kuchyně Stasi a ukáže vývoj člověka, který si už jako dítě zpíval Internacionálu, měl-li strach ve sklepě. Když televize chtěla točit o dvojici šot v areálu věznice, dnes památníku totality, vedení to nedovolilo, neboť „důstojnost místa nesmí být narušena“. Láska často míchá karty jinak, než by velebná spořádanost zrovna chtěla.
Jiří Zizler
Elizabeth Abbottová
Historie celibátu
Přeložila Hana Volejníková
BB art 2005, 526 s.
Položíme-li vedle sebe před pěti lety vydaný překlad Dějin celibátu Georga Denzlera a Historii celibátu Elizabeth Abbottové, ponoříme se do dvou odlišných světů, a to i přesto, že se obě knihy dívají na fenomén celibátu prizmatem konce 20. století. Denzlerův pohled je teologický a reaguje na sílící hlasy v katolické církvi, které zpochybňují kněžský celibát v jeho obligatorním pojetí a dávají přednost individuální volbě. Samotný pojem celibát vztahuje pouze na katolickou církev a sleduje jeho genezi od askeze raného křesťanství přes gregoriánské reformy až po současné napjaté teologické pojetí. Abbottová se na celibát naopak dívá kulturalisticky a definuje ho jako pohlavní zdrženlivost a sexuální asketismus, které se objevují ve všech náboženstvích a kulturách. Pro svůj výklad zvolila popisný přístup a dala přednost paralelnímu líčení před hledáním sociokulturních shod, popřípadě odlišností. Tomu se vymyká pouze její násilný pokus o feministický výklad ženského celibátu, přesahujícího pohlaví. Stejně násilně a nedomyšleně ale působí i její srovnávání askeze křesťanských či hinduistických mnichů s populační politikou Číny nebo Indie, jež sice vede k sexuální abstinenci, avšak s celibátem nemá nic společného. Historie celibátu je tedy pestrou směsicí pozoruhodných střípků, jež ale bohužel často patří do úplně jiné mozaiky.
Martin Nodl
Jaroslav Kučera
„Žralok nebude nikdy tak silný“: československá zahraniční politika vůči Německu 1945–1948
Přeložil Jakub Kučera
Argo 2005, 200 s.
Autor použil pro titul své knihy výrok někdejšího ministra informací a jednoho z hlavních představitelů KSČ Václava Kopeckého, který 29. listopadu 1946 zazněl na zasedání československé vlády v souvislosti s projednáváním německých hranic. Přestože knihu napsal český autor, ve skutečnosti je doplněným překladem z němčiny – poprvé vyšla před čtyřmi lety péčí drážďanského Hannah-Arendt-Institutu. Studie vychází především z odborné literatury, z archivních pramenů nejvíce využívá fondy Archivu ministerstva zahraničních věcí. Kučera v šesti tematických kapitolách přehledně sleduje vývoj československé zahraniční politiky vůči poraženému Německu v kontextu její prohlubující se závislosti na Sovětském svazu (otázku vysídlení Němců, neúspěšné územní požadavky vůči Německu, snahy o anulování mnichovské dohody či jednání o reparacích a restitucích). Rejstřík na konci knihy bohužel obsahuje pouze 49 jmen, z toho několika současných historiků – Černínský palác, Hrad, stranické aparáty a sekretariát vlády zastupují pouze známí politici, kteří v textu vystupují spíše jako symboly než reálné historické postavy (Beneš, Masaryk, Clementis a Gottwald).
Petr Blažek
Karel Skalický
V zápase s posvátnem
Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 317 s.
Teolog a religionista podává ucelený přehled dosavadních výdobytků na poli religionistiky a myšlení o původu náboženství. Místy autor naznačuje vlastní filosofické pohledy, takže kniha není jen přehledem názorů na náboženství. Zdá se dokonce, že díky Skalickému jsme schopni pohlédnout hlouběji na genezi fenoménů posvátna a božství, jak se projevovaly v dějinách lidstva. Tato skutečnost nejlépe vyvstane, když se autor konfrontuje s odborníky na tuto oblast (M. Eliade, R. Otto, C. G. Jung, K. Kerényi, J. G. Frazer). Nesnaží se o vytvoření nové a převratné interpretace, podává ale jejich názory tak živě a přehledně, že na pozadí vlastního vykladačského náhledu vznikla vskutku fundovaná sbírka toho nejdůležitějšího z oboru religionistiky. Skalického přístup prozařuje chápání jisté celostní hermeneutiky; takže vidí začleněnost fenoménů náboženství do sociálních, ekonomických, psychologických a dějinných podmínek. V rámci pokračující sekularizace je zajímavé osvěžit si názory týkající se vzniku prvotních představ o nejvyšší bytosti, o otci nebes, o posvátném a božském jako takovém. Je poučné sledovat, jak se zjevení božského dotýká člověka (jeho duše) v průběhu dějin, jak pozvolna vysvítá tajemství shody mezi bohem a člověkem, tajemství vtělení, stvoření a tvoření. S touto knihou jsme s to lépe porozumět nejrůznějším pohledům na náboženství.
Jiří Olšovský
Tony Hey, Patrick Walters
Nový kvantový vesmír
Přeložil Martin Žofka
Argo a Dokořán 2005, 430 s.
Popularizační knihy o kvantové fyzice či kosmologii se v čtenáři obvykle snaží vzbudit pocit úžasu. Stačí si dát vedle sebe jejich názvy: Stručná historie času, Teorie všeho, Elegantní vesmír, Konstanty přírody, Snění o finální teorii. Ani Nový kvantový vesmír není klasickým odborným textem. Drží se i nepsaného pravidla, které radí vyhnout se pokud možno rovnicím, kniha ovšem přesto vybočuje z řady. Jejím cílem totiž není (jen) ukázat, jaká je „hlubinná struktura” okolní reality, ale také předvést, jak je vědecký výzkum svázán s konkrétními aplikacemi. Takto nahlíženo se pak věda liší od ostatních přístupů ke světu právě tím, že vyžadována je především funkčnost; o podivných vlastnostech kapalného hélia lze básnit, nejdřív je ovšem třeba hélium zkapalnit. Interpretace napůl živé a napůl mrtvé kočky jsou v textu promíchány s více či méně běžnými technologiemi (fotografie, laser, atomová past, supratekutost, supravodivost, kvantová kryptografie). To, že je kniha plná barevných fotografií a diagramů, se samozřejmě odrazilo na její ceně, od čtenáře je také třeba soustředění/pozornost. Stránkami se příjemně listuje, autoři však své dílo nejspíš vytvořili s trochu jinými ambicemi. Protože kniha ukazuje vědu ve vazbě na inženýrský výzkum či prosté kutilství, může zprostředkovat porozumění „hejblátkům”, která dnes člověka obklopují takřka na každém kroku.
Pavel Houser
Chaim Potok
Kniha světel
Přeložila Kateřina Novotná
Argo 2005, 351 stran
Přátelé Arthur a Geršon studovali na vysoké škole v rabínském semináři. Jejich studia byla přerušena brannou povinností. V korejské válce nastoupili jako polní kaplani pro židovské vojáky. Tíživě prožívají válečný život s jeho banalitou. O dovolené společně procestovali Hongkong, Japonsko a navštívili Hirošimu. V tomto úseku příběhu spočívá těžiště Potokova románu, v onom kroužení, či zpřesňování tématu míru a jeho absence. Vzájemná polarita charakterů obou ústředních hrdinů vede k autorovu moralizování, kterým je naznačena tradice výchovného románu 18. století. Takový autorský záměr působí anachronicky a tíživě – je ale o tíživém tématu a prozrazuje Potokovu virtuozitu. Po návratu do Koreje havarovalo letadlo, ve kterém letěl Arthur. Geršon se z války – jež má všechny rysy trapnosti – vrací do Ameriky, uspořádává poslední věci s Arthurovými pozůstalými a odjíždí do Izraele pokračovat v kabalistických studiích. V Knize světel je možné najít analogii s Kerouakovým románem Na cestě, spočívající v usilovném hledání životního smyslu hrdinů. Potokův román lze číst jako podobenství, román-sen o Geršonovi skutečném a jeho alter ego, stínu Arthurovi. Dlužno dodat, že kabalistické pasáže o úrovních Božího jsoucna „sefiroth“ a úvahy o Knize Zóhar jsou skutečnými a půvabnými literárními klenoty.
Vilém Kozelka
Michal Kubát
Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky 1989–2005
Slon 2005, 184 s.
Polská Solidarita, Jan Pavel II. a Bolek a Lolek patří k charakteristice našich severních sousedů stejně neodmyslitelně jako Václav Havel, Švejk a Krteček k té naší. I kdybyste o těchto dvou zemích nevěděli nic víc, výše jmenované atributy vám v hlavě naskočí automaticky. Pro zainteresované, a to nejen kulturou, leč i politicko-hospodářským vývojem a souvislostmi, je tu nyní kniha Michala Kubáta, která chronologicky a přehledně mapuje situaci od počátků tzv. kulatého stolu přes první krůčky demokratického přerodu až po situaci v březnu roku 2005, kdy byl text aktualizován, tedy po končící druhé období prezidenta A. Kwaśniewského. Nechybí v ní popis nových volebních systémů, postkomunistických reforem a situace po vstupu do EU, ani přehledné tabulky, grafy či stručná charakteristika jednotlivých politických stran. Polsko je jednou z politicky nejzajímavějších zemí ve středovýchodní Evropě, „v Polsku se totiž pořád něco děje“, tvrdí v úvodu sám autor, a tak i k nám občas problesknou zprávy o tamních politických aférách nebo politických změnách, které ovlivňují stav „demokracie v Polsku“.
Bára Gregorová
Jiří Fidler
Za víru, vládce a vlast: ruští a sovětští maršálové
Jota 2005, 292 s.
Téměř dvě stovky životopisů obsahuje kniha historika a popularizátora vojenství Jiřího Fidlera. Jak již podtitul napovídá, jedná se o životopisy maršálů, admirálů a například v případě Josefa Vissarionoviče Stalina i generalissimů carského Ruska a Sovětského svazu. Jde se o solidní práci, kde je vedle podobenky příslušného vojevůdce přehledně popsána vojenská kariéra a s ní i životní osudy dotyčného. Po této práci sáhne zajisté každý (nejen) laický zájemce o vojenskou historii a historii druhé světové války, z které pochází vůbec nejvíc zde popsaných osudů. Spolu s životopisy Žukova, Koněva, a dalších i u nás notoricky známých rudých maršálů, je sem zahrnuto mnoho dalších osob spojených s velkou vlasteneckou válkou v SSSR, ale také několik pozoruhodných mužů pohybujících se v ruských vojenských štábech ještě hluboko v carské epoše. Poctivě odvedená práce autora však již není dále podpořena. Grafická úprava je, jak si již jistě čtenáři edice Jota-Military zvykli, tradičně slabá a bez jakýchkoliv estetických ambic. Obálka, jak je v této edici pravidlem, vypadá lacině a nevkusně, a rozhodně neodpovídá standardům, na které je česká knižní kultura zvyklá.
Ivan Malý
Jan Nejedlý
Hvězdné války: Epizoda Bitva o Celebritánii
Plot 2005, 72 s.
Na začátku stálo slovo. To slovo byla Celebritánie, země slavných. Literární kritik Jan Nejedlý byl zřejmě tak pln radosti ze svého objevu, že mu to nestačilo na krátký fejeton či povídku. Přestože měl jiných nápadů pomálu, rozhodl se kolem něj stvořit „vtipnou parodii“ na svět českých celebrit, kterou po „dvou úspěšných časopiseckých vydáních“ vydal knižně. Výsledek jeho snažení je tak děsivý, že knihu lze dočíst, jen pokud trpíte masochistickou úchylkou a chcete zjistit, zda je druhá polovina stejně hrozná jako první. Čtenáři, který to zkoušet nechce, prozradím, že je. V té knize totiž není skoro nic vtipného, pokud se neumíte smát větám typu: „Radim Uzel, celý v rytířském, vytasil z pochvy vibrátor tělové barvy.“ A když už se Nejedlému povede udělat cosi jako vtip, je to humor opravdu třeskutý: „V pořadu Rozjezdy pro hvězdy, kde Dan Nekonečný interpretoval píseň Kakaová pod pseudonymem Dan Konečník, naměřil centimetr 3,4 + bonus za bláto na hřišti.“ Co nám to literární kritik po večerech čte? Trnky Brnky? Ale možná je to jinak. Možná na nás Nejedlý pomrkává: podívejte, dokázal jsem vytvořit parodii tak dokonalou, že už nejde rozeznat od produkce, jíž nás častují celebrity, prostě materiál na intelektuální diskusi. Ale pokud nejste intelektuálové, můžete si spolu se mnou myslet, že Nejedlý zplodil útvar, na jehož hodnocení nestačí kulantní slova.
Kazimír Turek
Host 8
Po dvou vydařených číslech si redakce Hostu vybírá oddechový čas. Osmé číslo sice není špatné, ale na čtenáře, natěšeného předchozími obsahově nabitými čísly, může poslední Host působit poněkud matně. I glosátor Pavel Jazyk má svých jízlivostí jen sloupec a ne celou stranu, a tak je to v tomto čísle Hosta se vším. Ze dvou ústředních rozhovorů – s režisérem Vladimírem Morávkem a básníkem Milanem Ohniskem – je mnohem zajímavější ten druhý. Možná je to ovšem volbou témat: Morávek o divadle už všechno řekl, Ohnisko o svém životě nikoliv. Dobře napsaná bude kniha Pavla Kosatíka Šestatřicátníci, která se zabývá generací, jejíž příběh začal stejnojmenným debatním klubem: Václavem Havlem, Josefem Topolem, Věrou Linhartovou, Jiřím Kuběnou a dalšími. Doufejme jen, že se Kosatík v knize bude více zabývat pozdějšími osudy těchto autorů, neboť v Hostu otištěná ukázka představující debatu sedmnáctiletého Havla se sedmnáctiletým Kuběnou není odlišná od debaty jiných sedmnáctiletých intelektuálů a je asi tak stejně zaznamenáníhodná. Nicméně jinak bychom si nepřečetli například následující Havlovu úvahu: „Myslím, že člověk nemusí být valný psycholog, aby poznal, že kdyby býval Šalda měl poctivou a hodnou manželku, jež by ho ctila a již by on miloval, a doma měl tři caparty, vypadalo by všechno docela jinak.“ Bylo by zajímavé vědět, co by na to bývalý prezident řekl dnes.
–kt–
Jeffrey Eugenides
Middlesex
Bloomsbury Publishing 2002, 544 s.
S prvními slovy obsáhlé novely současného amerického spisovatele Jeffreyho Eugenidese se ponoříme do duše jejího výjimečného vypravěče. Kniha s provokativním i tajemným názvem se po prvním hlubokém nadechnutí rozvíjí jako hedvábné vlákno toho nejjemnějšího literárního stylu z kukly bource morušového. Euginides objímá v epicky rozkošatělém příběhu tři generace řeckých přistěhovalců, usídlených v americkém Detroitu. Jeho vtipným a citlivým vypravěčem je Cal nebo Calliope Stephanides/ová, hermafrodit, který si odžívá s nadhledem i bolestí svou osobní řeckou tragédii, na jejímž začátku stojí zakázaná láska a vzácná genová mutace. Euginides dokáže udržet vypravěčské napětí na rozsáhlé ploše románu. Jeho síla je v unikátním stylu, kterým se dostává přímo k jádru věcí. Dotýká se nedotknutelného i zcela obyčejného v jazykovém překvapení, v hladivých i vtipných pojmenováních, jednoduchosti, v nečekaném. V detailu se zrcadlí celek a osobní spoutává s historickým. Křehký epos s ďábelským drivem je poháněný energií neobyčejného talentu. Nedává vydechnout. Devět let po útlé atmosférické novele Virgin Suicides napsal autor, žijící se svou ženou a dcerou v Berlíně, literární ekvivalent oka hurikánu. A jako návdavek za to dostal v roce 2003 Pulitzerovu cenu.
Jindřiška Bláhová