Dnes už spíš mlčením
mluví ke mně ten hlas –
a možná jinde a skrz jiná ústa
znějí ta slova…
Dítě jde se psem
podél zdi do kopce:
člověk a zvíře v podivné vzájemnosti,
člověk a zvíře v houstnoucí tmě.
Jinak je klid.
Jen stíny oblaků
se sunou po trávnících sousedního parku:
bělavé skvrny na vysokém nebi.
Dítě jde do kopce.
Jak čepel bořící se do neznámé hmoty
bez odpovědi.