Richard Kieckhefer
Magie ve středověku
Přeložila Kateřina Jirsová
Argo 2005, 252 s.
Od pradávna lidé věřili v účinnost praktik, kterými si lze naklonit a využít k dobrému i zlému přírodní a duchovní síly. Magie má styčné body s vědou i náboženstvím a zároveň je jimi vnímána jako nekalá konkurence. Americký historik nastiňuje široké panorama středověké magie od antických a pohanských kořenů přes arabské vlivy až po čarodějnické procesy, které se stupňují s počátkem novověku. Seznámí nás s projevy magie v lidové i dvorské kultuře a mezi církevními kruhy, s léčitelstvím, astrologií i alchymií. Snaží se magii přesněji vymezit a ukázat, jak a proč se boj proti ní zvrhl v počínání neméně iracionální a ve svých důsledcích zhoubnější než samotná magie. Cituje Novalise: „Největší kouzelník bude ten, kdo začaruje sám sebe kouzlem tak dokonalým, že své vlastní fantazie bude chápat jako autonomní jevy.“ A dodává, „podle této definice se největšími kouzelníky paradoxně stali teologové, kazatelé, právníci, inkvizitoři a soudci“. Kromě zřejmé nadčasovosti tématu kniha zaujme i vylíčením pestrého spektra lidských pošetilostí a výstředností, které se skládají s lehkověrností, zvědavostí a vášněmi v příbězích, jimž nechybí tragika, humor ani poezie. Kniha výborně zapadá do edice prací historiků Každodenní život, jejíž 23. svazek tvoří.
Jan Novotný
Tomáš Míka
Und
Ilustrace Pavel Růt
Argo 2005, 144 s.
V podzimním přívalu nových knih se letos původním českým textům jakoby zablýsklo na lepší časy. Jeden z paprsků, směřujících ke čtenářům, ukořistil Tomáš Míka a vyslal na Zemi knihu povídek Und. Tvoří ji devět kratších textů, které mohou být každý sám o sobě povídkou, ale také nemusejí. Zpočátku čtenář sleduje osudy postav jednotlivých etud, aniž by věnoval hlubší pozornost určitým symbolům, odkazujícím kamsi dál. Nahlíží do životů figurek a nepřikládá význam tomu, zda se jedná o sochařku, jejíž bronzovou želvu nikdo nechce, zbohatlického chlapce, trpícího násilnickými sklony, anebo čtenáře Nesnesitelné lehkosti bytí, který váží čím dál méně. Přibližně v polovině knihy čtenář narazí na příběh odehrávající se v jakémsi rakouském literárním domě, a mozaika se začíná skládat. Ať už po osobní linii, anebo té čistě literární. Postavy náhle začínají prolínat z jednoho textu do druhého, děje pokračují o několik desítek stran dále, souvislosti vyskakují tam, kde jsou nejméně očekávány. Četba se stává hrou a postavy či prostředí, ale vlastně i celé povídky hracími kameny. Je otázkou, kdo hraje s kým a proti komu. Autor s postavami proti čtenáři, nebo autor se čtenářem proti realitě, anebo nakonec příběhy a postavy proti autorovi a čtenáři současně? Všechno je možné, a tak lze jen přivítat další knihu, která je této hry schopna.
Magdalena Wagnerová
Georges Dumézil
Mýtus a epos II
Oikoymenh 2005, 472 s.
Dumézil v rozsáhlé trilogii Mýtus a epos analyzuje dochované literární záznamy jednotlivých mytologií indoevropských národů. Východiskem je mu Mahabharáta jako prototyp indoevropského chápání světa. V prvním díle na indické, římské a osetské mytologii ukazoval, že u indoevropských národů platí totožné trojčlenné utváření světa a společnosti, ačkoli mytické příběhy vznikaly nezávisle na sobě. V druhém díle trilogie můžeme krok za krokem sledovat jeho komparatistickou metodu, na jejímž základě dochází k významným shodám mezi mytickými vyprávěními časově i prostorově velmi vzdálených kultur. Soustředil se na postavy herojů, kouzelníků a králů. V první části se zabývá třemi vinami skandinávského Starkada, indického Šišupály a řeckého Hérakla; část druhá zkoumá v příbuzných kulturách Íránu a Indie společný typ člověka-kouzelníka, který vystupuje v různých epických situacích; v třetí části pak sledujeme, jak se indoevropský příběh promítl do života bájných králů Indie a Irska. Autor srovnává nejen jednotlivé epické složky, ale i fyzické utváření hrdinů, podobnost jejich vlastností i jmen a snaží se dobrat postupného vrstvení a přeznačování příběhů. Lze jen litovat, že nakladatel změnil v druhém díle překladatele. Kristina Simon – při vší úctě k její práci – kultivovanosti překladu Jiřího Našince (Mýtus a epos I, 2001) zdaleka nedosáhla.
Kateřina Dejmalová
Michael Lorenc
Visuté zahrady deště
Carpe diem 2005, 72 s.
Druhá básnická kniha M. Lorence obsahuje téměř šedesát básní, avšak čtenář jako by stále prodléval u jediné. Kondenzovaná forma (rým, většinou čtyřveršová strofa), vrstvy otřelé obraznosti a metaforiky, ustálené motivy, tradiční emblémy. Texty této sbírky jsou průzračné – lze dohlédnout až na dno konvence (také výtvarná úprava se nepovedla). Jak těžkopádná snaha o meditativnost, jak žalostné pokusy o reflexi; autor se nedokázal vymanit z pouhého pokusnictví, marného chtění. Mnohdy upadá do křečovitého didaktismu, který se nejvíce odhaluje, jsou-li básně pointované. Z knihy, členěné na tři části, je vůbec nejslabší oddíl druhý (Keramická dlaň). Dominuje mu milostná lyrika – banální, konvenční, sladkobolná. Stará témata – život, smrt, lásku – Lorenc nedokázal vyslovit s novou naléhavostí, zobrazit v komplikovanějších polohách. Jeho poezie se vyznačuje klišovitostí; je sdělná, avšak nic neříká. Četbou Visutých zahrad deště vstupujeme do vyprázdněného, kulisovitého prostoru. Čemu zde máme naslouchat? Tam, kde se autor pravděpodobně pokoušel o bezprostřednost, čtenář nalézá jen titěrnost (zapříčiněnou zdrobňováním), sentimentalitu, až kýčovitost. Touha propsat se k podstatám, dobrat se dřeně bohužel vyznívá tápavě. K halasovské dikci, která je avizována na záložce, má Lorencova poezie vskutku daleko.
Michala Lysoňková
Eva Frantinová
Azbestové mosty
Prospektrum 2005, 112 s.
Trvalo mi celý jeden den a noc, než jsem poodhalil cíp lyrických básní autorky Evy Frantinové. Potom jsem užasl: zřejmě se jedná o nejvýraznější českou básnířku současnosti. Patří do generace „osamělých běžců“. Publikovat začala na sklonku sedmdesátých let v době normalizace, kdy velká část autorů byla umlčena či v exilu. Azbestové mosty jsou již patnáctou knihou Evy Frantinové. Charakterizuje ji soustavnost a celistvost uměleckého výrazu. Její sbírka má vnitřní řád, ustrojený na základě forem. Tematicky je zaměřena na vztahy mezi mikrokosmem vlastní duše a okolního světa. Ten svět je obyčejný a ozývají se v něm ozvuky neobyčejné: holocaust, vyprázdněné mezilidské vztahy, přehlíživá lhostejnost k ostatním lidem. Básnická forma je autorce prostředkem k vyjádření organismu básně ze zapouzdřenosti v nevratném času. Básnířka Eva Frantinová se vyslovuje k dění prostému i výsostnému, s lyrickým espritem i epicky, uměřeně a vyváženě, vkusně vybízí čtenáře k dialogu s básní. Zastoupeny jsou i strofy z cest po Středomoří a Španělsku, jazykem upomínajícím na poetistické básně Konstantina Biebla. Samostatný výtvarný doprovod tvoří surrealistické grafiky Jiřiny W. Palkové. Poezie Evy Frantinové je kultivovaná a je více než s podivem, že dosud unikala pozornosti literárních kritiků!
Vilém Kozelka
Karel Boček
Ani gram uranu okupantům!
Akropolis 2005, 158 s.
V autobiografickém vyprávění líčí Karel Boček své dramatické zážitky z období konce 2. světové války po současnost. Poslední dva roky války bojoval na Kladensku proti nacistickým okupantům.Byl zatčen a vězněn v Terezíně, po osvobození se zapojil do národního povstání. Vystudoval Vysokou školu báňskou a poté pracoval v uranových dolech, nejprve jako štajgr, poté jako technický ředitel. Byl svědkem postupujícího zájmu Sovětů o naše uranová naleziště, a dostával se proto do vzrůstajících rozporů s oficiálními místy. Zaváděl moderní technologii těžby uranu, čímž napomáhal nahrazovat vysilující práci vězňů v nebezpečných podmínkách. V polovině šedesátých let zakládal Československou atomovou komisi a stál u vzniku autonomie československého jaderného průmyslu vůči vývozu obohacené uranové rudy do sovětského impéria. Pro své odborné postoje byl po sovětské okupaci Československa perzekvován komunistickou StB, zatčen a obviněn ze sabotáže. Poté byl uvězněn v pankrácké věznici, odkud se mu podařilo utéci a dobrodružnou cestou se dostat za hranice. Pracoval pak ve svém oboru v zahraničí až do návratu po Listopadu 1989. Ani gram uranu okupantům! je memoárová kronika tragických let československých dějin, napsaná se střídmou objektivitou a čtivým stylem.
–vk–
Vojtěch Steklač
Golem, Golem a elixír lásky
Egmont 2005, 192 a 189 s.
S nostalgií, především po mém oblíbeném zloduchovi Žlutém Robertovi, jehož příběhy jsem na pokračování hltal v Sedmičce pionýrů, vzal jsem do ruky zatím poslední sérii knih Vojtěcha Steklače o Golemovi. Už obálka první knihy pro mne byla zklamáním. Část Steklačova kouzla totiž spočívala ve spolupráci s ilustrátorem Adolfem Bornem, který dokázal jeho knihy oživit. Tentokrát se o ilustrace postaral Jaromír F. Palme a tvář mladíka s umaštěnými vlasy staženými do copu na mne zapůsobila až odpudivě. To horší se ale skrývá uvnitř. Tohle rozhodně není ten Steklač, kterého si pamatuji. Nejsměšněji tu působí prkenný jazyk, humor zcela vymizel, a když už se nedej bože někde vynoří, tak to prostě není vtipné. Steklač (60) se pokusil přiblížit mladým a zachytit nešvary postkomunistické země. Z židovského hřbitova, který má být brzy zastavěn nákupním centrem, vyhrabal Golema, vrazil mu do ruky mobil a v jednu chvíli ho proměnil dokonce v gangstera, který komusi slibuje, že ho shodí ze skály. Myšlenky hlavního hrdiny Martina se zas dokola točí kolem souložení, chodit do školy (během děje ani jednou) nemusí a asi nepřekvapí, že bydlí v hotelu. To, že se celý děj motá kolem elixíru lásky a snů na přání (se zapojením pornoprůmyslu), není důležité. Důležité je, že tahle kniha rozhodně není pro děti a dospívajícího byste s ní jen urazili. Škoda papíru a mizející nostalgie...
Jiří G. Růžička
Noam Chomsky, Michel Foucault, Fons Elders
Člověk, moc a spravedlnost
Přeložil Ondřej Slačálek
Intu 2005, 112 s.
Američan Noam Chomsky a Francouz Michel Foucault se v roce 1971 zúčastnili televizní debaty na kulturně-politická témata. Výjimečná diskuse vyšla později i v knižní podobě, kde zůstala forma debaty zachována, takže do rozhovoru obou osobností vstupuje nejen moderátor Fons Elders, ale také přítomní diváci. Byť se kniha zabývá poměrně složitými problémy (dnes by se jen stěží mohla podobná diskuse v televizi odehrát), je čtivá a přístupná. V první části se mluví o lidské přirozenosti, roli jazyka a možnostech výkladu dějin, druhá část se pak zabývá především politickými problémy a tématy. Na knize je nejzajímavější, jak je pohled každého z autorů rozdílný: lingvista Chomsky se zabýval zejména rolí masmédií; filosof Foucault ve svých dílech na pomezí filosofie, historie a sociologie zkoumal především mocenské vztahy ve společenských institucích, šílenství, vězeňství a sexualitu. Knihu doplňují eseje politologa Pavla Barši a překladatele Ondřeje Slačálka, odlišně hodnotící diskusi z dnešního, více než třicetiletého odstupu.
Milan Valden
Zuzana Tarabusová
Jak voní Indie
Olympia 2005, 128 s.
V krátkém cestopise líčí mladá autorka zážitky a dojmy ze svého půlročního pobytu v Indii, kam se vydala za prací, zdokonalením angličtiny a především za dobrodružstvím. Zpočátku se Zuzana Tarabusová snaží s mírnou sebeironií přiblížit čtenáři okamžiky prvních střetů s indickou civilizací, její kulturou a mentalitou obyvatelstva. Z prvních stránek knihy lze cítit i jistou dávku nepoddajnosti autorčiny osobnosti. Ta se chvílemi jeví jako hlavní příčina několika prvních nepříjemností a nedorozumění s místními obyvateli, což i přes zmíněnou sebeironii nepůsobí vždy humorně. Postupně se její postoj k onomu téměř nepřijatelnému způsobu života proměňuje. To ji v závěru knihy přivádí až k pokornému, hlavně emocionálnímu přijímání krásy Indie i s jejími, pro Evropana podivuhodnými zvyky a tradicemi. Zmiňuje-li se Tarabusová o něčem z kulturně-historického či politického kontextu indického subkontinentu, nezabíhá do detailů, kniha slouží spíše jako příprava nepoučeného turisty na nehladké přistání v exotické zemi. Čtenářovy sympatie si autorka možná získá až na konci knihy, kde se soustředí na líčení příběhů konkrétních lidí a atmosféry prostředí, ve kterém žijí. Cestopis Zuzany Tarabusové tak je spíše dobrou přípravou chudého českého studenta pro dobrodružnou cestu do Indie než kvalitní literaturou.
Šárka Kysová
Konec konců 5/2005
Redakce časopisu Konec konců v úvodníku letošního pátého čísla oznamuje, že jde možná o číslo poslední. A protože o mrtvých jen dobře, řekněme to ještě v době, kdy teprve dodýchává: plakat nad koncem Konec konců netřeba. Problémem časopisu je fakt, že vlastně není jasné, pro koho je určen a co chce říci. „Chce postihnout proměny doby a jejich hlubší souvislosti (…) Přináší nezávislé pohledy a úvahy, které nenajdete v běžném tisku,“ deklaruje redakce na stránkách www.koneckoncu.cz. Ve skutečnosti se to ovšem zdá být jenom omluvou pro to, že vedle zajímavých příspěvků, které bychom ovšem mohli číst i v jiných periodikách (v tomto čísle jde například o anketu, zda potřebujeme ženskou politickou stranu, rozhovor s Václavem Cílkem či o polemiku Jana Hnízdila týkající se dopingu), otiskuje Konec konců úvahy, které Martin C. Putna označil za občansko-neziskové mudrování (s texty Ladislava Vencálka či Jany Soukupové by bylo možné vyhrát soutěž ve slohu v páté třídě ZŠ, publikovat je v časopise, který chce postihovat hlubší souvislosti, je opravdu nonsens). Takový časopis by snad měl smysl, kdyby ho prodávali bezdomovci místo Nového Prostoru. To by ovšem v pátém čísle nemohl být publikován úryvek z knihy Sergeje Chelemendika Slovanský marš. Příspěvek o tom, že Slované jsou nejmoudřejší na světě, patří spíše do obskurního panslavistického plátku, když jej však čteme tady, je to neklamné znamení, že redakce je intelektuálně poněkud unavena.
Kazimír Turek
Čtenářská recenze
Hana Bořkovcová
Soukromý rozhovor
Karmelitánské nakladatelství 2004, 206 s.
Netradiční rozhovor je veden jako zpověď sobě samé, ženy mladé ženě stárnoucí a naopak. Mezi nimi se napíná lano, které se chvěje znovuprožívanými ději, celým životem, který zásadním způsobem ovlivnila druhá světová válka. Forma rozhovoru umožňuje konfrontaci s chápáním světa předtím a teď, změnu pozice matky a dcery, náboženskou konverzi a s ní spojené řešení otázek, jejichž vyústění má mnohdy jen podobu otázek dalších. V pozicích, kdy promlouvá vypravěč v roli mladé dívky, je cítit zkušenost autorky dětské literatury. Krátké a lapidární otázky mladé dívky, toužící především po životě, se dostávají do konfrontace se zkušenostmi starší ženy. Tak se “jasné” názory relativizují, pohled dítěte se stává pohledem ženy – matky, babičky. Ostatně vztah k dětem jako pojítku lidského rodu je podstatný v celé autorčině tvorbě. Její zpráva je tady pro potomky, kterým předala život, a mnohdy si klade otázku, zda by si oni život sami vybrali, kdyby předem znali svět, jaký je. Ačkoliv se autorka ve své dosavadní literární tvorbě věnovala knížkám pro děti a dospívající, je čtenářské zaměření této knihy daleko širší, především kvůli závažnosti otázek, které si diskutující ženy kladou. Soukromý rozhovor tedy není jen reflexí válečných událostí, ale stává se velkým dialogem se sebou, s rodinou a se čtenářem, jimž všem předává své svědectví.
Veronika Broučková
Giannalberto Bendazzi
Cartoons: 110 aňos de cine de animación
Ocho y Medio 2003, 559 s.
České knihy o světovém animovaném filmu můžete jednoduše spočítat na prstech jedné ruky a stejně vám ještě nějaký zbude. Proto si dovoluji upozornit na titul, který se ve světě dočkal již mnoha jazykových variací, a který je navíc v každém novém vydání aktualizován. Kniha Cartoons: 110 let animovaného filmu Giannalberta Bendazziho není přes svou fyzickou váhu dílem na čtení těžkým ani přehnaně vážným. Může ideálně sloužit jako první (avšak poctivý a precizní) krok k bližšímu studiu oblasti, která vás v knize zaujme. Jednotlivé kapitoly totiž přehledně postupují jak po časové, tak i geografické ose a s obdivuhodnou pečlivostí se věnují nejen stokrát omílaným velikánům, ale i například autorům z Afriky, Latinské Ameriky či Oceánie. Tyto kraje světa přitom autor neodbývá encyklopedickým výčtem, ale vždy připojuje i komentář či hlubší zamyšlení nad konkrétním dílem. Mně se dostala do rukou verze ve španělštině, a tak jsem mohla ocenit rozsáhlou kapitolu o historii tamní animace, která v poslední době kvete především v rukou režisérek. Bohatá a skvěle technicky zvládnutá obrazová příloha je u podobných titulů samozřejmostí.
Eliška Děcká