Když se matka posadila ke stolu, okamžitě si všimla velkého „R“ vyšitého na ubrusu. Toto písmeno bylo zkratkou jména Rabínek a ubrus patřil ke lněné soupravě z prádelníku jejích rodičů. Těžký stříbrný nůž a vidlička vedle jejího talíře byly ze soupravy stříbrných příborů její matky, které jí ona sama, ještě jako děcko, pomáhala cídit. Broušená sklenice na víno, kterou nyní držela mezi prsty, byla z tmavé kredence v kuchyni. Pomáhala tenkrát matce sklo pečlivě zabalit a odnést je k Bočkům do úschovy, dokud neskončí válka. Věra Bočková se o bledě modrém ubrusu, příborech, o sklenici ani o ničem jiném vůbec nezmiňovala. Zpočátku si matka myslela, že tyto věci přinesli z úschovy na její počest. Když už se však večeře chýlila ke konci, aniž by o tom padlo jediné slovo, matce došlo, že Věra Bočková buď zapomněla, anebo se velmi snažila zapomenout, že jí tyto věci nepatří.
Matka se přistihla, že na vyšité „R“ na ubrusu zírá tak soustředěně, až jí z toho bylo trapně. Chtěla změnit tok svých myšlenek, a tak se zeptala na Bočkovy děti. Kolik jim je? Co dělají?
V roce 1942, když byla ona a její rodiče deportováni do Terezína, bylo Pavlu Bočkovi dvanáct a Edwardovi třináct let.
„Vůbec je nepoznáš, strašně vyrostli,“ řekla Věra Bočková, a zatímco mluvila, vešel Pavel. Byl větší a hubenější, než si ho matka pamatovala. Měl na sobě oblek Pepíka Solaře, jeden z mnoha kusů oblečení, které matka odnesla k Bočkům do úschovy.
Nicméně z důvodu, který matka nechápala, to byla ona a nikoli Věra Bočková, kdo se cítil při pohledu na Pavla v obleku jejího mrtvého muže trapně.
„Měla jsem povinnost být šťastná a tak jim vynahradit všechno, čím museli projít. Byla to obrovská zodpovědnost. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Bylo to, jako by jeden každý z nás musel nahradit někoho z těch, o které přišli.“
„Učili mě, že jednou z nejhorších věcí je sobectví. Myslet především na sebe. Pochopila jsem to tak, že je to totéž jako být šťastná, takže jsem došla k závěru, že si nezasluhuji, abych byla šťastná, i když se to ode mne očekává. Rodiče mi vždycky říkali, abych byla šťastná. Že chtějí, abych měla klidný život, spokojený život bez jakýchkoli tragédií v něm. Když jsem ale někdy popustila uzdu a dělala něco, co mě opravdu těšilo, napadalo mě: měla bych trpět.
„Nevím, kde jsem to vzala, ale myslela jsem si, že utrpení je věc vznešená. Všichni naši příbuzní, tak odvážní a důstojní, prošli utrpením. Myslela jsem, že jestliže chci být opravdu dobrá a vznešená, musím trpět také. A snažila jsem se.“
Niederlandův popis jedince, který přežil holocaust, jako pacienta se doplňuje s vypodobením takového člověka v románech Elie Wiesela. „Musíte se na ně dívat hodně pozorně,“ píše v románu Náhoda. „Jejich vnější vzhled je zavádějící… Vypadají jako každý jiný. Jedí, smějí se, milují. Baží po penězích, po slávě, po lásce. Jako každý jiný. Ale je tomu jinak: hrají hru, často aniž by o tom sami věděli. Kdokoli, kdo by na vlastní oči viděl to, co viděli oni, už nemůže být jako ostatní. Nemůže se smát, milovat, modlit se, smlouvat, trpět, bavit se nebo zapomenout. Nikoli jako každý jiný. Sledujte je pohledem, když míjejí nevinně vyhlížející komín nebo když zvedají k ústům kousek chleba. Cosi se v nich chvěje a vycítíte potřebu odvrátit pohled. Cosi bylo těmto lidem amputováno; nepřišli o nohy, ani o oči, ale o vůli a chuť k životu. Vše, co tenkrát viděli, se dříve či později opět vynoří na povrch. A tehdy se svět zděsí a neopováží se těmto duševním mrzákům pohlédnout zpříma do očí... nejsou to normální lidské bytosti.“
Helena Epsteinová: Děti holocaustu.
Přeložila Věra Eisenbergerová.
Vypisovala Magdaléna Platzová, spisovatelka.